Smrt pro lásku na celý život

Otevřel jsem oči. Hlava mě bolela jako čert. Nade mnou se skláněl Frrenský voják a mířil na mě svou zbraní. Otevíral ústa. Nejspíše něco říkal, ale já ho neslyšel. Výbuch granátu mi nejspíše protrhl oba ušní bubínky. Mohl jsem slyšet jen svůj dech a tlukot srdce, které byli značně zrychlené, když jsem se díval do ústí hlavně.
Frrenský voják odložil svoji zbraň a pod pažemi mne vytáhl ze sutin, kde jsem ležel. Nohy odmítaly poslušnost a já se nemohl postavit i když se mě voják snažil podpírat. Pak mne, ale shodil a zmizel v polorozbořeném vchodu do bytu.
Rozhlížel jsem se okolo a prohlížel si spoušť, kterou vytvořil dělostřelecký granát. Všude byl zvířený prach. Nevím, jestli ještě nestihl sednout a nebo ho vířil vítr, který mě lehce ovíval. Všude okolo byly rozházené kusy nábytku spolu s kusy rozbitých stěn domu.
„Leona! Kde je Leona!?“ ptal jsem se v duchu sám sebe a prudce se ohlédl do míst, odkud mě vytáhl neznámý voják.
Nikdo tam nebyl. Ani náznak nějakého pohybu. Doufal jsem, že stihla utéct, ale v duchu jsem věděl, že to nemohla přežít.
Mé myšlenky přetrhli čtyři Frrenští vojáci, kteří vešli do polorozbořeného pokoje. Uchopily mě za končetiny a táhli mne jako mrtvolu ven na ulici. Chtěl jsem řvát, ať mne pustí, ať mě nechají být, ale hrdlo se mi stáhlo a já nevydal ani hlásku.
Dole mě položili na zem do jakési řady, kde byli zranění. Byli tam jak zranění Konfederační vojáci, tak i vojáci Frrenu. Někteří zřejmě křičeli nesnesitelnou bolestí, kterou trpěli, ale já je nemohl slyšet. Jen jsem viděl, jak otvírají ústa s bolestným výrazem v obličeji.
Klidně jsem tam ležel a čekal, až mi některý z lapiduchů přijde na pomoc. Nečekal jsem příliš dlouho, neboť pozorováním jsem zjistil, že péče o Konfederační vojáky byla pouze injekce s nějakými analgetiky a pak jen čekání na smrt v poněkud menších bolestech.
„Ale dobře,“ říkal jsem si, „alespoň se vyhnu té ohromné bolesti umírání.“
Ohromný lapiduch se nade mnou naklonil a něco říkal. Stejně to nemělo žádný význam. I kdybych ho slyšel jen těžko bych rozuměl tomu jejich šílenému dialektu.
Jen jsem lehce zakroutil hlavou, aby pochopil, že mu nerozumím. On jen přikývl a do stehna mi zabodl jehlu s nějakým nažloutlým medikamentem. Tedy byl-li to medikament a ne jed. Pak se urychleně zvedl a pokračoval k dalším raněným.
Jak jsem tam ležel, tak bolest pomalu ustupovala. Oni mi opravdu dali analgetika. Ale v tu chvíli jsem si přál, abych raději zemřel. Dost dobře jsem věděl, že mě v tom lepším případě smrt nemine.
Pozoroval jsem dění na široké ulici, tedy alespoň to, co kdysi mohla být ulice. Bylo to, jako koukat se na němý film, který promítaly v muzeu historie. Lidé zdánlivě zmateně pobíhali od jednoho ležícího k druhému. Někteří měli tmavou uniformu Frrenu, jiní měli civilní oblečení.
Už se stmívalo a většina lidí z řady zraněných skončila naproti na hromadě s mrtvolami. V podstatě jsem tu zbyl jen já a nějaká žena. Nepoznával jsem ji, protože ležela příliš daleko a obličej měla celý od prachu a krve. Z jejího oblečení moc nezbylo.Vypadala jako nějaká loutka, která čeká, až ji její vodič oblékne do kostýmu, aby byla připravena hrát svou roli v děsivé tragedii.
Už nastala noc a já se snažil usnout. Bolest se mi pomalu navracela a já se snažil pohnout, abych si lehl do méně bolestivé polohy. Nakonec se mi to přeci jen podařilo a já mohl usnout.
Ráno jsem se probudil a ohlédl se po ženě. Nebyla tam. Marně jsem se otáčel z leva doprava. Ne, nikde nebyla. V zoufalství jsem pohlédl na hromadu s mrtvými těly, která se přes noc značně rozrostla.
Ležel jsem tam sám a čekal, až si mne někdo všimne. Mezi tím přijelo ohromné nákladní auto, do kterého začali Frrenští vojáci nakládat mrtvoly. Každého důkladně prohledali. Vojákům sundali psí známky, kvůli pozdější identifikaci, ale všechny obrali o cennosti, které náhodou měli u sebe. Moc toho nebylo, protože válka trvala moc dlouho a národy obou stran strádali. Mohli najít jen pár hodinek a u některých kupony na jídlo. Nic moc, ale jídlo bylo v tomto zlém čase to nejcennější, co mohl člověk získat. Ani vojáci neměli dostatek zásob, aby mohli přežít v nehostinných krajích severních států konfederace.
