Co může znamenat fotografie...

Kolik probdělých nocí nad ní strávil už ani nedokázal spočítat. Neměl prostě sílu se odtrhnout. Od staré, černobílé, pomačkané fotky. Vlastně ani nechtěl…
Posledních pár týdnů už nechodil do práce, ani se neholil a koupal se jenom občas. To si fotku brával s sebou a položil na umyvadlo, tak aby na ni viděl. Když jedl, měl ji taky vždycky u sebe a to jídlo vlastně nevnímal. Nežil ani tak tou fotkou jako spíš v ní.
Každý čtvrtek chodil nakupovat, to ji nosil v náprsní kapse. Byl nervózní, že bude muset jít, už dlouho dopředu a jakmile měl vyrazit, zpotil se a znervózněl ještě víc. Několikrát si překontroloval, jestli má fotku na svém místě a vyrazil. Nesnášel chození mezi lidi, připadali mu strašně vzdálení a nepříjemní, jak se dívali na jeho mastné vlasy, oblečení a tvář. Někdy stačilo myslet na to, že fotku má v kapse, jindy si ji musel vytáhnout a podívat se na ni. Až přišel domů důkladně zamknul, položil nákup na podlahu a díval se na fotku. Takhle žil.
Dnes v noci, ale dostal nápad…
Rozhodl se, že se pokusí dostat dovnitř. Nechtěl žít tady, nebavilo ho to. Jediné po čem toužil, bylo stát se součástí té fotky. Napadl ho jenom jeden způsob, jak to udělat. Řekl si, že pokud je nějaká vyšší síla, tak mu asi doposud nepřála a pokud vyšší síla není, nemá cenu žít, protože se cítil tak osaměle a bezmocně, že by si život sám k lepšímu stejně nedokázal změnit. Začal doufat v existenci vyšší síly a dokonce začal věřit ve svůj osud, kterým je být součástí té fotky. Od té doby co se rozhodl kdy a jak se její součástí stane, byl šťastnější. Aspoň mu to tak připadalo, nepotil se, když šel nakoupit, lidí si už nevšímal, dokonce měl pocit, že je nad nimi, protože našel svůj osud a oni ne. Jako čas naplnění svého osudu si vybral den přesně měsíc po té noci, co zjistil proč tady je.
Toho dne vstal jako obvykle, nasnídal se a šel se oholit. Nečekal, že to bude tak obtížné, vousy už měl dlouhé a husté. Sice se párkrát pořezal, ale nakonec se zvládl oholit po půl hodině do hladka. Podíval se na svůj obličej do zrcadla a překvapilo ho, že vypadá tak vyrovnaně. Jenom když se snažil usmát, nedokázal to. Vyšel z koupelny a podvědomě zkusil, jestli je fotka na místě. Nebyla. Nejdřív se zarazil, ale pak si uvědomil, že ji včera večer dal do zásuvky u stolu. Šel si obléct svoje nejlepší sako, košili a uvázal si kravatu, přesně tak chtěl na fotce vypadat. Vyleštil si boty, a usedl ke stolu.
Vyndal cigarety a zapálil si. V klidu kouřil a víc cítil, než přemýšlel. Když dokouřil třetí cigaretu otevřel zásuvku. Ležela v ní fotka a revolver. Fotku dal před sebe na stůl a podíval se na ni. Viděl ji jinak než dřív, z melancholie už necítil nic a tělem mu třásla radost. Nabil revolver. Dlouze se na fotku zadíval a naposledy si přál, aby na ní byl i on.
Přiložil revolver k hlavě a usmál se.

Strážník, kterého přivolala sousedka, když uslyšela výstřel, se dost divil, když v bytě našel vystřelenou nábojnici, kaluž krve na stole a pár kapek i na zemi a na revolveru. Žádné tělo tu ale nebylo. Jenom uprostřed stolu ležela stará, pomačkaná černobílá fotka se šťastným, zamilovaným, usmívajícím se párem.