Krutá sázka- 16.díl

Sluníčko příjemně hřálo, a tak se Lucka posadila na lavičku do nedalekého parku. Nasvačila se a užívala si krásného počasí.
Okolo třičtvrtě na 7 se neochotně zvedla a odešla na autobusovou zastávku.
Vždy, když za babičkou jela, si dávala záležet na tom, aby měla ještě nějakou časovou rezervu. Slovančice totiž byla opravdu malá vesnička, kam jezdil autobus maximálně dvakrát denně, takže kdyby jí náhodou ujel, už by se tam nedostala.
Ani ji nepřekvapilo, že je jediný člověk, který tam čeká….
Vytáhla si Mp4 a sluchátka si zastrčila do uší.
Po chvíli si periferním viděním všimla, že se k ní přidal další cestující. Zvědavě otočila hlavu a vykulila oči. Byl to opět ten kluk z vlaku.
Zřejmě si jí také všiml, protože se srdečně zasmál a tím svým sametovým hlasem pronesl: ,,Že bychom měli stejnou cestu? To už by byla opravdu velká náhoda….“
Lucka se pokusila také o úsměv, ale obávala se, že z toho nakonec vylezl jen neidentifikovatelný škleb. ,,No, já jedu do Slovančic…“
,,Teď by se dalo tvrdit, že náhody neexistují…. Jelikož tam já jedu taky….“ Pořád se tak neskutečně krásně usmíval, až měla pocit, že se jí podlomí kolena.
Nevěděla, co na to říct, a tak mlčela.
Autobus tam byl do pár minut, oba nastoupili a každý si sedl jinam.
Nevěděla, co se to s ní děje, ale v hlavě měla neuvěřitelný zmatek. Jako by někdo vzal přemíru informací a všechny jí je násilím vtloukl do hlavy.
,,Ty nevystupuješ?“ ozvalo se jí najednou u hlavy.
,,Co?“ zaostřila na tvář, co si jí tak pobaveně prohlížela, a začala rudnout…. Jasně, teď si o ní bude ten milý neznámý myslet, že se úplně zbláznila. ,,Ale co,“ řekla si pro sebe, ,,stejně mi to může být jedno, protože takový kluk by si mě ani nevšiml….“
,,Ale jo, jen jsem se zamyslela…“zavrtěla hlavou a následovala ho z autobusu.
,,Lucinko!“ babička se k ní okamžitě vrhla a vroucně ji objala. ,,Jsem tak ráda, že jsi tu….“
,,Ach, babi… Tak moc jsem se na tebe těšila!“
Pak si uvědomila, že ji někdo naléhavě šťouchá do nohy.
,,Axy!“ zvolala vesele, sklonila se k němu a začala ho drbat za ušima.
,,Jako by věděl, že přijedeš… Už od rána nedělal nic jiného, než jen pořád koukal na vrata a byl jak utržený ze řetězu….“
Lucku se na svou babičku s láskou podívala. Když se usmívala, byly si tak moc podobné…. Měla jemně kudrnaté, místy prošedivělé vlasy, byla menšího vzrůstu a okolí očí jí zdobily jemné vrásky prozrazující její veselou povahu.
,,Dobrý den, paní Bílková“ objevil se u nich onen kluk z vlaku.
,,Michale!“ zvolala babička vesele a nadšeně ho objala. ,,Dlouho jsem tě neviděla! Jak se máš?“
,,Jde to, přijel jsem za našima na prázdniny….“
,,A co vlastně teď děláš?“
,,Studuju architekturu, posledním rokem….“
,,Už posledním? To to letí…“ zavrtěla nešťastně hlavou a obrátila se ke své vnučce. ,,Michale, tohle je má vnučka Lucka. Lucko, to je Michal“
Potřásli si rukama a po chvilce se s nimi Michal rozloučil.