Give Love A Try

„Takže teď se uvidíme až v neděli. Na závodech,“ řekla, když se blížili k místu, kde se na začátku odpoledne potkali. Od té doby uplynuly víc jak dvě hodiny. Neměla a ani nechtěla mít pojem o čase.
„Mám čas ještě v sobotu, když máš trénink. Můžu se tam za tebou stavit.“
„Jo, jenom se ukázat a zase jet pryč. To nemá cenu, aby sis zajížděl. A v pátek večer zas nemůžu já. No, vypadá to na tu neděli,“ povzdechla si.
„Tak dobrá. Kdyby byla nějaká změna tak napíšu a proběhnu se k vám přes les. Ale té práce kolem zkoušek je teď vážně moc a ...“ Položila mu prst na ústa, aby ho umlčela.
„Já vím. To je dobrý. Na závodech snad bude dost času.“ Zamyšleně na ni pár vteřin koukal.
„Můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se a začal opatrně.
„Zkus to.“
„Já chápu, že normálně tě nemusím pořád držet za ruku, že nemusím být každou chvilku s tebou a že ti nemám říkat přítelkyně.“ Obličej jí ztuhnul údivem. On si toho tolik pamatuje? „Ale můžu tě teď já o něco požádat? Představíš mě vašim jako svýho kluka?“ Bože, další rána pod pás. Je pravda, že v neděli se přijdou na závody podívat a asi by se divili, kdyby nás spolu viděli, ale rovnou představovat. Taková nemilá a nepříjemná věc ...
„Přímo představit?“ vypadlo z ní pak. „Víš, že budeš první kluk, kterýho našim představím?“ Ta představa ji děsila ještě víc, když to vyslovila nahlas.
„Vážně? Kolik že ti je?“ zasmál se, ale nedokázal zakrýt překvapení.
„Nech toho, nesměj se. Není to nic příjemnýho.“
„Já už tě našim představil. Před dvěma roky, pamatuješ?“ Vzpomněla si, jak trapně jí bylo, když pak jeho rodiče potkávala. Rozešla se s ním tenkrát chvíli po onom seznámení.
„Aspoň vidíš, proč jsem to ještě neudělala.“ S ostrým bodnutím v oblasti svědomí si připomněla své tehdejší chování. Při každé vzpomínce na to se jí dělalo ze sebe samotné špatně.
„Takže ...?“ připomněl David, o čem to původně mluvili.
„No ... naši už tě přece znají, tak proč tě nějak oficiálně představovat? Bude stačit, když je na to doma nějak připravím, osvětlím situaci a ty je pak na závodech jen letmo pozdravíš?“ Znělo jí to jako rozumný návrh, přijatelný pro obě strany. Vážně, udivovala sama sebe, jak kvůli němu teď měnila některé názory a dělala pro ni neobyvklé věci.
„Dobrá,“ usmál se vševědoucně, jakoby jí četl myšlenky. Odpověděla mu na to spokojeným usmáním a pak udělala pár malých kroků k nejbližšímu pařezu. Vyskočila na něj a napřáhla k Davidovi obě ruce. Přistoupil blíž, na okraj cesty. Teď byly jejich oči ve stejné úrovni. Objal ji kolem nohou a políbil. Snažila se co nejvíc načichat jeho vůni, než se rozloučí. Zkoumala prsty svaly na jeho zádech, našla lopatky, zajela i níž. Vzal ji do náručí a otočil se s ní, aniž by její ústa osaměla. Hrdlo se jí stahovalo vzrušením, když cítila jeho ruce na svých stehnech, vnímala dráhu jeho dlaní. Přitiskla se k němu ještě víc a nehty mu přejela přes triko po zádech.
„A nechceš jít ještě k nám?“ zeptal se, když se dostal dál od jejích úst. Hochu, ty jsi nějakej nedočkavej, podivila se v duchu. Ale dnes ne. Dnes neměla v plánu posunout to s Davidem ještě dál.
„Ne, dnes ne,“ odpověděla smířlivě a naklonila hlavu na stranu. Opět postřehla stín zklamání na jeho tváři. Už zase. Stejně jako před dvěma roky ho odmítá a odstrkuje. „Dnes ne, ale jindy určitě,“ dodala rychle. „Slibuju.“
Ještě jednou se pořádně na rozloučenou políbili. Dlouho se loučili a nakonec se každý vydal jiným směrem po lesní cestě domů.

