Stěny ze skla

Nechce se mi přemýšlet nad tím, jak by se světu ulevilo, kdybych nežila. Nechce, prostě se mi na to nechce myslet, protože vím, že by si toho nikdo nevšiml. Nikdo by si nevšiml, že někdo schází, že není slyšet něčí hlas, že není vidět něčí úsměv, že není cítit něčí vůně. Nikoho by nenapadlo položit si otázku: "Nechybí tu někdo?" a už vůbec by nikoho nenapadlo odpovědět: "Rachael, chybí Rachael."

Jmenuji se Rachael Sodders, žiji ve Velké Británii a studuji na Oxfordské univerzitě. Nemám se dobře a není mi fajn. Moje rodina by se dala přirovnat k nakřáplé skleničce na víno, která se v dohledné době dozajista roztříští na miliony neslepitelných kousíčků. Moji přátelé by se dali přirovnat k roji vos, co jsou stále pohromadě, chodí tam a zase zpět, od večírku k večírku, od clubu ke clubu. Můj milostný život by se dal přirovnat k Antarktidě, nemusím snad vysvětlovat proč.

Vlastně, celý můj život je taková smrtící pustina. Ohlídneš se doleva - nic, ohlídneš se doprava - nic, otočíš se za sebe - spousty vzpomínek páchnoucích po zvratkách, zahledíš se před sebe - oslňující světlo. Už ani nevím, na co bych se měla ve svým životě ještě těšit. Na další podrazy? Na další partnery na jednu noc? Na spousty klacků, co mi budou lidi házet pod nohy?
Tenhle svět není pro mě. Já nejsem silná.. nejsem ani nebojácná, nejsem panovačná, nejsem egoistická, nejsem nelítostná.. jsem odlišná a tenhle zasranej svět semnou ometá o zem, jako s hadrem na holi.


"Rachael? Hej Rachael, vnímáš mě vůbec?" Zvedla jsem zrak od svého deníku a zaostřila jsem na kluka, co si přisunul židli k mé lavici. Vyndal mi jedno sluchátko z ucha a pousmál se. "Teď, když mi už konečně věnuješ pozornost - dovoluju si upozornit, že asi po pěti minutách, co na tebe mluvím -, bych ti rád oznámil, že ve třídě už přes půlhodinu nikdo není a všichni sou na obědě nebo doma. Říkám ti to z toho důvodu, že si myslím, že si asi oslepla."
"Neoslepla," to bylo asi tak jediné, co bych mu na to mohla říct.
"Ohluchla, pardon," opravil se.
"Andreasi," oslovila jsem ho jeho křestním jménem. "To fakt nemáš nic jinýho na práci, než mě prudit?" vytrhla sem své sluchátko z jeho rukou a začala si pomalu skládat věci do tašky.
Andreas Steevenson rovná se velký idol všech dívek a jinak orientovaných chlapců zde na škole, Andreas Steevenson rovná se velký šprýmař a naprosto omezený idiot.
"Miluju, když se takhle čertíš," zazubil se a lokty se opřel a pomalovanou desku, za kterou sem si každý školní den sedala.
"Miluju, když mlčíš," oplatila jsem mu úsměv a přehodila si svou školní tašku přes rameno. Bez rozloučení jsem se jala odcházet. Ano, chtěla jsem odejít, jenže ten chytrák obvinul své dlouhé prsty okolo mého útlého zápěstí a zastavil mě v polovině kroku. "Co jako děláš?!" vyjela sem na něj a vymanila se z jeho sevření. Teď poprvé za dobu, co s ním docházím do třídy jsem uviděla na jeho čele vrásky.
"Co děláš ty!" vstal a přešel blíž kě mně. "Myslíš, že mě baví pořád se snažit, aby ses na mě usmála?"
"Proč bych se na tebe měla sakra smát?!" zvýšila sem tón hlasu tak, aby se vyrovnal tomu jeho.
"Proč by ses měla smát?! Vlastně, proč by si měla, žejo? Proč by ses nemohla pořád tak urputně neutrálně a zárověn ožehavě tvářit a všechny okolo sebe odrazovat, proč by si se semnou měla bavit, proč bys měla bejt milá aspoň na mě,.. proč by si vlastně měla žít, žejo?" to bylo něco jako úder pěstí. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudníku a utéct někam,.. někam hodně daleko. Přidržela jsem se lavice a velmi potupně nechala skápnout první slzu po své tváři až ke klíční kosti. Popotáhla jsem a zpříma se Andreasovi podívala do očí.
"Žejo," utřela sem si další slzu. "Proč bych tu měla bejt, proč bych tu měla zůstávat a pozorovat všechny, jak se vesele baví, jak se smějou, jak si pomáhaj, jak společně chodí na oběd, jak se mají rádi, jak se bezhlavě milujou?" odmlčela sem se. "Řekni mi - proč?!" tohle bylo poprvé po hodně dlouhé době, co jsem se doopravdy projevila a dala najevo všechno, co uvnitř mě tak žalostně volalo o pomoc.
"Protože je tu někdo, kdo se s tebou chce bavit, někdo kdo se s tebou chce smát, někdo kdo s tebou chce chodit na ten odpornej oběd,.. je tu někdo kdo tě má rád!" zařval na mě. Zakuckala jsem se. "Sakra!!" zlostně shodil jednu z třiceti židlí na zem. Rozplakala jsem se ještě víc. Bála jsem se. Měla jsem ohromný strach. "Já.. chápeš? Já!.."


Život se mi obrátil vzhůru nohama. Já a omezený blbeček Andreas jsme spolu už víc než přes rok. Opravdu zvláštní. Prý na mě miluje tu nevšednost, nevím co na něm vidím já, ale chci s ním být dokaď neumřu - což doufám nebude brzo.
Na happy end jsem nikdy nevěřila. Ani teď v něj nevěřím, ale aspoň smír by mohl nastat. Protože představa, že bych se pustila Andreasovi ruky, mě dohání k šílenství.