Černá a bílá I

Když jsem se ráno probudila, slunce už se vkrádalo za závěsy a tak ozařovaly dvě siluety na posteli. Mě a mého přítele. Sluneční paprsky mě příjemně šimraly na obličeji, takže mě vzbudily takřka o hodinu dříve. Budík na nočním stolku totiž hlásil, že je teprve 5.00. Nejprve mě napadlo, že si sluníčka všímat nebudu a že si ještě užiju hodinku slastného spánku, ale nakonec jsem usoudila, že to ani moc nemá smysl. Probudila bych se akorát tak otrávená a bez života. Usoudila jsem tedy, že si dopřeju ještě půl hodinky lenošení v peřinách a pak se vydám pod sprchu.

Jakmile jsem si naplánovala harmonogram brzkého rána, uvědomila jsem si, že mě objímá něčí ruka. No, něčí. Byla to paže Kryštofa, muže, s kterých chodím již od svých dvaceti, tedy pět let. Ovšem za poslední dobu jsem se od něj žádného důvěrného gesta nedočkala, takže mě fakt, že mě majetnicky držím kolem pasu a přitom oddechuje do ucha, docela překvapil. Škoda, že není tak přítulný, i když je vzhůru, povzdechla jsem si. Vzápětí jsem ale zahnala chmury a tyhle okamžiky jsem si naplno vychutnávala. Když uběhlo dalších třicet minut, řekla jsem si, že povalování už bylo tak akorát. Vymanila jsem se z Kryštofových paží a potichu jsem odkráčela do koupelny. Zdálo se, že jsem ho nevyrušila, neboť jsem o několik minut později uslyšela hlasité chrápání.

Ranní sprcha byla opravdu osvěžující. Nastartovala mě do nového, slunečného dne. A že mě toho dnes čekalo opravdu hodně. Už dva roky pracuji jako redaktorka módního časopisu Honour, takže o stres, napětí a shon rozhodně nemám nouzi. Kompenzací budiž skutečnost, že pracuji v týmu lidí, kteří jsou skoro stejně staří jako já. Úspěšně se tedy vyhýbám generačním rozporům o tom, co je a není žádoucí zveřejnit na stránkách našeho magazínu.

Ačkoliv jsem ostatní ženy této republiky poučovala o tom, co by si měly obléknout, nepotrpěla jsem si na nějaké velké ciráty ohledně oblékání. Měla jsem sice skříň plnou značkových šatů, ale jejich nošení mě příliš nelákalo. Preferovala jsem především pohodlnost – obzvlášť v práci. Ostatně, sedět osm hodin za psacím stolem v uplých šatech by asi nebylo dvakrát rozumné. Džíny doplněné o svetřík a barevný náramek tedy byly jasnou volbou.

Jakmile jsem ze sebe udělala člověka (rozumějte nalíčila jsem se a navoněla), jala jsem se chystat snídani. Opět ve mně hlodala pochybnost, zda má smysl chystat dobrotu k snědku i Kryštofovi, protože za posledních pár měsíců se chová jako žena před menstruací. Jinými slovy – nesnesitelně. Rozhodla jsem se ale, že dnes ráno nebudu za puritánku a přichystám toast i jemu. Třeba to ocení. Toasty voněly celým bytem, takže vůně dráždila nejen našeho psa Arona, který se mi prosebně ochomýtal okolo nohou, ale taky Kryštofa. Několikadenní strniště přes noc zase trochu povyrostlo, na hlavě měl vrabčí hnízdo, které by se při troše fantazie dalo nazvat rozcuchem a jediný kus oblečení, který na sobě měl, byly trenýrky. Pohled na něj byl příjemný, ovšem jeho výraz napovídal, že s ním opět nebude řeč. Třeba se ale mýlím.

„Dobré ránko“ nasadila jsem veselý tón, doufajíc, že ho třeba namotivuju, aby z výrazu kakabus přesedlal na výraz poněkud přívětivější.

„Čau“ zněla krátká odpověď. Bohužel jsem se nemýlila. Stál u kuchyňské linky jak tvrdé Y a pozoroval mě, jak snídám. Zajímalo by mě, co ho na tomto pohledu tak fascinovalo. Snažila jsem se nevšímat si to toho, že mě podivně luxuje pohledem (sakra, copak ani po pěti letech neví, koho má v posteli?!) a přežvykovala jsem toast v ústech (i tu snídani mi dokáže znechutit). Uběhlo dalších pět minut a zřejmě ho tato stereotypní činnost v podobě zírání na mě, jak jím, přestala bavit. Od linky se totiž přesunul ke stolu a posadil se naproti mě . Beze slova si vzal volný toast, který ležel na talíři a pustil se do něho. Doslova ho sežral. O svém miláčkovi si už nedělám iluze. Neříkám, že bych ho neměla ráda, ale v poslední době mi leze na nervy. Svým neurvalým chováním, samozřejmě.

