Moje - jeho - moje

Stál na perónu. Zamyšleně pozoroval koruny stromů, které obklopovaly malé nádraží a kterými lehce probleskovalo blankytné nebe. Rozhodoval se. Má nechat za zády malé, ospalé městečko, které pro něj znamenalo celý život? Zde má všechny přátele, rodinu i Annu. Annu, která pro něj tolik znamenala.
Ale události posledních dní ho přiměly změnit život. Ví, že utíká zbaběle jako prašivý pes, ale nedokáže se tomu, co se stalo, postavit čelem. Musí jít, koupit si jízdenku a odjet vstříc novému osudu. Musí se rozhodnout.
Lehce udusil doutnající cigaretu a udělal první krok.

***

„Zlato?“ zeptala se s hlavou stále položenou na mých nohách.
„Copak? Už sis odpočinula, lenochu?“ zasmál jsem se a lehce ji zatahal za pramen vlasů. Znovu se zabalila do mojí mikiny a na znamení vzdoru odmítala promluvit.
„Uff, holka, ty mě zničíš…,“ zamumlal jsem a zvednul ji, stále se vzpouzející, na nohy. Pak jsem jí nechal protřít si ospalé oči, než jsem popadl její ruku a táhnul ji pryč od lavičky, na které jsme strávili dopoledne.
„Kam jdeme?“ porušila své přesvědčení.
„Probrat tě, prcku.“
„Pche, prej prcku…“ odsekla, ale nechala se dál vláčet, vrazit si do ruky energiťák, a dokonce jsem jí ani nemusel přemlouvat, aby ho do sebe nalila. Oči jí lehce zasvítily a už nebyly celou dobu přikryté ztěžklými víčky. Byla pořád tak unavená…
Lehce jsem sevřel další pramen jejích vlasů mezi prsty.
„A já hlupák myslel, že rusovlásky jsou energický… A ty bys pořád jenom spala.“
„Nikdo jinej si nestěžuje. Můžeš za to ty, uspáváš mě,“ odsekla okamžitě a dloubla mě do žeber. Pak si všimla mého vítězoslavného pohledu a vybuchla smíchy. „Ty bestie…“
„Vítej mezi bdělými,“ usmál jsem se.
„Hrozně se tu nudím, proto jsem pořád unavená…“ přiznala smutně, ale během několika vteřin se zase usmívala na každého kolem.

„Co právě teď děláš?“ vypálil jsem na Annu, hned jakmile zvedla sluchátko. Hrozně jsem se těšil, až uslyším její hlas.
Už dlouho přemýšlel nad něčím, co by ji mohlo opravdu bavit. Když potom našel při procházce s ní rozbořený opuštěný domek. Čisté stěny, plechovky jejích oblíbených barev, košili, aby se neušpinila, všechno měl připravené. Těšil se na její výraz, až tam dorazí, on jí ukáže čistou stěnu a řekne „Tvoř,“. Tolikrát mu říkala, že by si to chtěla vyzkoušet, když jí ukazoval svoje dílka.
„Spím, cos čekal?“ odvětilo sluchátko. Skoro jsem slyšel, jak na mě po telefonu vyplázla jazyk. „Ale za chvíli jdu ven s Petrem. Díky za probuzení, málem jsem zaspala. Už nestíhám, potřebovals něco?“ uslyšel jsem její nadšený hlas a vyschlo mi v krku. Ona s ním vážně něco má? Občas o něm mluvila, ale nikdy se mi ten frajírek nelíbil. Najednou jsem ztratil chuť jí cokoliv o dnešku říkat.
„Ne, nic. Užij si rande.“ odtušil jsem tiše.
„Užiju. Ahoj.“ zaznělo ještě a pak už jen obsazovací tón.