Slunce mi začalo svítit přímo do očí, když ho zakryl stín nějakého drobného mužíka. Evidentně to byl Frrenský důstojník, protože měl na sobě trochu odlišnou uniformu, než obyčejní vojáci.
Snažil se ke mně promlouvat. Jen jsem hleděl na jeho ústa a snažil se odezírat jeho slova. Kupodivu jsem některá poznával. Mluvil úředním jazykem Konfederace.
Pochopil jsem, že po mě chce informace o našich vojskách. Jen jsem pokrčil ramenem a ukázal levou rukou na svoje ucho. Oficír pochopil, že ho nemůžu slyšet a rázným krokem odešel k nejbližšímu vojákovi, který procházel okolo. Chvíli mu dával nějaké rozkazy a ten pak zasalutoval jejich zvláštním způsobem a odběhl ke hloučku vojáků, kteří stáli opodál a pokuřovali cigarety pochybné kvality.
Tři z nich zahodili nedopalky, zašlápli je mohutnou vojenskou botou a pokračovali s vojákem směrem ke mně. Další pak odešel někam za roh budovy, která jako zázrakem zůstala stát.
Vojáci mne popadli za ruce a nohy a táhli mne doprostřed ulice. Každý krok, který udělali mne nesnesitelně bolel. Nakonec jsem bolestí omdlel.
Probral jsem se v temné místnosti. Jediné světlo bylo z malého okénka, které bylo vysoko nade mnou. Neměl jsem tušení, kde jsem a jak jsem se tam dostal. Ale asi jsem byl mimo dost dlouho, protože jsem ležel na lehátku a v ruce jsem měl zavedenou kapačku. Kupodivu jsem nebyl napojen na žádný přístroj. Ani rány jsem neměl ovázané. Byly pouze sešité. Také jsem cítil chlad, protože mne před sešíváním evidentně omyli, ale už mne zapomněli obléct.
Posadil jsem se na vojenském lehátku. Sice mne vše bolelo, ale už jsem mohl sedět. Prohlížel jsem si své vězení. Nebylo na něm celkem nic zvláštního. Šedé neohozené zdi betonové místnůstky narušovali jen mohutné ocelové dveře. Jedinou výbavou bylo vlastně lehátko, kde jsem zrovna seděl a stojan na kterém byla pověšena kapačka, která mi stále vedla do ruky.
Vytrhl jsem si jehlu z ruky a zahodil hadičku na zem. Zkoušel jsem křičet, ale nikdo se neozýval. Moje uši nebyli ještě v pořádku. Mohl jsem se slyšet, ale můj hlas byl zastřený a nedokázal jsem odhadnout, jak hlasitě křičím. Také v nich nesnesitelně pískalo.
Po chvíli beznadějného bušení na dveře jsem si opět lehl na lehátko a přemítal jak jsem se do této situace vlastně dostal.

Vše začalo, když jsem se dal do služeb Konfederační armády, která operovala na území Evropy a obou Amerických kontinentech. Byla to vidina celkem pohodlného života. Po deseti letech služby bych měl zajištěné žití do konce života a navíc jsem měl bydlení zcela zdarma ve služebních Konfederačních bytech. V té době bylo bydlení velkým problémem, neboť lidstvo přesáhlo 18 miliard lidí a zdroje matičky země jednoduše přestávali stačit potřebám tak velké populace.
Moje služba probíhala bez problémů. Vzhledem ke studiu jsem se dostal až na post velitele praporu a tak jsem sloužil jen ve své útulné kanceláři a především jsem zpracovával hromady papírů, kterých jsem měl na stole každý den více než dost.
Už mi zbýval poslední rok do desetileté lhůty, kdy jsem mohl opustit aktivní službu a oddávat se cestování a vlastně bych mohl dělat cokoliv bych jen chtěl. Jenže Frrenské sdružení, které ovládalo zbytek planety se rozhodlo vymítit Konfederační státy, aby získali nové plochy pro své lidi.
Ve velmi přísném utajení začali vyzbrojovat a cvičit svá vojska. To se jim nakonec podařilo, protože konfederační státy se o plánovaném útoku dozvěděli teprve týden před jeho zahájením. Velení okamžitě vyslalo veškerou armádu na hranice mezi Konfederací a Frrenským sdružením. A i já byl mezi nimi. Najednou jsem opustil svou kancelář a oblečen do bojové uniformy jsem se ocitl v prvních řadách bojových formací.
Boje byli velice kruté. Obě strany se projevili, jako krvelačné bestie, které neloví pro hlad, ale pro zábavu. Mě se podařilo vše přežít a stal se ze mě zkušený veterán, kterého ve válce snad už nic nepřekvapí.
To trvalo až do chvíle, kdy jsem potkal ji. Leonu. Ona dělala operátorku hlavního štábu, tak jsem s ní velice často komunikoval. Nejprve to bylo přísně služebně. Prostě jsem jí přečetl hlášení, které si zapsala a ukončil hovor. Ale postupem času se náš vztah rozvíjel a blokovali jsme jednu z nejbezpečnějších linek třeba celou noc. Nikdy jsem ji neviděl, ale tolik radosti jsem nikdy s nikým nezažil.
Až jednoho dne, kdy jsem po těžkém dni opět volal hlavní štáb v domnění, že opět uslyším andělský hlas Leony, jsem se zhrozil. Ozval se mi nepříjemný strohý mužský hlas. Ani jsem neměl připraveno hlášení, protože ho Leona po našem rozhovoru vždy napsala sama.
