Give Love A Try

Po chvíli přestala a spustila ruce dolů. Slyšela jen, jak mu dech uniká z pootevřených úst. Nedokázala to vydržet. Napoprvé ji nechal, neodtáhl se. Risknula to znovu. Tentokrát bez ostychu, zajela mu oběma rukama do vlasů a přitáhla se těsně k němu, vlastně na něm téměř ležela. Byl opřený o stůl a ona se vypínala na špičkách. Nenasytně, přesto opatrně ho dál líbala a cítila, jak se jeho ruce začínají hýbat. Jak se zvedají a putují po jejích stehnech výš, k bedrům. Užívala si té blízké mužské přítomnosti a jeho vůně jí zaplnila všechny smysly. Když skončili, stáhl ruce zpět k tělu a nervózně poposedl. Nevěděla, co přijde.
„Jakto?“ zeptal se jí pomalu, očividně ještě stále vyvedený z míry jejím chováním. „Proč teď? Co se změnilo?“
„Uvědomila jsem si, že jsem udělala hroznou chybu, když jsem se s tebou tenkrát rozešla. Hrozně mě to mrzí. Mohli bysme to nějak vrátit?“ prosila Anna kajícným tónem.
„Po dvou letech? Došlo ti to po dvou letech?“
„Trvalo mi to,“ zamumlala omluvně a nemohla se na něj podívat. „Promiň.“ Tentokrát to budu s radostí já, kdo bude mít rád víc. Prosím, prosím, prosím, žadonila v duchu, až se sama najednou nepoznávala. David nenacházel slov, prvně těkal očima po skleněné vitríně a pak po Anně. Co se mu v tu chvíli honilo hlavou ...?
„No, představoval jsem si to teda jinak ...,“ načal větu a pak Annu opět chytil za pas. Kolem se rozlilo příjemné světlo, jak se najednou Annin obličej rozzářil štěstím. Stydlivě se uculila, když si uvědomila, jak musela asi celá scéna působit na Davida. Bylo až neuvěřitelné, že se poprvé v životě odhodlala udělat první krok. Místo toho, aby mu skočila nadšeně kolem krku, se mu ale přitulila na prsa a tetelila se blahem, když jí sevřel ve svých rukou. David se posadil na velké měkké křeslo, sedla si na něj a ještě hodnou chvíli jej zasypávala nekonečnými polibky, zatímco on si připomínal doteky na jejím těle.
„Půjdem nebo se po nás začnou shánět,“ zasmál se, když Anina pozornost nebrala konce. Měli štěstí, že do teď nikdo do místnosti nevešel. Šok by to byl určitě obrovský. Pro kohokoli, kdo seděl vedle. Po dvou letech opět spolu? Jakto? Už vykročil ke dveřím, když jej zatáhla za ruku a zastavila.
„A co takhle si to nechat ještě dneska pro sebe? Pojď si užít takovéto mlžení, letmý pohledy, nenápadné narážky ...,“ usmívala se spiklenecky a šátrala prsty po Davidových zádech. Nic neříkal a čekal na další důvody. Věděl, že to není jen tak.
„Ušetříme si hromadu vysvětlování. No zamysli se, co bys jim teď tak řekl?“
„Že jsi mě tady svedla a já neměl možnost se bránit,“ zasmál se její snaze a tomu, jak to celé vyznělo.
„To není pravda,“ ohradila se a lehce jej bouchla pěstí do ramene. „Bránit ses mohl.“
„Ale nechtěl.“ Tentokrát se potěšeně usmála Anna. Místo dalšího dohadování ji políbil. Zašlá a zaprášená kontrolka s nápisem Štěstí teď uvnitř ní zářila a její tep musel být minimálně dvojnásobný.
„Dobrá,“ vydechl poraženě. „Dneska už ti asi nic neupřu, že.“ Ještě mu vlepila poslední pusu a vystrčila ho ze dveří. Když zmizel, spadla do křesla, na tváři pitomý výraz. Nedokázala najednou na nic myslet. Nic. Žádný vnitřní hlas. Na prsou se jí tvořil těžký, ale příjemný tlak a bránila se slzám. Po dvou minutách se sebrala a odešla zpět za ostatními.