„Chápej to, on pro ni prostě není dost dobrej!“ do hlavy mě studil kamenný bunkr, na kterém jsem ležel, ale chladnou hlavu mi to rozhodně neudrželo.
„A kdo pro ni dost dobrej je?“ zeptal se Zdeněk, který se pošetile rozhodnul, že mi dneska zlepší náladu.
„To nevim, ale on to rozhodně není,“ odseknul jsem.
„Třeba ty?“
„Neblbni, vždyť je to Anna…“
„A co? Jsi s ní každej den, jakmile ji uvidíš, začneš se usmívat tak, že je mi z tebe na zvracení, chystáš jí odporně romantický akce, víš o ní všechno, ona o tobě taky, nikdy jste se spolu ani nepohádali, jakmile se na ní někdo jen křivě podívá nebo na ni nedej bože něco zkusí, rozbiješ mu hubu, ale před ní to zapíráš, protože ona nesnáší, když se rveš. A když teď začne s někým chodit, tak mi tu brečíš na rameni jako malá holka. Buď jí to řekni, nebo jsi pokrytec.“ Zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou, ale on to ještě nebral jako konec. „S kolika holkami jsi něco měl za posledních pár měsíců?“ Věděl jsem, kam tím míří. Posledních pár let jsem byl, ostatně jako každej chlap, lehce vyděšenej ze vztahů, tak jsem si jen „hrál“. Vysokej, s vypracovanou postavou, rošťáckým rozcuchem a modrýma očima - nikdy jsem neměl problém sehnat holku na jednu noc. Jen poslední dobou se mi žádná nezdála dost dobrá.
„Pár jich bylo…“ hájil jsem se.
„Jmenuj!“
„Ta blondýna… jak se sakra jmeno.. Tereza!“ vykřiknul jsem vítězoslavně a doufal, že Zdeněk nezná podrobnosti.
„Jo jasně, myslíš ta, co o tobě teď rozhlašuje, že jsi impotent? Asi vím, koho jsi tam chtěl mít místo ní…“ Doprdele!
„Nebyla dost dobrá.“
„Je to modelka.“
„Ale blbá.“
„To ti nikdy nevadilo. Chlape, na zlomený srdce nejsem dobrej, zajdi za nějakou holkou, možná jsi v přechodu…,“ zasekl tohle téma a já byl rád, že jsme se radši přesunuli do hospody.

Vypotáceli jsme se v lehce podroušeném stavu, rozesmátí a spokojení. Rozloučili jsme se, jako bychom se zase léta neměli vidět a oba jsme se vydali na cestu domů.
Zatímco jsem se loudal s lehce nejistým krokem a liduprázdné ulice osvětlovaly jen blikající lampy, uslyšel jsem jeden z nejhezčích zvuků vůbec. Nejdřív jsem myslel, že se mi to jenom zdá, ale pak jsem se poháněn alkoholem rozběhl za tím božským smíchem. Vážně tam byla. Jakmile jsem vyběhl z ulice, uviděl jsem ji, jak se vede za ruku s tím ignorantem. Všimla si mě, zamávala a začala se usmívat. Napřahovala ruku, že mě obejme, ale pak se nějak divně zasekla. Jen jsem zvednul jedno obočí a nechal to být.
„Martine, ahoj!“ zavolala namísto objetí.
„Ahoj, prcku.“ zamumlal jsem a dal jí pusu na čelo. Ten její frajer mě propaloval pohledem a mně to vůbec nevadilo. Pořád jsem měl sto chutí dát mu pěstí. „Jak se máš?“ zeptal jsem se rychle, ale všimnul jsem si zbělení kloubů na Petrově ruce, kterou držel tu její. Jestli nechci, aby mi jí rozmačkal, tak bych měl radši vypadnout.
„Dobře, co t…“ začala, ale já jí přerušil.
„Musím letět, tak se měj a směj, zrzko.“ zahuhlal jsem a natruc jí lehce zatahal za vlasy. Zase ten pohled a zbělení kloubů. Co si o sobě myslí? Že je jen jeho? Já mu jí tak lehce nenechám. Usmála se a já zmizel. Ostatně on ji taky dost ochotně táhnul co nejdál ode mě. Začínal jsem zuřit. Potřebuju něco rozmlátit.
Když jsem byl dost daleko, aby mě neviděla, zlostí jsem praštil do stromu. V kůře zůstaly patrné otisky kloubů a po ruce mi začaly stékat teplé pramínky krve. Chvíli jsem se na ně díval a usmíval se jako šílenec, když jsem si představil její naštvaný obličej a snahu rychle mi ruku vyčistit a ovázat. Byla tak roztomilá, když se vztekala. Zase jsem si představil její ruku v té jeho a začal jsem vidět rudě. Tohle bude chtít těžší kalibr.
„Hej! Ty!“ zavolal jsem na nějakýho týpka, co seděl opřenej o barák.
„Voláš na mě?“ zeptal se, když se rozhlídnul po liduprázdné ulici.
„Jo, ty černá hubo. Máš s tim problém?“ začal jsem provokovat nehledě na pud sebezáchovy.
„Fajn chlape, řekl sis o to,“ odvětil neznámý a začal se zvedat…