Rychle jsem se probral z překvapení a nahlásil ústup, počet raněných, počet mrtvých, počet nezvěstných a takové ty podobné věci, co se normálně hlásí.
Nakonec jsem se ale odvážil zeptat, kam se poděla Leona. Nestalo-li se jí snad něco? Ten muž, který se představoval kódovým jménem „červený osm“, mi sdělil, že pracovnice, co tam dělala před ním odešla z aktivní služby a žije se svým manželem někde poblíž základního tábora Beta 18 Tango, dříve známého pod civilním názvem Quebeck.
Nejprve jsem to cítil jako zradu. Tolik měsíců, tolik slov, ale nikdy se nezmínila o manželovi. Ale nemohl jsem jí to mít přeci za zlé. To já jsem si to spackal a nejspíš jsem na té hloupé válce hledal alespoň něco pozitivního. Tak jsem si to zkrátka našel.
Asi měsíc jsem se snažil přesvědčit o této teorii, ale neuplynul ani jediný den, ani jediná vteřina, kdy jsem na Leonu nepřestal myslet. Vzpomínal jsem na její smích, na její pláč, dokonce i na to, jakým krásným způsobem se ohlašovala ve vysílačce. „Rudá šest.“
Ten den jsem zrovna seděl pod stromem a psal dopisy rodinám padlých spolubojovníků. By zrovna prosinec a my jsme se nacházeli někde ve střední Evropě, kam se už posunuli hranice hlavních bojů. Jediným zdrojem tepla mi byl hustý kožich z umělých vláken, samozřejmě v barvách Konfederace.
Nedaleko ode mne zastavilo terénní vojenské vozidlo. Postrádalo jakékoliv označení, jen maskovací barvy byli trochu odlišné od těch, které jsme používali v Evropě. Nejspíše bylo staženo z jiné fronty a zatím ho nestihli přestříkat.
Z vozu vystoupil mladý hošík v čisté uniformě. Byl vzorně upravený, jako vystřižený z příručky, které si s sebou vozili zelenáči na frontu.
Mladý muž přede mne předstoupil a postavil se do pozoru. Zřejmě dobře studoval, protože na nepřátelském území nesalutoval a tak ze mne neudělal terč pro ostřelovače, případně pro satelit, pokud nějaký na obloze ještě zbyl.
„Dobrý den, pane.“ Oslovil mě vojín.
„Dobrý.“ Odvětil jsem ledabyle a pokračoval v psaní dopisu.
„Hledám plukovníka Erise.“
„Co mu chceš?“ zavrčel jsem.
„Mám pro něj dopis.“ Řekl mladík a z náprsní kapsy vytáhl pevnou modrou obálku.
Odložil jsem blok a natáhl se po dopisu.
„Mám rozkaz to předat plukovníku Erisemu. Nikomu jiném.“ Řekl mladík a ucukl rukou zpět.
„A kdo si myslíš, že jsem, idiote.“ Řekl jsem s mírným rozčilením.
„Se vší úctou, pane.“ Koktal vojín. „Potřebuji nějaký váš doklad.“
Vykopl jsem nohu vysoko do vzduchu a nechal ji vyset několik centimetrů od obličeje vojína. Ten chudák už sahal po zbrani, ale jelikož se přísně držel předpisů, měl ji připnutou zajišťovacím páskem, který byl řešený naprosto nešťastně a zbraň se vytahovala těžko.
„Čti.“ Řekl jsem a dál držel podrážku své vojenské boty před jeho obličejem.
Vyplašený vojín si nejspíše všiml zatavené psí známky v podrážce boty, protože poodstoupil o dva kroky zpět a podával mi dopis.
„Omlouvám se, pane, ale měl jsem přímý rozkaz z generálního štábu, že to má přijít do rukou pouze vám, nikomu jinému.“
Vytrhl jsem mu obálku z ruky a jedním gestem mu naznačil, že může odejít.
Posadil jsem se nazpět pod strom, kde jsem seděl, než mě vyrušil ten rádoby voják. Nepřítomně jsem svíral obálku v ruce. Nejspíše jsem věděl, co tam je. Vždyť takových dopisů jsem denně psal několik. Můj bratr je jistě mrtvý a teď mi přišel dopis, kde se píše, jak ho všichni měli rádi, bla, bla, bla… že zemřel hrdinně v boji, bla, bla, bla…
Ale pravdu se nikdy nikdo nedozví. I kdyby dostal syfilis, když znásilňoval civilní obyvatelstvo a jeho velitel ho střelil do hlavy, aby ušetřil antibiotika a i jako výstrahu pro ostatní.
Jenže zvědavost byla silnější, než já. Vytáhl jsem svůj nůž z pochvy na ruce a jedním tahem ostří otevřel obálku. Když jsem vytahoval jemný papír, můj nos ucítil nádhernou vůni. Nespíše nějaký ženský parfém. Ale byl opravdu nádherný. Nádherná změna od zápachů spáleného masa, krve a všudypřítomného prachu.
Rozložil jsem papír a začal číst řádky napsané úhledným písmem.

Ahoj Rone.

Nevím, čím bych začala, ale asi omluvou. Moc mě mrzí, že jsem odešla tak nečekaně, ale můj manžel přišel na náš vztah a já se rozhodla žít s ním. Bylo jednodušší prostě odejít a nechat vše tak, jak je. Hlavně ta nejistota, jestli se vrátíš živý.
