Christmas surprise

Němě jsem pozorovala jak jí šeptá do ucha, jak se dotýká jejích boků, jak jí věnuje jeden polibek za druhým. Bylo mi do pláče, ale na druhou stranu jsem byla šťastná, že se to stalo. Konečně jsem se mohla vzdát dosavadního života, který pro mě měl jen velmi malý náznak smyslu, který právě teď, v tuto chvíli, vyhasl.

Všechno bylo tak šedé, smutné a otravně se vnucující. Frustrovalo mě to. Vánoční světýlka co problikávala na šeredně osypaném stromečku společně s mojí usmívající se rodinou, která společně připravovala slavnostní večeři, mě doháněla k šílenství.
Seděla jsem na křesle a přemítala si předvánoční večírek, při kterém jsem do sebe nechala spadnout víc alkoholu, než kdy jindy. Vzpomínala jsem na to, jak můj princ, který se mě ujal, když moje největší láska uprchla do jiného města,.. jak se tak sladce snažil vklouznout mé kamarádce pod sukni. Achjo, občas si říkám, jestli tohle mám za potřebí..
"Magdo!" to máma. Ví, že mi je hrozně a tak se mě snaží uvrtat do všech aktivit, do kterých to jen jde. "Pomůžeš mi s obalováním?" co jsem jí na to měla říct. S letmým úsměvem jsem vstala od televize, kde právě dávali už tak strašně ohranou pohádku a líným krokem jsem se doplazila až do kuchyně. "Budeš u mouky a u vajíčka a já u strouhanky," zazubila se na mě.
"Dobře," vzala jsem jeden kousek masa a začala ho obalovat v mouce. Trochu drastičtěji než kdy jindy. Mouka lítala kolem mě jako zvířený prach. Máma se zakuckala a já zpozorovala jak mi částečky bílého prášku uvízly na mých pestře zrzavých vlasech. "Promiň, ale fakt na to nemám náladu," snažila sem se to říct co nejvíc mile. Nestála jsem ani o hádku ani o pláč. Usmála se, pohladila mě po vlasech a líbla na čelo a v tu chvíli se rozezvučel zvonek.
Zastavilo se mi srdce. Absolutně nechápu proč, ale najednou vynechalo jeden úder. Někdo stál před našimi dveřmi. Právě teď, v sedm hodin večer, o Vánocích.

"Máme návštěvu?" vyhrkla jsem směrem k mamce.
"Nevím," zahrála si na hlupačku. Moc dobře věděla. "Veselé Vánoce zlatíčko," nechápala jsem jí. Otočila jsem se a běžela ke dveřím. Ani jsem se nenamáhala podívat se kukátkem, kdo před naším domem může stát. Zabrala jsem za pozlacenou kliku a prudce bílé dveře otevřela.
Venku sněžilo, všude okolo byly duny sněhu. Do mých tváří nejdřív narazil prudký a ohavný mráz. Dvakrát jsem zamrkala. Na zamrzlých schodech stál vyhublejší kluk oblečený v užších modrých džínách a černé bundě. Ozařovalo ho jen světlo z pouliční lampy. Stál tam mlčky, s hlavou sklopenou k zemi.


"Davide?" nevěřila jsem tomu. Nevěřila, prostě nevěřila. Zvedl ke mně oči, pousmál se a trochu se zachvěl.
"Omlouvám se, že jsem tě tu nechal jen tak, beze slov," promluvil ke mně svým nádherným sametovým hlasem. "Omlouvám se, Mag," byl to on. Byl to David. Byl to ten, který mě opustil. Odjel do jiného města, kvůli otci, ale mně neřekl jediné slovo. Hned po tom jsem se seznámila s Martinem, který mě vzal pod svá ochranná křídla a pak mě jednoduše podvedl.
Tak jak jsem stála na prahu svého domu, v tlustých zelených ponožkách, kraťoučkých kraťáskách, dlouhém svetru se sobem na prsou, a s moukou na hlavě, jsem se rozeběhla vstříc jemu. Doslova a do písmene jsem na něj skočila. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku, který byl precizně zakryt temnou šálou a pevně jsem ho objala, stejně tak, jako on mě.
"Miluju tě Mag,.. miluju," mluvil pomalu, hlas se mu třásl stejně jako jeho tělo. Rozplakala jsem se. Máma s tátou na nás koukali z okna a šťastně se usmívali. To máma, moje milovaná mamka tohle zařídila. Vše mu řekla, našla si na něj kontakt a řekla mu, že jsem nešťastná a že jestli mu na mě záleží, ať mi aspoň pošle pohled. A on přijel a zajistil, abych byla šťastná.

Byl to opravdu zvláštní den. Byl to.. skvělý den. Byly to ty nejúžasnější Vánoce v mém životě.
Děkuju Mami.