Když jsem se ten večer vrátil z trochu náročné procházky a sednul si k počítači, už mi tam blikala zpráva. Líně jsem jí rozkliknul a došel si pro trochu ledu na oko, pod kterým se začal rýsovat solidní monokl. Zase jsem led odhodil, když mi u blikající zprávy stálo „Anička“.
„Ahoj, co že jsi tak rychle utekl?“ stálo tam. Ta její nechápavost mě až dojímá.
„Nechtěl jsem rušit, nevypadalo to, že mě tam Petr zrovna chtěl,“ napsal jsem a přihodil pár smajlíků, aby si to nevyložila špatně.
„Omlouvám se za něj…“ přišlo mi vzápětí. Takže si to vyložila špatně.
„Neřeš to, brouku.“
„Stejně promiň. Jak ses měl?“
„Trochu bojovně… Co ty?“
„Bojovně?“ ignorovala mojí otázku. Díky bohu, nevydržel bych povídání o dnešku.
„Potřeboval jsem si na někom vybít zlost. A vyhrál jsem,“ pochlubil jsem se, abych vzápětí litoval, že jsem vůbec něco napsal. Zapomněl jsem na všechny sliby, co jsem jí dával ohledně praní se. Zatracení pacifisti!
„Děláš si ze mě srandu? Takže já mam za přítele normálního rváče? Proč máš pořád potřebu do něčeho mlátit?“ objevila se mi zpráva od doběla vytočené Anny.
„A ten tvůj frajírek se nikdy nepere?“ přešel jsem z obrany do útoku. Věděl jsem, že mi potom bude každého slova líto, ale ani rvačka ze mě všechnu zlost nevybila.
„Alespoň se mi pak nechlubí vítězstvím. Jestli na tobě zítra uvidím jediný šrám, tak si mě nepřej.“ přišla mi poslední zpráva a pak už jen offline status. Podíval jsem se do zrcadla na barevný oko. Zítřek bude zajímavej…

Ztrácel jsem ji.
Druhý den byl den naší první opravdové hádky. Už nikdy se s ní nechci hádat, ten ublížený obličej, který měla, když viděla můj monokl, si z paměti nevymažu. Přestali jsme se potkávat. Obarvila si svoje zrzavé vlasy na hnědo. Taková ta úplně obyčejná hnědá, co má každá druhá. To jsem nikdy nepochopil.
Ztratil jsem šanci, že spolu někdy budeme stejně často jako dřív. Že nám spolu bude stejně dobře jako dřív. Bylo mi jí líto. Nesnášel jsem ho, za to, jak jí změnil. Pohled, který měla pokaždé, když ho znova uviděla, mě ubíjel. A dny plynuly.
Pořád jsem jí miloval, jak jsem si později konečně přiznal, ale věděl jsem, že jí z toho šíleného vztahu nevymotám. Navíc tu holku, co jsem teď vídával ve městě, jsem už neznal. Byla jiná. Chladná. Začal jsem Annu rozdělovat na dvě osoby - jeho Annu a mojí Annu.