Jenže na Tebe nemohu přestat myslet. Každý den usínám vedle svého manžela, ale myslím stále na Tebe. Víš, myslela jsem si, že mám vše, co si jen mohu přát, ale pak jsem potkala Tebe. Dal jsi mi mnohem víc, než kdokoliv jiný. Jsi pozorný, milý, jistě krásný.
Chtěla bych s Tebou strávit zbytek života, ale není to tak jednoduché. Miluji svého manžela a Ty vlastně ani nemusíš dostat tyto řádky, protože jsi mrtvý.
Jen jedno bych chtěla. Setkat se s člověkem, který mi změnil můj náhled na svět. Využila jsem pár kontaktů a na dalším papíru máš rozkaz pro převelení na základnu Beta 18 Tango. Já bydlím přímo na náměstí. Budu Tě vyhlížet každý den. Na ruku si připevni modrou stuhu, abych Tě poznala.
Pokud čteš tyto řádky, tak jsi naživu. Prosím, přijeď za mnou.

Mám Tě ráda.

Leona.

Asi tisíckrát jsem dokola četl řádky psané mojí láskou. Až pak jsem vytáhl z obálky druhý list, což byl rozkaz pro moje převelení na základnu, podepsanou samotným velitelem štábu. Nakonec jsem vytáhl širokou modrou stuhu s vyšitým rudým srdcem.
Ještě jednou jsem si přečetl dopis a pak vše opět vložil do obálky a schoval do igelitového sáčku, aby nepodlehli zkáze.
Ihned jsem vyrazil do vesnice, kde se opevňovali vojáci z mého praporu. Zrovna přijížděl generál pozemních vojsk. Vše fungovalo jako v dobře promazaném stroji, pomyslel jsem si a vyrazil ke koloně, která doprovázela generála na obhlídce svých vojsk.
Nikdo z vojáků se ani nezvedl, ani se nijak nevzrušovali přítomností jejich hlavního nadřízeného. Byli tu už příliš dlouho na to, aby vzdávali hold někomu, kdo je vede na jatka proti vybavenějšímu a početnějšímu nepříteli. A ani sám generál se nesnažil někoho kárat.
Generál vystoupil z obrněného transportéru a rychlými kroky zamířil do jedné z největších budov ve vesnici. Já jsem byl několik kroků za ním.
„Pane Generále.“ Oslovil jsem nadřízeného ještě než stačil vstoupit do své provizorní kanceláře.
„Ano?“ zastavil se a otočil se čelem ke mně.
„Měl bych pro vás něco k projednání.“ Pokračoval jsem.
„Jistě, jistě. Pojďte dál.“ A pokynul mi, abych vstoupil do jeho kanceláře jako první.
Generál za mnou zavřel dveře a pohodlně se usadil do koženého křesla za svým pracovním stolem.
„Co pro mě máte, plukovníku?“ zeptal se a ležérně sepjal ruce na stole.
Já jsem vytáhl dokument, který mi zaslala moje láska a beze slov ho položil na stůl před generála.
Ten jakoby bez zájmu zvedl papír a rozložil ho. Nějakou dobu četl rozkaz, který nařizoval mé převelení.
Po nějaké chvíli položil papír na stůl a začal se smát.
„To myslíte vážně? Že bych nechal odejít svého nejlepšího důstojníka na nějakou základnu? Nepřipadá v úvahu.“ S posledními slovy zvážněl, opět sebral papír a roztrhal ho na malinké kousíčky.
„Ale pane..“ nebyl jsem schopen slova.
„Pokud nemáte nic jiného, pak odejděte. Ráno se uvidíme na nástupu.“ Řekl generál a pokynul na zavřené dveře za mnou.
Zvedl jsem se ze židle, znovu pohlédl do chladných očí generála a odešel ven.
Musel jsem si zapálit cigaretu i když jsem si odpřísáhl, že už nikdy nebudu kouřit. Sedl jsem si na nízkou zídku u protějšího domu a přemítal, jak z toho všeho ven.
Nic rozumného mne nenapadlo. Byl jsem nucen pokračovat v bojích, které neměli nejmenší význam. Stále jsme ustupovali. Ani jediná kvóta nevydržela déle než 24 hodin.
Čím déle jsem byl na frontě, tím více jsem myslel na Leonu, která asi zrovna teď vyhlížela z okna vojáka s modrou páskou na ruce. Byl to vlastně jediný impuls, který mi ještě zbyl, jinak bych jistě raději skočil nějaké kulce do cesty.
Asi po dvou měsících jsme se dostali na západní pobřeží Evropy. Nyní byla téměř celá Evropa pod nadvládou Frrenského sdružení států. Pro nás přilétala letadla, aby nás vyzvedla a stáhla na Americký kontinent, který pravděpodobně poprvé pozná krutosti války.
Cesta netrvala dlouho, nebo mi to alespoň tak nepřipadalo, protože já a moji vojáci jsme byli zvyklí ležet v zákopech celé dny a čekat na útok nepřítele.
Když jsme vystupovali, tak jsem si na sebe oblékl modrou pásku. Co když tam někde bude moje láska. Já bych ji nepoznal, ale ona mne ano.
Kráčeli jsem dolů po schodech na liduprázdném letišti. Nikdo nevítal vojáky, kteří prohráli svou válku. Dole byl jen jeden oficír v nažehlené uniformě.