Ráno ještě skočila do sprchy, oholila si nohy a dala si na celé přípravě pořádně záležet. Z okna to vypadalo, že bude poslední opravdu teplý den léta. Milovala ty parné dny, kdy člověk chodí jen v tílku, krátkých kalhotech, sandálech, na nose má sluneční brýle a do zad jej pálí rozžhavené slunce. A přesně tak to mělo být i onu srpnovou neděli. Natáhla na sebe světlé kraťasy, bílé tílko, do tašky přes rameno hodila dres, boty a suché ponožky, pití a mobil. Ještě se zkontrolovala v zrcadle a vyrazila na místo konání závodů. Ten den se konalo jedno kolo sezóny právě v jejich městě, takže už čtrnáct dní se všichni starali o přípravu a hladký průběh jediného dne. Byli smluvení, že se sejdou dostatečně brzy před prvním startem.
Usmívala se a vraštila čelo před ostrým sluncem. Včera pozdě večer se donutila sednout si k rodičům a říct jim o Davidovi. Trvalo jí, než se nějakým srozumitelným způsobem vymáčkla, a oba rodičové byli z celé její řeči dost zmatení. Avšak po hodné chvíli relativně klidné diskuze byli o všem seznámeni a Anna šla spát s velkou úlevou. Bylo to za ní. Zvládla to. Napsala Davidovi zprávu na dobrou noc a ulehla do postele.
Teď mířila na závody a nemohla se dočkat, až jej uvidí. David byl na místě už od časného rána, jako ostatní kluci a připravoval lavičky, stánky s občerstvením a další podobné záležitosti. Pociťovala nepříjemné rýpání někde u žaludku, když si uvědomila, jaké pohledy na ně budou asi ostatní házet. Vždycky jí až moc záleželo na názoru ostatních lidí. Ale jim do toho přece nic není. Jen ty poznámky bude muset chvíli snášet.
Přípravy už byly v plném proudu. Některé kamarádky už pobíhaly kolem s cenami v rukou, další uváděly v provoz počítač. Vybavovaly se stánky, narážely se bečky. Někteří spolehlivý zákazníci už zkoušeli fuknčnost pípy a měli před sebou plné kelímky s pivem.
„Ahoj, nesu ještě to šampaňský pro první místo,“ pozdravila trenéra, když kolem ní procházel. Měl hromadu práce a starostí se vším tím zařizováním a vypadal zaskočeně, když na něj promluvila.
„Jé, čauvec, hele, hoď to tam do prostoru, holky už to chystaj a tříděj.“ Rozhlížela se okolo sebe, jestli někde Davida nezahlédne. Nikde nebyl. Na moment v ní trhlo, když zpozorovala povědomý obličej, ale včas poznala, že je to jeho bratr. No, to by byl trapas. Nevýhoda dvojčat. Šla tedy za ostatními děvčaty.
„Nazdar, tady mám to šampaňský,“ houkla po nich a už je přidávala k dalším cenám pro vítěze.
„Jo, výborný. Jsme si říkali, co tam ještě chybí,“ přikývla Monča. Vypadala, že je tu s ostatníma už od začátku.
„Vy jste tu už od rána?“
„Ne, já teď přišla,“ ozvala se Míša z kabiny auta, „a Monča taky tak nějak, že. Má po noční.“
„Fakt?“
„Jo, ale to je dobrý. To odběhnem a půjdu se domů vyspat. Večer jdu zas,“ mávla nad tím rukou Monika, ale dlouze zívla.
„S čím mám teda ještě pomoct?“ nabídla se a koukala po vyrovnaných cenách.
„Řekni, prosím tě, Křupkovi, ať vytiskne ty ceníky a další papíry do stánků, jo. Už je půjdem vylepit.“
„Dob...“ Otočila se k odchodu a vrazila do Davida, který stál přímo za ní.
„Ahoj,“ roztáhla se mu ústa do širokého úsměvu a znovu, než mu stihla odpovědět, ji políbil. Zaskočená nestihla skoro ani zareagovat. Zavřela oči a nechtěla vidět, jak se holky tváří.
„Ahoj. Nikde jsem tě neviděla,“ nadechla se konečně, položila mu ruce kolem pasu. Měla oči (raději) jen pro něho.