„Chutná?“ optala jsem se, aby řeč nestála.
„Jo, je to dobré“ přitakal. Aby také ne, když jsi zluxoval zbytek toastů, které byly k mání.
„To jsem ráda“ odvětila jsem.
„Jsem rád, že jsem tě takhle po ránu mohl potěšit“ broukl. Tyhle jeho ironie znám. Raději nereagovat! Proto jsem vstala, nalila jsem do sebe sklenku čerstvého džusu a měla jsem se k odchodu. Jenže Kryštof mi zastoupil cestu. Co se děje?, začalo mi okamžitě letět hlavou. Přistoupil až těsně ke mně. Co to znamená?, přemýšlela jsem. Objal mě kolem pasu. Nechápala jsem, ale nechala jsem ho, aby se vyjádřil.

Asi po minutě absolutního ticha, kdy jsme skoro mohli naslouchat tlukotu našich srdcí, promluvil: „Alex, nedívej se na mě tak!“
Jak se na něj dívám?, dumala jsem.
„Co tím myslíš?, otázala jsem se, ať máme jasno.
„Vypadáš, jako by ses mě bála.“
Takovou odpověď jsem nečekala.
„Ale jdi, to se ti jen zdá“ odmítala jsem připustit možnost, že by to byla pravda.
„Opravdu? Uvidíme“ hlesl
Co jako uvidíme?, napadlo mě.

Než jsem mohla vymyslet nějakou kloudnou variantu, co by se mohlo přihodit, byly jeho rty na mých. Tak fajn, tohle zvládnu, letělo mi hlavou, zatímco Kryštof pomalu začínal ztrácet zábrany. Vypadalo to, že mě co nevidět povalí na zem a....

Stejně jako ztrácel zábrany on, i já jsem začínala roztávat. Jediné, co jsem z něj mohla servat, byly jeho trenýrky a to se mi zatím nechtělo. Všechno má svůj čas (jsem mrcha!). Zato on se mohl činit. Svetřík ze mě strhl tak prudce, že jsem se nadobro rozloučila s možností, že bych si ho ještě někdy mohla obléct. S kalhotami trochu bojoval, ale nakonec to taky obstojně zvládl. Když už jsem před ním stála ve spodním prádle, najednou přestal.

Co se sakra děje?, zuřila jsem uvnitř. Vidina usmíření byla dost lákavá. Když uviděl šok v mých očích, ještě o pár kroků ustoupil a vítězoslavně se na mě usmál (to snad nemyslí vážně!). Polonahá jsem stála uprostřed kuchyně a připadala jsem si jako exponát v muzeu. Kryštof si mě prohlížel jako by mě snad v životě nahou neviděl a jeho výraz nebyl tak zcela vypovídající. Když jsme tam tak nehybně stáli ještě pár sekund, došla mi trpělivost. Sehla jsem se a chtěla jsem posbírat svršky z podlahy. Nezastavil mě. Když jsem si ale zapínala svetřík a cítila se strašlivě pokořená, pronesl ledovým hlasem:“Jsi kus, ale je s tebou nuda“. Tohle mě naprosto dostalo. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled, sebrala kabelku a v mžiku jsem za sebou hlasitě třískla dveřmi. Hajzle!

Se strašlivým pocitem beznaděje jsem odjela do práce. Další den s podobným scénářem. Vztah se mi rozpadal, muž, kterého jsem si kdysi chtěla vzít, po dnešním tiátru získal nálepku prevíta, kterému za osm hodin s největší pravděpodobností sbalím kufry. Když jsem nudná, ať si jde za nějakou jinou. Chtěla jsem být silná. Vždycky. Tak mě rodiče vychovávali. Ale tentokrát to nešlo. Kryštof mě coby ženu naprosto zlomil. Chtělo se mi brečet, ale snažila jsem se to v sobě udržet. Nestál mi za to. Raději jsem přidala, protože jsem měla být už půl hodiny v kanceláři.

Vletěla jsem do kanceláře jako hurikán. Pozdravil mě však pouze dobře naladěný Ondřej. Nikdo jiný kromě něj totiž v redakci nebyl. Chtěla jsem si jít uvařit kávu, ale Ondra mě přerušil:“Sháněl se po tobě šéf, máš za ním okamžitě jít.“. A sakra, jako by toho nebylo málo! To smrdí průšvihem. Zhluboka jsem se tedy nadechla a s maličkou dušičkou jsem klepala na šéfovu reakci. Snad mě nečeká vyhazov...