„No kde seš? Jsme mysleli, že jsi odešla domů,“ zírala na ni Eva od stolu a hned ji pouštěla na její místo.
„No, šla jsem na záchod a pak se na chvíli projít. Je tady docela vydýchanej vzduch,“ zamlouvala svoji dlouhou nepřítomnost a koutkem oka postřehla Davidův pohled. Jen na momentík na něj pohlédla a pak sklonila pohled ke slenici, uculovala se však přitom.
„To jo, to je pravda,“ ozvala se Míša, akorát přinášela další dvě piva. „Říkala jsem, ať trochu vyvětraj, ale prej by sem nalítali komáři.“
„Takže jsi potkala Monču? Šla před chvílí domů,“ mluvila dál Eva, vzala si další chlebíček.
„Ne, ne, museli jsme se minout.“
Bylo kolem jedné hodiny ráno. Židle už byly poloprázdné, většina lidí už odešla spát. Zůstal tam trenér, Míša s manželem, pár dalších známých, David a Anna. Pořád ještě pila vodu, nechtěla si ten večer ničím kazit. Rozhodně ne alkoholem. Seděli všichni seskupení u jednoho konce stolu. David teď byl jen necelý metr od ní. Když mluvil, měla skvělou příležitost se na něj neskrývaně dívat. Nemohla uvěřit tomu, jaké má štěstí. Štěstí, že jí odpustil. Že může být znovu s ním. Pokaždé, když si takového jejího pohledu všiml, nedokázal se ubránit usměvu. Nedokázal odporovat kamarádům, takže několik panáků alkoholu a pivo se na něm už začínalo projevovat.
„Tak jo, já už taky půjdu domů,“ rozhoupala se nakonec. Vlastně nebyla ani opilá, ale dnešní večer už měl jasně to nejlepší za sebou. Na co ještě čekat, poslední s Davidem tady stejně nezůstanou.
„Spát?“ zeptal se na to David, čímž pobavil zbytek osazenctva.
„Ano, spát. Do postele,“ řekla taky s úsměvem. David se lišácky usmál. Vzala si tašku, naposledy se se všemi rozloučila a odešla domů.
Když scházela ze schodů, uslyšela nahoře prásknutí dveří.
„Počkej,“ zavolal za ní tlumeným hlasem. Klopýtal dolů po schodech a dohonil ji u východu. Zastavili se venku před vchodovými dveřmi. Chytil ji za ruce a jako nesmělý klučina jimi chvíli pohupoval.
„Budeš mít zítra ... teda vlastně dneska čas?“ zeptal se. A je to tady. Dřív nesnášela to jeho – nemáš čas, nechceš jít ven, chci tě vidět, můžu se stavit. Takže jakmile tu otázku vyslovil, něco v ní sebou trhlo. Měla na jazyku zápornou odpověď. Viděla, jak se mu veselý výraz pomalu ztrácí z tváře. Nemůže zase začít tak, jak skončila. Musí to změnit.
„Jasně. Můžem se projít do lesa, nebo co tě napadne. Ještě si napíšem.“ Davidova změna výrazu byla dostatečnou odměnou. Naklonil se, že ji políbí, na půli cesty se ale zastavil a znovu se narovnal.
„Co se děje?“
„Já jsem pil. Zelenou.“ Znovu se začal kroutit jako malý kluk. Pobaveně se usmála. I on se změnil. A pamatoval si, že jí to vadí. Stejně si ale stoupla na špičky a dala mu aspoň malou pusu na rozloučenou.
„Zatím ahoj,“ špitla a odcházela.
„Tak do postele, jo?“ houkl ještě a pak zašla za roh.

