Mé budoucí já 36.díl

„Mami, můžu spát u tebe?“ Naklonila se ke mně, když jsem seděla v křesle.
„To víš, že můžeš. Tak se běž zavrtat, já se půjdu vysprchovat.“ S úsměvem si poskočila a ťapala směrem k ložnici.
Ležela na Jáchymově straně postele a klidně oddychovala. Úzký proužek měsíce jí stříbřil její dlouhé řasy, nepatrně nakrčila nos a odvrátila se od světla.
“Tolik to uteklo, ale nelituju. Čeho bych měla litovat? Že má Laura tátu na dálku?“ Zavrtěla jsem hlavou, abych zaplašila nesmyslné otázky. Uběhly tři roky, co jsem Jáchyma viděla naposled naživo. Přesněji řečeno tři a půl roku. Je listopad. 1. května Laura oslavila svoje třetí narozeniny s dortem před počítačem. Vánoce se kvapem blížily a já věděla, že nejlepším dárkem pro Lauru by byl Jáchym, byly by to naše první společné Vánoce, společně bychom seděli u jedné večeře, u jednoho stromečku.
Vzala jsem do ruky telefon a vyšla z ložnice. Vytočila jeho číslo a zaposlouchala se do tutání.
„Terez?“ Ozvalo se ospale.
„Vzbudila jsem tě?“
„Ne, děje se něco?“
„Jak je to vlastně mezi námi?“ Načala jsem rozhovor, který jsme absolvovali o tři roky zpátky. “Miluješ mě ještě? A jestli ano, jak moc? Dá se to vyjádřit na kila, litry nebo na to, jak moc roztáhneš ruce, až mě budeš chtít obejmout?“
„Myslíš, že je rozumné bavit se o tom přes telefon?“
„Chceš se o tom bavit přes webku?“
„Myslel jsem, že všechno vyřešíme, až přijedu.“
„Ty? Přijedeš?“ Zdálo se mi to neuvěřitelné.
„Z Paříže letím domů, musím si něco zařídit, tak bych mohl zůstat až do Vánoc.“
„Fakt? Laura bude mít radost.“
„A ty?“
„Já samozřejmě taky.“
„Těším se na vás.“
„Jáchyme…“
„Teď už víš, jak to mezi námi je. Dobrou.“ Zavěsil.

***

Přijel, vlastně přiletěl. Stáli jsme v letištní hale a čekali na něj. Kristián, Laura a já. Obklopený spoustou tašek se zastavil v půlce cesty a nechal Lauru, aby mu vběhla do náručí a už se nepustila. Zvážněl, dodávalo mu to ještě víc mužnosti než kdysi. Nesměle jsem se usmála a tiše ho pozdravila.
„Réz.“ Volnou rukou mě vzal kolem ramen, přitiskl k sobě a políbil do vlasů.
„Jedeš k nám, že jo?“ Ozvala se Laura tiše. Jáchym se na mě tázavě podíval a já přikývla.
„Kam jinam bych měl jet?“ Laura se zářivě usmála, ale po chvíli zase svraštěla čelo.
„Budeš spát s maminkou v ložnici nebo v pokoji vedle mě?“ “Otázka k zamyšlení…“
„Ještě uvidíme, hm? Ale co kdybychom se šli někam najíst?“ Mrknul na nás.
„Maminka nemůže. Volala teta Eli, že musí do prráce.“ Podíval se na mě a já přikývla.
„Můžete jít spolu a pak na mě počkat doma, ano?“ Namířila jsem otázku na malou.
„Vyzvedneme tě.“ Nabídne se Jáchym a Laura začne zuřivě přikyvovat.