„Vítejte doma.“ Řekl mužík skřehotavým hlasem.
„Děkuji, poručíku.“ Zastavil jsem se naproti němu.
„Následujte mne prosím. Váš odvoz už čeká.“ Řekl vyrazil směrem k letištní hale.
Pokynul jsem svým vojákům, aby mne následovali a vyrazil za mladým poručíkem.
Šli jsme asi patnáct minut, než jsme došli k letištní hale a pak asi dalších dvacet minut trvalo, než jsme došli k druhému východu směrem do města.
Před halou byla přistavena vojenská auta. Pro mne tam byl jeden osobní vůz a pro zbytek praporu asi dvacet nákladních vozů.
Poručík, který nás doprovázel mi otevřel dveře a já mohl nastoupit. Vyrazili jsme přes město na vojenskou základnu, kde nás ubytovali. Byla to hlavní základna Konfederačních vojsk, kde sídlil hlavní štáb.
Ani jsem se nestihl vybalit a přišel nějaký vojín s předvoláním k náčelníkovi hlavního štábu.
Znechuceně jsem hodil psaný rozkaz na palandu a vyrazil do velitelské budovy.
Když jsem vešel dovnitř, byl jsem podroben přísné prohlídce, jestli u sebe nemám skrytou zbraň. Pak mne jeden ze strážných doprovázel dlouhými chodbami až k proskleným dveřím, za kterými byla kancelář hlavního velitele ozbrojených sil Konfederace.
Vojín zaklepal na prosklenou tabuli dveří a šel mne dovnitř ohlásit. Během chviličky vyšel ven a pokynul mi, že mohu vejít.
Uvnitř byla nádherná kancelář. Podobná té mé, kterou jsem kdysi míval. Umělecké obrazy zobrazující již dávno zašlé krásy evropské přírody i měst skvěle doplňovali tmavý nábytek. Všemu kraloval masivní stůl a za ním velice pohodlné kožené křeslo.
Bez vyzvání jsem se posadil na jednu ze židlí před stolem a pohlédl staršímu muži, který seděl na druhé straně stolu do očí.
„Zdravím vás, plukovníku.“ Začal muž svou řeč.
„Pane generále.“ Odvětil jsem a neznatelně pokynul hlavou na znamení úcty.
„Slyšel jsem, že jste jedním z nejlepších důstojníků na frontě.“
„Dělám co mohu, pane.“ Řekl jsem s menší skromností i pýchou.
„Potřebujeme muže, jako jste vy. Ale vy jste měl být už dávno povýšen a převelen na základnu Beta 18 Tango. Jak je možné, že jste zůstal v Evropě?“ řekl generál a tázavě se na mne podíval.
„Víte pane, na frontě to není snadné. Nejspíše nějaký granát zasáhl poštovní vůz s rozkazem, pane.“ Trochu jsem koktal.
„Jistě, jistě.“ Řekl muž chápavě. „Ale nyní vám oficiálně oznamuji, že jste převelen na sever na základnu Beta 18 Tango. A počínaje dnešním dnem vás povyšuji na brigádního generála. Zde jsou vaše insignie.“ S těmito slovy položil na stůl zlaté hvězdy, které se připínali na vojenskou uniformu.
„Děkuji, pane.“ Řekl jsem a postavil se do pozoru.
Generál opět sebral hvězdy ze stolu a osobně mi připnul generálské označení na hruď. Pak zasalutoval a já taktéž.
„Nyní se běžte sbalit. Letadlo odlétá za hodinu.“ Řekl a pokynul mi ke dveřím.
Ještě jednou jsem zasalutoval a odešel na ubikace, kde jsem se ještě ani nevybalil.
Stihl jsem se rozloučit s mými nejvěrnějšími, kteří mne provázeli takřka od začátku téhle proklaté války. Samozřejmě, že proběhli i bláhové sliby, že si je převelím k sobě. Nikdo tomu nevěřil, ale znělo to dobře a dávalo to naději.
Cesta letadlem mi připadala jako procházka rájem. Už dávno jsem nevěděl, co je cestovat první třídou. Letušky mne obskakovaly, jako bych byl nějaký panovník. Dokonce naznačovali, že by byli ochotny poskytnout i více, než jen běžné služby. To mne sice velice lákalo, protože jsem za celou válku nebyl s žádnou ženou, ale já měl myšlenky jen na tu jedinou. Na Leonu. Ženu mého srdce. Konečně ji uvidím. Jaká asi bude? Na tom nezáleží. Je to ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznal.
Konečně jsme byli na letišti poblíž základny. Nebylo to sice tak velké letiště, jako z kterého jsem odlétal, ale za to bylo o moc útulnější. Přímo na dráze na mne čekala limuzína i s řidičem.
Po slabé půlhodince jsme dojeli na vojenskou základnu. Byla kousek stranou od hlavního města, ale ne moc daleko, aby se tam nedalo dojít pěšky.
Jeden z poručíků mne začal provázet po základně a povídal mi cosi nudného o vybavení základny. Chudák nevěděl s kým má tu čest. Mohl bych ty zelenáče všechny učit, jak využít palebnou sílu jakékoliv zbraně.
„Dobrá, dobrá.“ Přerušil jsem poručíkův nudný výklad. „Prohlídku si nechám na později. Teď se potřebuji nutně dostat do města.“ Řekl jsem zvýšeným hlasem.
