Nic není tak, jak se zdá být

„Slečno Parkerová, je tady pan Nicholson,“ ozvalo se z telefonu ležícího na desce obřího stolu pokrytého vzorníky látek, skicami, katalogy doplňků a dalšími podobnými věcmi.
Přestala jsem zírat z okna na sluncem zalitou pláž, prstem jsem setřela zbytky slz, které mi samovolně stékaly po tvářích a vytvořily na mé kůži mokré cestičky. Poté, co jsem se podívala na hodinky na své pravé ruce, jsem zjistila, že už je půl deváté večer. Doba, kdy už obvykle bývám doma. Ačkoli posledních pár týdnů jsem většinu času trávila ve své kanceláři, kde jsem se snažila usilovně pracovat na nové kolekci, kterou jsme spolu s Nikki a Rose dávaly dohromady.
Záleželo nám na každé kolekci, ale tahle byla pro nás všechny něčím výjimečná. Uvědomila jsem si to jednoho dne, když jsem pochodovala kolem dvou stolků sahajících mi do úrovně pasu, postavených na volném prostranství v jedné velké místnosti, z níž se ale díky dvěma posuvným dveřím daly udělat kanceláře tři – moje, Nikkiina a Roseina. Tenkrát jsem se rozhlédla kolem a uviděla dvě své nejlepší kamarádky, každou v jiné pozici, ale z jejich postoje či výrazu v jejich tváři se dalo až moc dobře usoudit, proč jsou právě tam, kde jsou a ne tam, kdy by být měly.
Od doby, kdy se Rose a Erikovi narodil malý Michael, uplynul rok a půl. A jakkoli se to blondýnka snažila nedávat najevo, zřejmě měla pocit, že všechny ty dny strávené výchovou jejího prvorozeného syna musí naší společnosti vynahradit víc, než kdykoli před tím.
Nikki se pro změnu snažila zůstávat v práci co nejdéle, aby měla co nejméně příležitostí vést s Gabrielem jakýkoli vážný rozhovor na téma nadcházejícího vývoje jejich vztahu. Gabriel chtěl dítě, ale drobná tmavovláska neměla na těhotenství myšlenky. V tomhle mi byla neskutečně podobná. Také odjakživa upřednostňovala kariéru.
A já? Netušila jsem, čím jsem si to všechno zasloužila, ale od určité doby mi začala volat neznámá nebo skrytá čísla, z nichž se vyklubalo vždy to samé. Ony hovory měly stejnou náplň jako všechny ty E-maily nebo SMS zprávy, které mi chodily. Vždy se týkaly jednoho a toho samého tématu.
„Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale Benjamin pro tebe není ten pravý! Zaslouží si někoho mnohem lepšího, než jsi ty! To už i Stella byla lepší partie! A to už je co říct!“
„Nesaháš Benovi ani po kolena! Měla bys ho nechat jít! Udělala bys líp!“
„Už jsi přišla na to, že se k sobě nehodíte?“
„Benny někoho jako ty nepotřebuje. Myslíš si, že jsi přesně to, co hledal?! OMYL! Sáhni si do svého vlastního svědomí!“ …. A tak podobně.
Zpočátku jsem se to snažila ignorovat, ale čím víc času uběhlo od prvního mailu, tím hůře se to snášelo. Byla jsem si jistá, že Ben je ten pravý tak, jak jsem si nikdy ničím jista nebyla. Ale tyto okolnosti mou sebedůvěru silně nahlodávaly. Snažila jsem se Benovi na nějakou dobu vyhýbat. V kanceláři jsem byla čím dál častěji, ale nikam to nevedlo. Benjaminovi akorát začínalo čím dál víc vrtat hlavou, proč se takhle chovám. Měl o mě strach a já si to vůbec neuvědomovala, prostě jsem se snažila být sama, vyčistit si hlavu, čímž jsem mu přidělávala mnohem více starostí, než kdybych mu řekla, co se děje. Byla jsem blbá, že jsem to neviděla. Ale řekněte to někomu, jako jsem já. Stejně si bude mlít svou… Navíc, když mi to Nikki jednou v noci naznačila, vyjela jsem po ní tak, že jsem jí pověděla i to, co jsem nechtěla. Prý ať se podívá na sebe, jestli je vůbec normální schovávat se před svým manželem v kanclu, když mu prostě nechce říct, že se na dítě prostě necítí. Jak zabedněná jsem byla!
Nikki jsem se omluvila následující den. Odpustila mi, ale myslím si, že to bylo jen díky tomu, jak dlouho jsme se už znaly a že jsme obě věděly, že kdybychom se rozhádaly my dvě, nebo kterákoli z nás tří, Nicholson Style by zanikl a butiky v Londýně, Paříži, Miláně, Tokyu, Miami, Los Angeles nebo New Yorku by mohly jednou nesmyslnou hádkou přestat existovat. Rozplynulo by se naše živobytí, zdroj finančního kapitálu, ale hlavně náš sen. Všechno by šlo do háje.