„Jo, nesli jsme teď ledničku do stánku. Jak ses vyspala na dnešek? Máš formu?“ Jeden koutek úst se mu zvedl do až uličnického úšklebku.
„Že se ptá zrovna ten, kdo nic neběží,“ rýpla ho prstem pod žebra a dostala další polibek. Z hloupého škádlení je vyrušili ostatní chlapi.
„Davide!“
„Už jdu,“ zabručel otočený ještě k Anně. Dal jí poslední krátkou pusu a odklusal za ostatními. Pomalu se otočila tváří k holkám. Kdyby nebyla nervózní a zvědavá, co na to řeknou, rozesmála by se. Jejich výrazy byly totiž docela výstižné. Naštěstí Míša neupustila krabici skleniček, kterou právě držela.
„Vy spolu zase paříte?“ vypadlo nakonec z Moniky. Annu uklidnilo, že se tvářila překvapeně, ale mile překvapeně.
„No ... jo,“ pípla nesměle a pořád ještě čekala nějakou další, respektive horší reakci.
„A od kdy?“ zeptala se Míša. Co na to odpovědět? Opravdu nechtěla, aby se dozvěděly, že Tohle byl důvod, proč se v úterý na večírku na tak dlouho vypařila.
„Nějak od tohoto týdne.“ Hotovo. Ale bude jim to stačit? Rozhodně ne.
„No, počkej. Ale jak jste se dali zase dohromady?“ Holky očividně lačnily po podrobnostech.
„To není tak zajímavý. Někdy vám to třeba řeknu. Ale spíš ne,“ s touhle odpovědí se obrátila a rychle odešla za Křupkou vyřídit ty papíry. Zanechala tam překvapené holky, kterým teprve docházelo, co vlastně řekla.
Jenže podobných otázek se nezbavila po celé dopoledne. Musela nějak odbýt i Křupku u notebooku, nevěřícný pohled trenéra a hlavně nedůvěřivé pohledy všech kluků. Moc dobře si pamatovala, že s ní pak půl roku ani jeden pořádně nemluvili, kvůli rozchodu s Davidem. Vlastně to byli oni, kdo je dal tehdy dohromady.
Během hodiny se převlékla s ostatními holkami do dresů, odběhly si svůj pokus a v celkovém hodnocení skončily docela průměrně. Svádělo se to ale na nepříznivý vítr. Nyní, když měla své odběháno, byla opět převlečená do normálního oblečení, měla konečně čas na Davida. Věděl, že ji nemá před startem moc rozptylovat, tak jí jen popřál hodně štěstí a nechal ji se soustředit. Stáli teď společně u kraje dráhy a sledovali další pokusy ostatních družstev. Byla o něj opřená, jednou ruku ji držel kolem pasu.
„Jo, taky se mě pořád vyptávali,“ pousmál se David a věnoval jí polibek do vlasů. Krásně voněly.
„A? Cos jim řekl?“ zeptala se a trnula očekáváním, jestli jim řekl celou pravdu až do detailů.
„Vlastně nic moc. Co jim je tentokrát do toho, že. Už daj třeba pokoj.“
„Třeba,“ posteskla si. Ozval se výstřel ze startovní pistole a oni oba ztichli a pozorovali další z mnoha dívčích družstev. Po pár vteřinách se časomíra zastavila, ukazovala o něco horší výsledek.
„Řekl jsem už vůbec, jak ti to dneska děsně sluší?“ zeptal se Anny, když se sklonil blíž k jejímu uchu.
„Ne,“ zaculila se a natočila k němu hlavu. „Jak?“
„Děsně moc,“ usmál se a políbil ji na tvář. Každá taková lichotka, či kompliment jí přapadal roztomilý. I to byl posun za poslední roky. Dokázala takové náznaky ocenit. Ne zesměšnit a znevážit je.
„Ty, Davide, poď, potřebujem pomoct na hale. Stejně tady dneska nic neděláš,“ přistoupil k nim po čase jeden známý, Jirka, a vyrušil je z tiché příjemné blízkosti.