„Jistě, pane.“ Řekl poručík a vysílačkou zavolal jakýsi nesmyslný kód. Doufal jsem, že je to nějaký pokyn, aby mi přistavili auto.
A skutečně. Netrvalo ani dvě minuty a u mých nohou stála limuzína. Poručík mi otevřel dveře a já nastoupil.
„Potřebuji do města na hlavní náměstí.“ Dal jsem pokyn řidiči a při tom levou rukou hladil modrou pásku, kterou jsem od doby, co jsem vystoupil na Americkém kontinentu nesundal.
Auto se rozjelo a já sledoval krajinu na kterou jsem již dávno zapomněl. Nic nebylo zničeno. Všude byla pole na kterých rostli plodiny. Nikde nebyli díry od granátů. Všechny budovy stáli tam, kde je projektanti nechali vystavět.
Auto zastavilo mezi lidmi přesně uprostřed náměstí. Vojenská auta totiž mohla jet kamkoliv bez jakéhokoliv omezení, nehledě na dopravní předpisy. Dokonce měli i automatickou přednost.
Vystoupil jsem ven a nechal řidiče, ať si jde někam do hospody na jídlo, samozřejmě na můj účet. Stál jsem uprostřed náměstí opřený o kašnu a vystavoval pravou ruku s páskou, aby byla co nejvíce vidět. Málem jsem jí snad mával nad hlavou, ale to by mne kolemjdoucí jistě považovali za blázna.
Už uplynuli asi 3 hodiny. Nervózně jsem přecházel po náměstí sem a tam. Nikdo se ke mne nehlásil. Pokaždé, když kolem mne procházela nějaká žena, tak jsem na ni hleděl a čekal, že se mi snad vrhne kolem ramen a řekne mi, že je to ona. Dokonce jsem bedlivě poslouchal hlasy žen, které se v hloučcích bavili. Myslel jsem, že ji snad poznám po hlase.
Když už jsem tam stál asi 5 hodin, začala mne zmáhat únava a hlad. Bylo zrovna pravé poledne a na náměstí téměř nikdo nebyl. Rozhodl jsem se, že se najím, proto jsem vyrazil do hospody, kam jsem ráno poslal svého řidiče.
Vešel jsem dovnitř a tam jsem našel jen pár žen, které se kroutili okolo mého řidiče, který už byl docela namol. Jak mne viděl, tak odehnal ženy pryč a opřel se o bar, jakoby nic.
„Dej mi klíčky.“ Řekl jsem přísně, když jsem k němu přistoupil.
„Ale pane..“ koktal řidič s opileckým výrazem v obličeji.
„Dej mi ty klíčky!“ Okřikl jsem ho.
Řidič poslušně sáhl do kapsy a podal mi klíč od limuzíny.
„A ty druhý taky.“ Natáhl jsem ruku.
Zmateně se na mne podíval, ale pak sáhl do náprsní kapsy a dal mi druhý svazek klíčů.
„Dělal jsem velitele dlouhá léta. Znám ty vaše triky. Ale jelikož nejsi na frontě, tak máš jistě i třetí kopii.“ Zkusil jsem výstřel do prázdna.
Řidič se nezmohl ani na slovo a z boty vytáhl třetí svazek klíčů.
Jen jsem se lehce pousmál a vložil všechny svazky do jedné z mnoha kapes své uniformy.
„Jedno pivo a něco k jídlu.“ Pokynul jsem na vrchního, který zrovna otíral bar.
„Co to bude na jídlo, pane?“ zeptal se mne znuděným hlasem vrchní a podával mi jídelní lístek.
„Cokoliv chutná lépe, než vojenské dávky.“ Odvětil jsem s nezájmem.
„Dobrá.“ Vrchní opět založil jídelní lístek a odešel někam dozadu do kuchyně.
Jen co se vrátil, tak mi natočil pivo a položil ho přede mne na bar. Pomalu jsem si vychutnával chuť piva. Něco takového jsem už asi šest let neochutnal.
„Mohu mít dotaz?“ pohlédl jsem na vrchního.
„Ptejte se.“ Řekl vrchní nezaujatě.
„Nebydlí tu nějaká Leona?“ ptal jsem se s nadějí v hlase.
„Leona, Leona.. jak dál?
„Bohužel neznám příjmení.“ Moje naděje se pomalu zmenšovala.
„Ale ano. Přímo naproti jedna bydlí. Je to asi čtyři měsíce, co se přistěhovala s nějakým svalovcem.“ Řekl vrchní a odešel dozadu pro jídlo.
Já jsem na něj ale nečekal. Položil jsem na sůl balík bankovek a spěchal do protějšího domu. Žilo zde asi dvacet rodin. Musím je projít byt od bytu. Musím ji najít.
Zazvonil jsem na první zvonek.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem starou paní, která mi přišla otevřít. „Hledám Leonu. Nebydlí tu dlouho.“
„Dobrý den, pane. Leona… á ano, to musíte do druhého patra. Jsou to ty dveře napravo.“ Řekla paní s vlídným hlasem.
„Děkuji vám paní a nezlobte se, že jsem vás vyrušil v čase oběda.“ Řekl jsem co nejuctivěji jsem uměl.
„Nic se neděje mladý pane. Přeji hezký den.“
„I vám.“ Dořekl jsem a klusem vyrazil do druhého patra.
