Když nám přejde mráz po zádech.

Víte co znamená když někomu přejde mráz po zádech?

Jednou existoval malý kluk. Děti se mu smály. Nebyl ani nějak hezký, ani nějak silný. Nikdo ho neuznával. Když vyrostl byl sám. Uzavřený v sobě, se svým trápením. Sledoval štěstí ostatních, jejich úspěchy i radosti. Přál si, aby byl stejný jako oni. Když viděl jedinou holku, která ho kdy milovala (a on ji) odcházet s jiným, zapřísáhl se, že již nikdy neprohraje. Všechna láska v jeho srdci se změnila v nenávist a touhu po odplatě. Jediná láska, která mu zbyla, byla v jeho samého. Nedokázal milovat nikoho krom sebe. Začal budovat svou kariéru, studovat, zocelovat se. Stal se bohatým a oblíbeným. Měl vše. Peníze, přátele, moc i ženu, která ho milovala. Stával se mocnějším a mocnější, až se stál vůdcem svého národa. Nemilosrdně trestal všechny, kteří mu kdy ublížili. Poté začal trestat všechny kteří se na něj byť jen špatně podívali. Poté ty , o kterých si myslel že mu chtějí nebo chtěli ublížit. Došel o své nepřátele, poté přátele nakonec i o svou ženu. Opět byl sám. Věděl, že mu něco chybí. A tak rozpoutal války a podmanil si celý svět. Jediné co nedokázal ovládat byl čas. Věděl, že jeho čas na zemi se krátí. Uměl dávat život, ale neuměl porazit smrt. A proto sehnal všechny nejlepší vědce na světě a žádal po nich nesmrtelnost. Pod pohrůžkou smrti pracovali vědci do úmoru, až nakonec porazili i smrt. Stal se nesmrtelným. Ale i to mu bylo málo. Zrušil mešity i kostely a prohlásil se bohem. A skutečně se časem stal tak mocným, že svrhl i samotného boha a srazil ho z nebes. Nyní měl všechno nač si mohl vzpomenout. Dokázal ovládat vítr i déšť. Dokázal tvořit i ničit, ale časem zjistil že není šťastný. Byl to furt jen ten malý kluk. Sám a nešťastný. Byl tak nešťastný, až se z toho zbláznil. Proměnil se v stín a sestoupil zpět mezi lidi. Byl tím, čím byl vždycky. Byl ničím. Lidi ho neviděli, jediné co po něm zbylo byl jeho dech. Pokaždé, když na někoho dýchl, tak ten člověk ucítil chlad jeho duše. Přešel mu mráz po zádech.