„Jaký to bylo?“ Zeptá se mě Eli, když sepisuji objednávku knížek.
„Nějak mě to dojalo. Měla jsem trochu obavy, jak bude Laura reagovat, až ho uvidí naživo, ale myslí, že to vzala dobře. Skočila mu do náruče a už se ho nechtěla pustit.“
„Waau, a teď jsou spolu doma?“
„No, jeli se i s Kristiánem najíst, a pak mě mají vyzvednout.“
„Takže konečně uvidím tu spokojenou rodinku?“
„Nevím, co čekáš.“
„Sakra! Neviděli jste se přes tři roky, chceš říct, že nepřeskočila žádná pomyslná jiskra?“ Pokrčím rameny.
„Nevím, jestli chci navazovat na to, co skončilo tenkrát.“
„Proč? Mělas za ty tři roky někoho?“
„Odolala jsem.“ Pousměju se nad vzpomínkou oslavy mých narozenin. Ještě teď se mi zvedne husí kůže, když si vybavím ten večer. Přišel on, ten s tou luxusní prdelkou. Pořád stejně vyzývavý, sladký, neslušně pobuřující magnet. Popřál mi k narozeninám, něžně přitiskl své rty na mé a než se odtáhl, špičkou jazyk pohladil můj horní ret. Nesliboval modré z nebe, nabídl jen jedno a to bez příslibu budoucnosti čehokoliv. A i kdybych chtěla sebevíc, nemohla jsem.
„Tak vidíš. Přes tři roky bez sexu…uáááh, kdo to kdy vydržel?“
„Já?“ Zašklebím se.
„Jsi divná.“ V tu chvíli se otevřou dveře.
„Mamíí?“ Ozve se od nich.
„Jsem vzadu.“ Houknu a hodím bradou k Eli. Stoupne si na špičky, aby Jáchyma mohla ohodnotit za chůze.
„Baletíš?“ Vyprskne Laura, když uvidí Eli.
„Ahoj Eli, jak je?“ Pousměje se Jáchym.
„Dá se to, jsme v jednom kole, ale daří se nám. Přišli jste si pro maminku?“ Mrkne vzápětí na Lauru a ta přikývne.
„Tak já jsem připravená k odchodu.“ Přehodím přes sebe sako a kývnu na Elu.
„Oukej, zavolám ti, až to bez tebe nevydržím, jo?“ Přikývnu, vezmu malou do náruče a mávnu na Eli.


„Ukážu ti můj pokoj, jo?“ Dožaduje se Laura Jáchymovy pozornosti, když se zouvá v chodbě.
„To bude príma, tak šup.“ Žene se za ní nahoru po schodech a já si aspoň v klidu uvařím čaj.
S hrnkem čaje se uvelebím v křesle a slastně zavřu oči. Tyhle listopadový, tmavý, humusový dny nesnáším.
„Mamí, já mám hlad.“ Ozve se za mnou vzápětí.
„Tys neměla oběd?“ Přiloudá se ke křeslu a sedne si ke mně na klín.
„Měla, ale to už je dlouho. Ve školce máme odpoledne svačinu.“ Povzdychnu si.
„A kde máš tátu?“
„Kreslí mi Eiffelovku.“
„A co by sis dala?“
„Chleba se sýrem, kyselou okurku a kakao.“ “Nenáročný dítě, a ty chutě…“
„Buď kakao, nebo okurku, kdybys měla oboje, bude tě bolet bříško, víš?“
„Tak kakao.“ Postavím jí na zem a vydám se do kuchyně.
„A kde bude tatínek spát?“ Zeptá se, když dojí.
„Běž si umýt ručičky a pusinku, ano?“
„A pak mi odpovíš?“ “Po kom je ta holka tak chytrá?“
„A kde by podle tebe měl tatínek spát?“
„V ložnici přece!“ Zakřičí z koupelny a vzápětí přiběhne.
„Půjdeš se taky podívat na tu Eiffelovku?“ Přikývnu a společně se vydáme po schodech nahoru.