Zazvonil jsem na zvonek se jménem Ottawovi a nervózně očekával svou milou. Místo toho otevřel nějaký hromotluk. Měl na sobě pouze spodní prádlo a dával na odiv své vypracované svaly.
„Přejete si?“ řekl muž hlubokým hlasem.
„Dobrý den. Prosím vás je Leona doma?“ zeptal jsem se.
Muž neodpověděl a zabouchl dveře. Jen jsem slyšel nějaké volání zpoza dveří. Za chvíli se dveře otevřeli a tam stál opravdový anděl. Žena drobné postavy s nádherně vlnitými blond vlasy. Její oči mne hřáli pohledem a její rty mne sváděli k prvnímu polibku.
„Dobrý den.“ Řekla nádherným hlasem, který jsem tak důvěrně znal.
„Ahoj.“ Pousmál jsem se a sundal si pásku z pravé ruky a nabídl ji Leoně.
Ta se nevěřícně dívala na modrou stuhu a bylo vidět, že se jí lesknou oči od slz.
„Prosím, přijď za hodinu.“ Šeptla a zabouchla dveře.
Nejdříve jsem byl zaražený, ale pak jsem pochopil, že nechce vzdorovat manželovi. Ještě chvíli jsem tam stál, ale pak jsem odešel do té restaurace, kde mi vrchní tak poradil.
Objednal jsem si nové jídlo a nervózně sledoval hodinky. Měl jsem pocit, že mi je snad někdo zastavil a čas plyne neuvěřitelně pomalu.
Konečně jsem se dočkal. Hodina uplynula a já odcházel z hospody na prosvětlené náměstí. Cestou jsem zahlédl stánek s květinami. Napadlo mne, že bych mohl Leoně koupit nějakou kytici. Vybral jsem ji ty nejkrásnější růže, které jsem u stánku viděl. Pravda, nebyli zrovna nejlevnější, ale na tom mi nezáleželo.
Opět jsem zazvonil na zvonek u bytu ve druhém patře. Když Leona otevřela, ihned se mi vrhla kolem krku.
„Ahoj. Jsem tak ráda, že tě vidím.“ Řekla s úlevou v hlase. „Já už myslela… myslela jsem, že jsi mrtvý.“ Dodala potichu.
„Ahoj lásko moje.“ Řekl jsem a pevně ji tisknul v objetí. „Vzpomínka na tebe mi nedovolila umřít. Chránila mne, jako anděl strážný.“ Pousmál jsem se o pohlédl do jejích nádherných očí. Měl jsem pocit, že se v nich snad utopím. Pak jsem jí předal obrovskou kytici rudých růží, kterou s vděkem převzala.
Pozvala mne dál. Měla skromně, ale účelně zařízený byt. Vedla mne do obývacího pokoje, kde už na stolku voněla čerstvá káva.
Posadili jsme se a dlouho si povídali. Bylo to jako tehdy, když jsem byl na frontě. Jen teď to bylo jiné. Mohli jsme se dotknout, mohli jsme se na sebe dívat. Toho jsme také hojně využívali. Nesmělé doteky našich rukou ve mne vyvolávaly neuvěřitelný pocit štěstí a radosti.
Tuto idylku přerušil zvuk zámku.
„Manžel.“ Špitla Leona, ale zůstala v klidu sedět.
Do místnosti vešel ten hromotluk, který mi před tím otvíral dveře. Nechápavým výrazem si nás prohlížel.
„Leono? Co to má být? Kdo je to?“ Ptal se zatím klidným hlasem.
„To je jen jeden přítel z dávných dob. Převeleli ho sem, tak mne přišel navštívit.“ Řekla Leona.
Chlap jen něco zavrčel a odešel do kuchyně.
„Neboj se,“ špitla mi do ucha, „on není zlý. Nic ti neudělá.“
„Nebojím se, má lásko.“ Odvětil jsem potichu.
Leona nereagovala, jen trochu odvrátila hlavu, když jsem ji oslovil, jako svou lásku.
Trochu mne to mrzelo, ale nemohl jsem pokračovat v rozhovoru, protože do místnosti vešel její manžel a nesl si kávu. Ležérně se posadil do křesla naproti mně.
„Takže.. „ rozetnul trapné ticho, „Vy jste voják.“
„Ano.“ Odvětím pohotově, i když mi je jeho přítomnost nepříjemná.
„A kde jste sloužil?“ pokračuje muž.
„V Evropě.“ Řekl jsem a usrkl ze sklenky s nějakým džusem.
„A jaké to tam bylo… v Evropě?“ ptal se muž snad jen ze slušnosti.
„Mnoho krve.“ Řekl jsem s mírným nezájmem, protože, kdo to nezažil, tak nepochopí.
„Aha.“ Řekl muž a opět zavládlo trapné ticho.
S Leonou jsme se na sebe dívali. Už jsme se nemohli dotýkat, ale když jsem si uvědomoval tu blízkost. Jak by to bylo snadné pouze natáhnout ruku.
„Leono, připrav pánovi něco k jídlu.“ Přerušil muž naše pohledy.
„Jistě, drahý.“ Řekla a poslušně se zvedla a odešla do kuchyně.
„A čím vy se živíte, pane?“ zeptal jsem se muže.
„Ale.. to nestojí….“ Jeho slova přerušila ohromná rána.
Z kuchyně, kde Leona připravovala jídlo se vyvalil kouř. Celá budova se otřásla. Rychle jsem vyskočil a vyrazil směrem do kuchyně.