Byli domluvení, že se sejdou v lese někde na půli cesty z města do vesnice, kde bydlel. Přesto, jak se včerejšího večera chovala, že v sobě našla odvahu se vyjádřit, šla nyní na smluvenou schůzku až moc nervózní. Doufala, že to všechno opadne, až se potkají. Nijak zvlášť se neoblíkala, v lese bylo docela mokro a místy bláto. Přemýšlela o tom, proč se s ním tenkrát rozešla. Co ji k tomu přimělo. Vzpomněla si, že mu tenkrát napsala dopis, který ale nikdy nemohla odeslat. Do podrobností tam popsala každý detail, který jí na něm vadil. Jak ji poučoval jako malou holku, jak říkal slovo přítelkyně, jak měl neustálou potřebu být s ní, způsob, jakým líbal. Vyděsilo ji pomyšlení, že bylo těch věcí tolik. Snesu je teď, když jsem to tenkrát nedokázala? Jak dlouho to vydrží tentokrát? Dýl jak tři chabé týdny? Třeba se taky změnil, nebo bude muset spoléhat na to, že aspoň ona ano. Že bude víc tolerantní a bude mít jeho chybky i ráda. Čím víc si myslela, že už musí Davida každou chvíli potkat, tím víc byla nervózní, ošívala se, nevěděla co s rukama. Po několika dalších minutách ho konečně uviděla za zatáčkou široké lesní cesty.
„Ahoj,“ pozdravil ji a než stačila odpovědět, sevřel ji těsně v objetí a políbil. Skoro až cítila, jak z ní veškerá nepříjemná nervozita spadá dolů.
„Ahoj.“ Otočili se směrem, odkud přišel David, a pomalu vykročili vpřed. Ještě chvíli nic neříkali, nedrželi se za ruce. Kráčeli lesem a poslouchali hlasy ptáků, které k nim občas dolehly z hloubky lesa.
„Jak ses vyspal po včerejšku? Nebolí tě hlava?“ prolomila Anna ticho jako první.
„Ne, já se vyspal krásně. Jako po včerejšku mi nic nebylo. Ségra teda je trochu nakrknutá, že jsme pro ni volali až po půlnoci, ale to ji přejde. To jsem včera vypadal tak špatně, že jsi mě čekala s kocovinou a zarudlýma očima?“ usmál se.
„Vůbec. Vypadal jsi víc než dobře,“ usmála se a natáhla se pro jeho ruku. „Skoro až k nakousnutí.“
„Až tak?“ zatvářil se naoko překvapeně. „To pak všechno vysvětluje. Prostě jsem byl neodolatelnej.“
„Naprosto.“
„Víš,“ podíval se na ni zkoumavě a se zájmem v očích, když se spokojeně usmívala, „že máš krásnej usměv?“ Zčervenala a usmála se ještě víc. Tohle už od něj slyšela. Před léty.
„Taky kolik ten zubař stál ...“
„To nemá se zubařem nic společnýho.“ Zastavil ji a na moment si prohlížel její tvář rozzářenou úsměvem. Pak ji opět políbil.
Procházeli se lesem, po známých cestách, které měly oba už léta ověřené. Nebo mlčeli a jen si užívali vzájemné přítomnosti. Chvíli šli ruku v ruce, někdy se pustili a každý šel sám. Bavili se o závodech, o škole, která Annu brzy čekala, o zkouškách, které měl David už za dveřmi, o hudbě, o koncertech, o cestě, která ho brzy čekala.
„A na jak dlouho do toho Norska jedeš?“ Přeskočila ladně kaluž, přistoupila k němu a po kamenech se přebrodili přes podmáčené místo. Blížili se k rybníku.
„Na tři měsíce,“ odpověděl prostě. Co?! Teď když ...? A na tak dlouho? Avšak místo toho, aby tohle ze sebe všechno vychrlila, jen povzdechla.
„To je docela dost,“ poznamenala nakonec.
„Jo, teď už jo,“ posteskl si taky a chytil ji znovu za ruku.