„Slečno Parkerová, jste tam?“ ozvala se znovu má asistentka a já se zhluboka nadechla.
„Ano, Camille, jsem tady,“ potvrdila jsem svou přítomnost mladé dívce sedící za tlustou zdí oddělující mou kancelář od místnosti, kde seděla ona spolu s Juliet a Fleur, asistentkami Rose a Nikki.
„Je tady pan Nicholson, slečno.“
Semkla jsem oční víčka pevně k sobě a nervózně jsem si zajela rukou do vlnitých vlasů. S Benjaminem jsme se neviděli skoro dva měsíce, protože byli na turné po Spojených Státech. Jeden den, jeden koncert. Hráli snad v každém druhém státě. Florida, Mississippi, Texas, Arizona, Kalifornie, Washington, Idaho, Severní Dakota, Nebraska, Illinois, Kentucky, Západní Virginie, Maine, New Jersey, Severní Karolina. A mně jeho nepřítomnost nevadila. Dokonce se snížila i frekvence počtu příchozích zpráv nebo E-mailů.
Hovory mezi námi dvěma se omezily na jeden, po případě dva týdně, podle toho, jak byl Ben unavený nebo jak dobrý pocit měl z odehraného koncertu. Snažila jsem se plnit roli správné přítelkyně, která neplýtvá chválou, povzbuzujícími řečmi, že tam není pro ty, kteří jejich hudbu rádi nemají nebo se jim nelíbí, ale pro ty, kteří jejich tříčlennou skupinu podporují, mají rádi hudbu, kterou hrají a neváhali by udělat cokoli jen pro to, aby se dostali na jejich koncert. A radit mi v tu chvíli šlo velice dobře. Jen to uvědomění si, že jsem v podstatě ve stejné situaci a radím někomu jinému aniž bych se podívala sama na sebe, nějak nepřicházelo…
„Ať jde dál,“ ukončila jsem rozhovor a vrátila se k nápadu, který jsem se rozhodla převést na papír a začlenit ho do nadcházející letní kolekce. Jen co jsem přiložila ostrou tužku zpátky k papíru a začala opět kreslit, se otevřely dveře a dovnitř vešel člověk, o kterém jsem přemýšlela ve spojitosti s naší budoucností.
Vzhlédla jsem od nákresu opřeného o desku stolu a pokusila se alespoň o napodobeninu úsměvu. Aniž by na jeho tváři byla vidět jakákoli reakce, věděla jsem naprosto přesně, co mi řekne. Camille měla pro Benjamina slabost, a ačkoli jsem jí jasně zakázala, aby mu sdělila cokoli o tom, co se dělo v jeho nepřítomnosti, zřejmě stačil jediný Benův úsměv a během pár vteřin věděl všechno, co chtěl.
„Ty jsi byla v práci víc než doma, viď?“ opřel se o dveře a strčil si ruce do kapes. Pohled, jímž se na mě díval, jsem neměla ráda. Ale v rozpoložení, v němž jsem se tehdy nacházela, jsem ho přímo nenáviděla. Připadalo mi to, jako kdyby na mě byla namířená lampa a někdo mě vyslýchal.
„Ty jsi neváhal využít toho, že pro tebe má Camille slabost, usmál ses a ona ti to řekla, viď?“ odhodila jsem podložku s náčrtkem a postavila se k oknu s rukama zkříženýma na prsou.
Chvíli bylo v místnosti ticho. Takové to otřesné, tíživé ticho, které nevyhovuje nikomu ze zúčastněných. Ale nakonec Ben promluvil.
„Bonnie, já se nechci hádat, vážně ne. Neviděl jsem tě přesně jednapadesát dní. Těšil jsem se, až zase budu moct být s tebou,“ přešel přes kancelář přímo ke mně, vzal mou bradu do jeho rukou a snažil se mě přimět podívat se mu do očí. Skousla jsem si spodní ret, ale stále jsem se dívala do strany.
„Bonnie,“ zašeptal tak, jak umí vyslovit mé jméno jen on a čekal, až k němu obrátím své modré oči, což jsem nakonec udělala.
„Hrozně jsi mi chyběla, víš?“ pohladil mě prstem po tváři. Políbil by mě, kdybych se mu nevysmekla, nevzala si kabelku a nevyběhla bych ven do stmívající se Sarasoty…..

***

Nevím, jestli jsem se v tom všem potřebovala utvrdit, když jsem se rozhodla otevřít jednu z mnoha dalších textových zpráv v mém telefonu. Pomalu jsem si sedla na židli v hudebně v našem domě, kde kluci často trénovali, a začala číst.