„No, ne že bych zrovna nic nedělal ...,“ zaúpěl David místo odpovědi, jenže to už ho Jiří odváděl k dodávce. Hodil tedy po Anně jen bezmocný pohled a naskočil do auta. Když nasedal, pohled jí padl na jeho pozadí. Pousmála se nad tím, co ji právě napadlo. Vždycky měl pěkný zadek, ale tentokrát neměla na mysli jen toto. Od středy, kdy spolu byli v lese, o tom několikrát přemýšlela. Její kamarádky měly pravdu, už by se neměla trápit jen pouhými představami. Když teď stála na veřejnosti, kolem ní stovky lidí, i samotné pomyšlení na sex jí vyhnalo krev do tváří. Teď, když už má pro dnešek závody za sebou, by snad nikomu nevadilo, kdyby se s Davidem tak na hodinku vytratila. Jenže co na to David? Bude si myslet, že je blázen, že je labilní a divná. Vždyť ještě před několika dny to odmítala a teď by mu sama zničehonic navrhla, aby se ztratili ostatním z očí? Jak pak bude vypadat? Jeden den ho sotva pozdraví, druhý mu padne s prosíkem kolem krku, jednou ho odstrkuje a odmítá, další ho svádí. Vážně to zní podezřele, uznala. Ale sám byl nedočkavý, třeba to jenom uvítá.
Neměla zájem stát osamotě u patníku a šla si raději sednout do kontrolního stanu za Křupkou. Zapisovala výsledné časy, seřazovala družstva na tabuli podle aktuálního pořadí, a když bylo potřeba, starala se o občerstvení rozhodčích. Potkala tu už své rodiče. Samozřejmě, jejich pokus nestihli, seděli doma u oběda. Nikdy neprojevovali velký zájem o Anniny výsledky, o to co vlastně celé víkendy dělá. Jen tu s nimi prohodila pár slov, měli pak ještě namířeno na zbytek dne k Anniným prarodičům, a znovu se raději vrátila k ostatním do stanu.
„Na levo 19,75 a na pravo 20,89. To je taky ještě před váma, že?“ diktoval Křupka další výsledek, poslední pokus v ženské kategorii. Takže celkově skončila děvčata v první polovině výsledkové listiny. Na tu bídu z posledních týdnů to nebylo nejhorší. Když se zvedala s popsanou tabulkou ze židle, zahlédla Davida, jak se baví s jejími rodiči. Zaškobrtla při tom o nohu stolu a narazila si koleno o Křupkovu židli.
„Zatraceně,“ zaúpěla a dokulhala k tabuli, zatímco vrhala vyděšené pohledy k onomu diskuznímu kroužku. Pokud možno tentokrát nenápadně se vrátila na svoji židli, schovala se trochu za tiskárnu na stole a jedním okem kontrolovala, zda tam ještě stojí. O čem se tak asi baví? Její otec, který byl Davidovi ani ne po ramena, se v rámci možností usmíval. Dobré znamení. Matka, jako vždycky, se až přehnaně přátelsky šťuřila a ukazovala tak nepěkné zuby. Jen doufala, že se po ní nezačnou shánět a nevezmou ji mezi sebe. Ne, teď ještě ne. Té chvíli se chtěla co nejdéle vyhnout. Pak otec potřásl Davidovi rukou, poplácal ho po rameni a spolu s matkou se vydali pravděpodobně k autu. Že by už byli na odchodu? napadlo ji. Snad.
„Hoši, jdeme, posuneme dráhu pro chlapy. Vyhlaš, prosím tě, patnáctiminutovou pauzu,“ rozděloval úkoly Jirka. Stál kousek za Annou, a když promluvil, vylekaně sebou trhla.
„Ok?“ podíval se na ni starostlivě Křupka. Držela se za bolavé koleno a v očích měla nejspíš docela vyděšený výraz. Normálně by byla asi k smíchu.
„Jo, dobrý, dobrý.“
David se s dalšími chlapy ujal práce technické čety. Pohybovali se po trati, předělávali časomíru, apod. Když se teď trochu sklidnil její tep, pozorovala ho, jak pracuje. Sledovala jeho pohyb, gesta, když mluvil s ostatními, jak se smál vtipným poznámkám manžela Míši.
„Páni, ty vypadáš jako holka,“ promluvil na ni znovu Křupka. Právě upravoval prozatimní výsledky na počítači. Nechápavě na něj pohlédla.
„A normálně vypadám jak?“
„No, rozhodně ne takhle zasněně,“ usmál se vševědoucně a podíval se stejným směrem jako ona. Praštila ho přátelsky do ramene a raději uvolnila místo u stolu Evě, která ji přišla vystřídat.