Růžový keř

Jako každé ráno, i dnes jsem musela do nedalekého městečka pro základní potraviny. Naše rodina žila takříkajíc na samotě, obklopená lesy a loukami. Nikdy jsem si nestěžovala. Ráda jsem trhala luční kvítí a sbírala houby. Městský ruch se mi zajídal.
Vyšla jsem zvesela, vědoma si toho, že mě čeká značný kus cesty. Ranní vzduch mi dělal dobře, zhluboka jsem se nadechla. Sluníčko hřálo a já se přistihla, jak zavírám oči. Nebylo se čeho bát - tuto cestu jsem znala jako svoje boty, mohla jsem si dovolit jít poslepu.
Možná jsem to zakřikla. Nevím. Zničeho nic jsem ucítila drápání na kůži. Malé trny růžového keříku mu prošly kůží a zanechaly po sobě známé rýhy, ze kterých se vyvalila krev. Ušklíbla jsem se a vzápětí usmála. Něco takového mi den nemůže pokazit. Nechala jsem to být. Až po pár metrech jsem cítila, jak mi horká krev stéká po ruce. Zastavila jsem se.
Jedna kapka se zrovna oddělila a putovala k zemi. Tam se smísila z hlínou a prachem. A následovala ji další... Uchvácena tím divadlem, zapomněla jsem na čas a dívala se na součást sebe samé, jak mizí do vyprahlé zeminy. Udělalo se mi nevolno. Musela jsem zavřít oči, abych se nesesypala. Najednou si něco ve mně uvědomilo, že pohled na krev nesnáší. Nehodlala jsem oči znovu otevřít, dokud se trochu nevzpamatuji.
Na tváři jsem ucítila lehký dotyk, Myslela jsem si, že je to větřík, ale to nebylo možné. Nikde jinde než na tváři jsem to necítila. Podvědomě jsem se naklonila na tu strabu, odkud dotyk přicházel. Podlomila se mi kolena, ale padala jsem pomalu, jako by mě někdo přidržoval. Ano, cítila jsem čísi obětí.
,,Kdo je to?" zašeptala jsem. V odpověd´ mi přišel krátký mužský povzdech. ,,Proč se vždy všichni ptají na totéž?" dodal vzápětí sametový hlas, právě jako z vánku stvořený. ,,Nevím," odpověděla jsem. Co na to jiného říct? Pohlazení se přesunulo níže, na můj krk. ,,Ale já se také ptám vždy na to samé," poznamenal vánek a zasmál se. ,,Na co?" přemohla mě zvědavost. ,,Jestli se mnou půjdou." ,,Kdo a kam?" zeptala jsem se. Znovu se zvonivě zasmál. ,,Ted´ se ptám tebe. Půjdeš se mnou? Ach, ty se ptáš kam! No, to ti prozradit nesmím." Otočila jsem se, oči otevřené. Nikdo za mnou nebyl. Zoufale jsem se rozhlížela do všech stran. ,,Kde jste?" panikařila jsem. Nechtěla jsem aby odešel! ,,Tady!" ozvalo se mi za zády. Zůstala jsem stát bez pohnutí. ,,Nesmíte se mi ukázat?" ,,Ne." ,,Tak jak mám vědět, jestli s vámi chci jít, když nevím, jak vypadáte," poznamenala jsem. Další těžký povzdech. ,,Jste jako ostatní. Jednáte pouze podle vzhledu. Duše vás nezajímá. Kdybych se tu ted´ zjevil jako krasavec, šlá by jste se mnou? Určitě ano," poznamenal trpce. Provinile jsem zklonila hlavu a zrudla jsem. ,,Tak jsem to nemyslela," snažila jsem se obhájit. ,,Otočte se," ozvalo se najednou. Poslechla jsem. A málem vykřikla. Byla to hrůzná podívaná. To nejde slovy popsat.
,,A ted´ se mnou půjdete?" zeptal se z ironickou bolestí v hlase. Když viděl, že nemám šokem slov, otočil se ke mně zády a chtěl odejít. Málem jsem ho nechala. Ale pak jsem ho doběhla, otočila ho k sobě a chytila ho kolem ramen. Díval se na mě s obrovskou bolestí, jakou jsem myslela, že v jednom páru očí nelze zahlédnout. Měl jí tam za tisíce takových párů.

,, Máte pravdu - člověk by měl soudit podle toho, co je v srdci, ne podle krásy zevnějšku. Neříkám že půjdu. Ale neříkám ani, že ne. To si musím rozmyslet..."