„Bonnie, víš, zprvu jsem ti fandila. Možná to bude díky tomu, že jsi byla stejná jako my ostatní. Popelka, které se změní život jedinou nocí o sto osmdesát stupňů. Ale postupem času se ukázalo, že jsi stejná jako ostatní. Stella byla taková, ty jsi taková. Všechny jste takové. Jen Benjamina využíváte. A to si on nezaslouží. Na to je až moc skvělý chlap! A radím ti dobře – měla bys ho nechat jít. Udělej to dřív, než si to uvědomí on. Protože pak tě to bude bolet víc. Chápu, že není jednoduché uvědomit si vlastní chybu, ale tohle za to stojí. Aspoň ho nebudeš trápit… H.“
Cítila jsem, jak mi znovu vlhnou oči. Nechtěla jsem brečet, a už vůbec jsem si nechtěla přiznávat, že jediná správná cesta, kterou bych teď měla zvolit, je odejít, vrátit se zpátky do své rodné republiky. Z Českých Budějic jsem odešla s tím, že začnu nový život a ten starý nechám daleko za sebou. Jediné, čeho mi bylo líto, čeho jsem se nechtěla vzdát, byla má rodina. Všichni měli své mouchy, ale já je milovala. Taťka se nikdy moc nedokázal smířit s tím, že opustil Londýn, kde vyrůstal a žil do té doby, než se s mamkou vzali a odstěhovali do Čech. A možná to bylo důvodem, proč mě tolik podporoval, když jsem jim oznámila, že jsem dostala jedinečnou příležitost a stěhuju se na Floridu. Maminka Čechy milovala, ale stejně tak milovala tatínka, takže mu nebránila, když mě chtěl pojmenovat po svojí matce, kterou jsem já už neměla tu čest poznat. Prý to byla skvělá žena. A má o dva roky mladší sestra už byla ve svých dvaadvaceti vdaná za Davida, se kterým se dali dohromady na fakultě architektury na jedné z prestižních univerzit v Madridu, kde si spolu přestavovali vrchní patro domku Davidových rodičů.
„Bonnie!“ zakřičel po celém domě mě moc dobře známý hlas. Ozvalo se prásknutí vchodovými dveřmi a následné zmatené kroky.
Vstala jsem a začala jsem se rozhlížet po nějakém vhodném úkrytu. Protože mi bylo jasné, že pokud odejdu, Ben u toho nesmí být. Kroky se blížily a tak jsem se schovala pod stůl a otáčivou židli přisunula tak, aby mě nebylo vidět. Chovala jsem se jako dítě….
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Benjamin. Neviděla jsem mu do tváře, ale tušila jsem, co by se mu zračilo v očích.
„Bonnie?“ zavolal do tiché místnosti a já v tu chvíli snad přestala i dýchat. Nesmí mě najít, říkala jsem si sama pro sebe. Prostě nesmí…
„Bene? Co děláš? Je půl jedenáctý, většina lidí už spí a ty tady řveš na celej barák,“ vkročil dovnitř Erik, nejstarší z bratrů Nicholsonových. V ruce pyžamo, přes rameno tmavě zelený ručník a na nohou své oblíbené pantofle.
„Neviděl jsi Bonnie?“ pokrčil rameny Benjamin a postavil se naproti svému sourozenci tak, že jsem jim viděla do tváří oběma. Byli si hodně podobní, ačkoli byl každý úplně jiný.
„Ne, neviděl. Když jsme přijeli, nebyla doma. A já nikam jinam nešel. Proč, stalo se něco?“ zvážněl Erik se snahou dostat ze svého nejmladšího bratra co nejvíc.
„Já… já nevim. Tady nebyla, tak jsem šel do kanceláře. Bylo mi celkem jasné, kde bude. Její asistentka mi řekla, že když jsme bylina turné, skoro pořád pracovala. V týdnu, o víkendech, pořád. Já chápu, že mají před novou kolekcí, ale myslel jsem si, že bude doma aspoň v den, kdy se vrátíme,“ rozhodil bezmocně rukama do vzduchu.
„Hele, vždyť víš, jak moc jim záleží, aby se jim všechno povedlo. Teď jednají o otevření butiku v Dubaji. Prostě chtějí, aby to bylo perfektní. Asi si jen neuvědomila, co je dneska za den,“ pokoušel se to trochu urovnat Erik vysvětlením, které se nabízelo jako první. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, o čem se ti dva u dveří bavili.