Leona tam ležela. Hýbala se. Byla naživu. Rychle jsem k ní běžel a podepřel jí hlavu, aby nedýchala nejhustější prach, který byl u země. Zkušeným pohledem veterána jsem zkontroloval její tělo. Její noha byla zaklíněna pod velkým trámem a ona nemohla odejít.
„Pojď mi pomoct.“ Křičel jsem na jejího manžela. Až teď jsem si uvědomil, že ani neznám jeho jméno.
„Nech ji tam. Zachraň sebe.“ Křikl na mě a prchal k východu z bytu.
V tu chvíli jsem měl chuť vytáhnout zbraň a zastřelit ho. Jenže jsem měl oběma rukama držel Leoninu hlavu.
„Miluji tě má lásko. Zůstaň se mnou. Vydrž!“ křičel jsem v zoufalství, ale Leona upadla do bezvědomí.
Položil jsem její hlavu na polštářek, který shodou okolností ležel nedaleko. Vzal jsem kus kovové tyče a snažil se vyprostit její nohu ze sutin, abych ji mohl snést dolů. Marná snaha. Trám byl příliš těžký na to, abych ho zvedl.
Po půlhodině snažení jsem uslyšel známý zvuk. Ten šustivý zvuk vždy značil smrt a zkázu. Byl to dělostřelecký granát. Mířil směrem k nám a nebo někam hodně blízko nás.
Stáhl jsem potah z křesla, které jako zázrakem zůstalo nedotčeno. Překryl jsem si ho přes sebe a lehl si na Leonu, abych chránil její život vlastním tělem. Naposledy jsem ji políbil do vlasů a pak už byla jen tma…


Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl nějaký Frrenský důstojník. Otevíral pusu. Nejspíše něco říkal. Ukázal jsem prstem na svoje uši a pokrčil rameny.
Důstojník se zašklebil a rukou mi ukázal, ať jej následuji. Voják, který stál za ním už nebyl tak shovívavý hodil po mě jednoduchou vězeňskou uniformu a stále na mne mířil svou puškou.
Oblékl jsem se a vyrazil za důstojníkem. Voják, který šel za mnou mne neustále dloubal do žeber svou zbraní a pobízel mne k rychlejší chůzi.
Poznával jsem ty chodby. Byla to Konfederační vojenská základna, které jsem měl velet.
Venku mne naložili do nákladního auta, kde už seděli další Konfederační vojáci. Jediný koho jsem poznal byl můj řidič. Nyní už neměl ten opilecký výraz, byl spíše vyděšený.
Vojáci nás vezli na velké náměstí uprostřed města. Sutiny už byli uklizené. Jen uprostřed náměstí přibyla asi dvoumetrová stěna. Po celé délce v ní byli díry od kulek.
Bylo mi jasné, co nás čeká. Krvavé divadlo pro civilní obyvatelstvo, pro výstrahu, kdyby snad někdo chtěl klást odpor. Popraví nás.
Mladičký, sotva osmnáctiletý, voják vedle mne začal zvracet.
Auto zastavilo asi padesát metrů od stěny. Vojáci ve Frrenských uniformách nás doslova vyhnali z auta a postavili nás do řady před stěnu smrti.
Naproti nám stál stejný počet vojáků, kteří na nás mířili svou zbraní. Jen čekali na pokyn velitele, aby mohl zaznít smrtící výstřel.
Jeden z vojáků chodil od jednoho k druhému a nabízel pásku na oči. Já ji odmítl.
Díval jsem se do hlavně pušky a přepadal mne ohromný strach. Rozhlížel jsem se po lidech, kteří se začali shromažďovat kolem popraviště. Vyhlížel jsem, jestli neuvidím Leonu. Stále jsem doufal, že by mohla být naživu. Pak jsem ji uviděl. Stála tam opřená o berle s ovázanou nohou a se slzou v oku se dívala na hrozné divadlo. Něco křičela. Zkoušel jsem se soustředit, abych jí rozuměl, ale neslyšel jsem nic. Jen stále to monotónní pískání a svůj dech.
„Miluji tě!“ To křičela.
Slova, která jsem nikdy neslyšel vycházet z jejích úst, ale teď, když je konečně vyslovila, tak je nemohu slyšet. V zoufalství jsem se snažil koncentrovat všechnu svou mysl, abych naposledy mohl slyšet její hlas, ale nešlo to.
Po tváři mi stékala slza. Byla to slza radosti, že moje láska je naživu a konečně vyjádřila své city o kterých jsme oba věděli, jen to nikdy nevyslovila. Ale byla to také slza lítosti, že to celé končí a já už ji nikdy neuvidím. Ale vlastně možná ano.
„Co když voják mine. Co když se setkáme v nebi? Andělé jdou přeci do nebe?“ říkal jsem si sám pro sebe.
Padl výstřel. Uviděl jsem záblesk hlavně, ale výstřel jsem neslyšel. Ostrá bolest projela mou hlavou. Pak už byl jen klid a mír.


Tahle nesmyslná válka mi vzala vše, co jsem měl. Vzala mi příbuzné, přátele, prostě vše. Ale také mi dala dar ze všech největší. Poznal jsem, co je opravdová láska. Kdybych se tenkrát rozhodl jinak, jistě bych díky svým zkušenostem přežil. Ale nikdy jsem ani na chvíli neuvažoval, že bych to udělal jinak. Já zemřu a moje láska bude žít…