„Martine?“ ozvalo se ze tmy. Všude lítala modrá světla a bojovala s těma zákeřnýma červenýma. Zelený počítali skóre. Divil jsem se, kdo to koho volá mým jménem. Pak se ten hlas ozval znovu a já myslel, že mě to konečně zabilo. Modrá světla zmizela, červená se spojila s bílými a vytvořila mi před obličejem tvář anděla. Hnědozelené oči mě propalovaly skrz naskrz jako boží soud a já si připadal jako nahý.
Netušil jsem kolik jsem toho v sobě měl. Netušil jsem kolik litrů Morgana se mi prolilo tuhnoucími játry, kolik zeleného zboží musely moje plíce zvládnout, kolik tabletek zaútočilo na mozek. Netušil jsem vůbec nic. Věděl jsem jen, že všechno, co jsem kdy chtěl, mám na dosah ruky. Sáhnout a uchopit tu křehkou krásu. Hmátl jsem rukou do prázdna před sebou. Uskočila. Se strachem v očích. To zabolelo. Opatrně se ke mně přiblížila a nejistě mě podepřela v podpaží a zvedla na nohy. Bál jsem se, že jí ublížím. Oprávněně.
Opřel jsem se zády o něco pevného a zadíval se na ní. Byla nádherná.
„Ano, Anno?“ usmál jsem se na ni.
„Co to děláš?“
„Jsem v ráji, nevidíš?“
„Tohle je tvůj ráj?“
„Teď už ano, Anno.“ Pokusil jsem se jí pohladit po tváři. Ucukla. Další bolest.
„Alkohol, drogy, vztahy na jednu noc?“
„Ne všichni máme takový štěstí, že máme toho, koho milujeme,“ odsekl jsem zhrzený. Přiblížila se. Natáhla ruku, chytil jsem ji za zápěstí a pevně ho sevřel. Vyjekla bolestí. Další bolest, ale nemohl jsem si pomoct.
„Pusť mě! To bolí.“ Ten strach v jedněch očích, to šílenství v druhých. Pustil jsem ji, i když mi její fyzická bolest dělala zvráceně dobře. Proti mé psychické to stejně nebylo nic.
„Vypadni,“ řekl jsem s ledovým klidem.
„Měl bys jít domů,“ podotkla.
„Jdi si moralizovat svého prince, vílo. Už ze sebe nebudu dělat hlupáka. Já už tě milovat nechci,“ vykřikl jsem v záchvatu poetismů.
„Milovat?“ zašeptala. Další rána do živýho.
„Zmiz!“ rozkřičel jsem se a svezl se po zdi na zem. Když jsem zase otevřel oči, už tam nebyla…

***

Bylo ponuré listopadové ráno. Uvařil jsem si čaj a promrzlýma rukama otevíral obálku, co jsem vytáhl ze schránky. Lehce jsem si usrkl čaje a pomalu vytahoval oznámení, které jsem nikdy nechtěl dostat. Prohlédl jsem si neoriginální, béžový kus papíru s holubicí a říkal jsem si, jak mohla takový kýč dopustit. Moje Anna by chtěla něco veselého, barevného i na papír, který oznamoval tak formální věc. Zase jsem kartičku s jejím a jeho jménem, olemovanou kvítky, vrátil do obálky spolu s lístkem, přejícím hodně štěstí a s omluvou, že se nezúčastním, v klidu dosnídal a s myšlenkou, že moje Anna je nadobro mrtvá, i když stále naživu, jsem si zabalil pár věcí a odešel z domu, ve kterém stále spala neznámá blondýna, na nádraží vstříc novým zítřkům.

***

Lehce udusil doutnající cigaretu a udělal první krok. První krok od ní, první krok k sobě.

Zazvonil zvonek. To naléhavé, táhlé zvonění mě vytáčelo k zuřivosti. Hlava mě ještě bolela z minulého večera a návštěvy byly teď to poslední, co jsem chtěl. Nadával jsem, rychle jsem si prohrábnul ještě mokré vlasy ze sprchy, oblékl si alespoň kalhoty a otevřel dveře. Ztuhnul jsem. Její rudé vlasy, dřív spadající na záda, jí poletovaly v rozčepýřeném mikádu, a hnědozelené oči se na mě dívaly s nadějným leskem. Stekla mi slza a začal jsem se automaticky usmívat nad tím, jak byla roztomilá, když tam stála v bílých, vílích šatech a ve špinavých teniskách. Myslel jsem, že se mi jen zdá nádherný sen a já teď ležím v posteli s nějakou jí podobnou náhradou.
„Ahoj, prcku.“ zašeptal jsem a zatahal jí za pramen vlasů, abych se přesvědčil, že je skutečná. Byla.
„Jsem hrozně ospalá…“ pokojem se rozlinul ten jediný hlas, který jsem chtěl roky slyšet. Popadl jsem ji do náručí a rozesmál se, když neucukla. Po pěti letech jsem zase slyšel smích mojí Anny.
Byl jsem v ráji. Doopravdy.