„Jenže ona se chová… zvláštně. Já nevím, co se děje. Jako kdyby se mi vyhýbala. A to už bylo před turné. A kdykoli jsem se jí zeptal, co se děje, odpověděla, že nic. Bojím se o ní, bojím se, že o ní přijdu, protože jsem asi něco neskutečně posral. Možná jsem jí věnoval málo pozornosti, nebo jsem řekl něco, co jsem neměl…“ vychrlil Ben na Erika, ale ten ho utnul a nenechal ho říct cokoli jiného.
A mně v tu chvíli konečně začalo docházet, jak neskutečně hloupě a dětinsky jsem se chovala, když už si Ben myslí, že on něco zvoral a že se o mně bojí.
„Brácho, zadrž. Myslím, že byste si o tom měli oba dva promluvit. Jiné řešení není. Protože já ti něco můžu poradit, můžu ti říct svůj názor, proč si myslím, že se takhle chová. Ale nikdy to nebudeš vědět stoprocentně, dokud se nezeptáš přímo jí. Takže si teď běž lehnout, jo? Uděláš nejlíp. Pokud si potřebovala pročistit hlavu, stejně už dneska nepřijde. Tak tady zbytečně nečekej a pořádně se vyspi. Já osobně se do postele těšim jak malej kluk. A kdybys cokoli potřeboval, klidně zajdi,“ poplácal Erik Bena po rameni a odešel.
Černovlasý muž se rozhlédl po místnosti a najednou se rozešel směrem k židli, kde jsem před tím seděla. Vzal do ruky něco, v čem jsem po nějaké době rozpoznala svůj telefon. Viděla jsem jen, jak Benovy oči přejíždí slovo od slova ve zprávě, kterou jsem tam nechala otevřenou.
Tentokrát jsem z jeho tváře nepřečetla nic. Nasadil takový neprostupný výraz, jaký jsem na jeho obličeji vídávala zřídkakdy.
Evidentně nečetl jen jednu SMS zprávu. Musel jich přečíst víc, protože jakmile vzhlédl od širokého dotykového displeje mé Nokie, neprostupnost nahradil vztek smíšený s bolestí a strachem. Otočil se na patě směrem ke dveřím a v tu ránu byl pryč. Pak už jsem jen zaslechla bouchnutí dveří hlavních, jak vyšel ven do noci.
Takhle jsem to nechtěla, napadlo mě, když jsem odstrkávala židli, abych mohla vylézt ze svého úkrytu ven. V jednom jediném večeru jsem se dozvěděla tolik věcí, které jsem způsobila já, až mi z toho bylo vážně zle.
Z očí se mi řinuly slzy a nemohla jsem je zastavit. Prostě to nešlo. A jako vrchol všeho se mi podlomila kolena zrovna ve chvíli, kdy jsem procházela kolem zdi, že jsem se stihla jen tak tak přidržet, abych nespadla na zem přímo.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla s hlavou opřenou o bílou stěnu, jak dlouho to trvalo, než se znovu otevřely bílé dveře vedoucí z hudebny do chodby vedoucí do obýváku. I přes slzy ve svých očích jsem moc dobře poznala člověka stojícího na prahu a zírajícího na něco, co asi kdysi připomínalo starou Bonnie Parkerovou, kterou znal.
„Bene, já… Všechno jsem to podělala! Chtěla jsem ti to říct, ale neodvážila jsem se…. Určitě bys mi nevěřil…… Znáš přece některé vaše fanoušky o hodně déle, než jsi poznal mě…… Potřebovala jsem si to všechno ujasnit…… Ale čím déle jsem se ti vyhýbala, tím horší to bylo…… Nechci, aby to skončilo….. Jenže já už takhle dál nemůžu…..,“ koktala jsem tam a snažila se sebrat všechnu sílu, abych se mohla postavit. Jenže on mě svou reakcí předběhl.
Během pár vteřin seděl u mě na zemi a moje mokrá tvář spočívala na jeho oblíbeném tričku.
„Měla jsi mi to říct. Něco bych s tím udělal,“ políbil mě do vlasů a já popotáhla.
„Co by si s tím asi tak mohl udělat, hm?“
„Já nevím, třeba bych ze sebe udělal blázna na každém koncertě, když bych opakovat, aby ti všichni dali pokoj, protože jedině já rozhoduju o tom, kdo je pro mě ten pravý a kdo ne. Víš, miluju naše fanoušky, ale tebe………… Tebe miluju mnohem víc, chápeš? Budu ti to opakovat každý den, pokud to pomůže tomu, abys o sobě přestala pochybovat. Jen tě moc prosím, neodcházej. Udělal bych cokoli, abych tě dostal zpátky. Tady,“ ukázal na levou půlku svého hrudníku, „tady už je plno. Nikdo jiný už se tam nedostane. Ani kdybys odešla. Letěl bych za tebou kamkoli. Třeba do Čech, jen abych tě přesvědčil, že nikdo z těch rýpalů nemá pravdu!“
„Bene, já…………“