„A kdy?“
„V říjnu.“
„Aspoň že tak. Ještě je čas,“ pokusila se o povzbuzení. „Ale to tady nebudeš na Vánoce. A Nový rok. Nebo přijedeš na svátky domů?“
„Asi spíš ne. Ještě nevím, jak to tam bude vypadat. Ale aspoň nemusíš utrácet za dárek pro mě.“
„Aha, jo, tak teď jsi mě utěšil,“ prohodila posmutněle a přitáhla se úplně k němu. Zastavili se. Přivřela slastně oči, když ji objal, když ucítila dotek jeho dlaně na zádech. Takhle by už mohla zůstat až do října. Políbil ji do vlasů. Až po nějaké chvíli promluvil znovu.
„Můžu se tě zeptat, znovu – proč? Proč jsi se teď chtěla dát zase dohromady?“ vyslovoval ta slova pomalu, jakoby chtěl, aby ho doopravdy pochopila a upřímně mu na ně odpověděla. Věděla, že se na to bude ptát. Chápala to, rozumněla mu. Ale co mu měla říct sama pořádně nevěděla. Proč člověka po dvou letech napadne vrátit se ke svému bývalému partnerovi?
„Přemýšlela jsem, proč se mnou nikdo nevydržel? Co se pokaždý podělá, že mi to s nikým nevyjde? No a, nečekaně, usoudila jsem, že to byla vždycky moje chyba, nebo spíš moje blbost. Musela jsem připustit, že seš skvělej kluk, že jsem se chovala děsně a že bych tě chtěla zpět,“ dořekla a uvažovala, jestli to řekla tak, jak chtěla. Jestli je to dostatečně srozumitelné a uvěřitelné. Odpověděl víc než dostatečně. Pořádným polibkem.
Na kopci, kousek od jeho vesnice, se zastavili u masivního skaliska, ze kterého byl krásný pohled dolů do lesů, a přitom nebylo nijak vysoko. Posadili se vedle sebe, částečně se o něj opřela a koukali dolů pod sebe. Bylo krásně ticho, klid, nic a nikdo je nerušil. Cítila, jak se mu nádechy zvedá hruď a pak zase zvolna padá. Přivírala spokojeně oči a užívala si každou vteřinku.
„Stýskalo se mi, když jsi teď celý léto nejezdil na závody.“ Nevěděla, že na začátku sezóny byl ještě se svojí bývalou. O dost starší přítelkyní. Pro ni bylo hlavní, že teď je s ní, s Annou.
„Jsem rád, že jsem včera na ten večírek dojel.“ Tiše zavrněla a víc se k němu přitulila. David na to odpověděl polibky na její krk. Jeho dech ji šimral u ucha a po zádech jí přitom přeběhl příjemný mrazivý pocit. Věnoval se každému místu na jejím krku, líbal jí čelisti, až se dostal k ústům. Nechala se unést příjemným mazlením. Pozvolna ji pokládal na studený kámen pod nimi a rukama šátral po její hrudi a břiše. Stejně tak mohli ležet na měkkém mechu nebo matraci, v tu chvíli jí to všechno připadalo stejně příjemné. Oplácela mu doteky a pomalu ztrácela pojem o okolí. Dlouho čekala na to, až jí bude někdo dopřávat tolik pozornosti a něhy. Když ale postřehla, že jim oběma začíná David rozepínat kalhoty, spadla v ní závora. Odstrčila jeho ruce a posadila se. Na první pohled byl určitě překvapenej z její reakce, ale hned se vzpamatoval.
„Promiň, jestli jsem ...“
„Ne, všechno ok. Jen ... ne tady,“ vykoktala a upravila se. Bože, děsila se téhle chvíle. Co mu má teď říct? Jak vysvětlit svoje chování? Nesnášela takové hovory. Musela vypadat jako naprostá husa. Hloupá mladá husa. Ve tvářích rudla a veškerá nálada ji opustila. Mohla si za to však sama. Rozhodla se proto už o tom dál nemluvit. Znovu se k němu přitulila a dál mlčky sledovali krajinu okolo.