„Terez, myslíš, že fakt mám spát v ložnici?“ Pokrčím rameny a upiju trochu vína.
„Můžeš spát nahoře v pokoji, jestli chceš.“
„Ten pokoj po Kristiánovi?“
„Ale povlečeno máš v ložnici.“
„A nebude ti to vadit?“
„Když se nebudeš roztahovat jako Laura.“ Rozzáří se.
„Je boží.“
„Je po tobě.“
„Mrzí mě, že jsem tu nebyl, ale teď už si nenechám nic ujít.“
„Už existuje 3D skype?“ Vyprsknu.
„Vrátil jsem se natrvalo.“
„Kvůli Lauře?“
„Taky kvůli sobě.“
„Je tam moc velká zima?“
„Možná jsem si uvědomil, že mi k životu něco chybí.“ Nakloní se ke mně a přejede mi hřbetem ruky po tváři. Zachvěji se.
„Je ti zima?“ Roztáhne deku, která leží vedle něj a přehodí mi jí přes záda.
„Jak to vzali v práci?“ Vezmu skleničku ze stolu, abych nějak zaměstnala ruce.
„Docela v pohodě, teď mám sice dovolenou, ale od prosince nastupuju.“
„Tak to je fajn, ne?“ Pokrčí rameny a zadívá se mi do očí.
„To je. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho tu můžu zůstat?“
„Laura by tě tu asi měla nejradši napořád.“
„To říkala?“
„Jo, když jsem jí šla dát dobrou noc.“
„Myslíš, že je těžký navazovat na to, kde jsme před lety přestali?“
„Myslím, že by se to všechno mělo nechat vyplynout a nijak to nehrotit. Jsem unavená, dobrou.“ Stáhnu ze sebe deku a namířím si to do ložnice.
“Možná je to fakt tak těžký. Strašně bych si přála, aby to bylo jako dřív. Neřešit, kde má spát, jak dlouho tu může přebývat,…sakra, sakra!“ Zachumlám se pod deku a slzy nechám volně stéct po tváři.
“Nic ses nenaučila Rézo…ani o chlup jsi nedospěla.“ Nahlodávalo mě cosi.
“Mám přece Lauru, zvládla jsem všechno, co jsem si předsevzala.“
“Celou dobu na něco čekáš a teď, když to máš na dosah, utečeš.“
“Já jsem utekla?!“
“Snažil se, pohladil tě po tváři, přikryl…“
“Kdo tvrdí, že jsem čekala? Jen se neobjevil nikdo, kdo by za to stál…“
“Nezamlouvej to! Mělas tolik příležitostí začít znovu.“
“Motat hlavu Lauře? Ukazovat jí fotky jejího táty a mít tu jinýho chlapa?!“
“Nesváděj to na Lauru, to dítě je chápavější, než si ty dokážeš přiznat!“
“Přece nezáleží na tom, abych měla chlapa…, ale na tom, aby byla Laura šťastná a abych tu pro ni byla.“
“Mýlilo jsem se. Změnila ses.“
“Já se změnila? Konečně ti to došlo? Přece jenom jsem dospělejší, že? Je na mě závislý člověk a já se dokážu postarat o někoho jiného než o sebe.“
“Vždycky si tvrdila, že musíme být sobečtí, že nezáleží na ničem jiném než na nás. Děti vyrostou a opustí nás, máme je jenom půjčené, ale životní partner tu bude pořád. Tak se sakra vzpamatuj!“
“Oukej, nebudu se ničemu bránit, nechám to vyplnout.“ Ukončila jsem rozhovor a zavřela oči.



„Hola, hola!“ Ozvalo se ode dveří. Odvrátila jsem pohled od objednávek a vzhlédla jsem k Vojtovi.
„Vojtí, co ty tu?“
„Zaslechl jsem, že se vrátil Jáchym a tak jsem si řekl, že se zastavím.“
„Laura je nadšená.“
„Kde je vůbec moje drahá princezna?“
„Myslím, že tráví čas se svým tátou.“
„Jáchym je u tebe doma?“
„Jo, nejdřív si vzal dovolenou a teď bude do Vánoc pracovat doma.“
„Takže Laura nechodí do školky?“
„Třikrát týdně se tam ukáže, to když Jáchym si potřebuje něco zařídit.“
„Hustý, takže ukázková rodinka, jo?“
„Nevím, co považuješ za ukázkovou rodinu, Jáchym se prostě snaží. Radši mi řekni, jak se má tvá drahá žena?“
„Kristýnka se má fajn, jenom bych od tebe potřeboval radu.“
„Ty? Radu? Ode mě? Asi špatně slyším, zopakuj to.“ Zachichotám se.
„Nějaký dárky už pro Kristýnku mám, ale chce nějakou knížku, o které si jí vyprávěla ty.“
„Hm, mohla jsem jí vyprávět jedině Irvinga.“
„Jak to, že mě to hned nenapadlo?“ Pokrčím rameny a vydám se k regálu pro knížku.
„Jak teda proběhl návrat?“
„Laura je nadšená.“
„A ty se opakuješ. Lauru miluju, ale teď mě zajímáš ty. Proběhl i návrat do manželského lože?“
„Spí u Kristiána.“
„Takže žádnej uvítací sex?“
„Vojtěchu!“
„Jen se ujišťuju. Je to fakt těžký navázat tam, kde to skončilo?“
„Hrozně moc.“ Zabalím knížku a ukážu mu cenu.
„Co začít odznova?“ Podá mi bankovku.
„Minulost se s námi táhne dál do budoucnosti.“
„Laura zavazí…promiň, ale je to tak.“
„Mám jí dát pryč jenom proto, abych si užila trochu sexu nebo jak?“
„Ne, tak jsem to nemyslel. Co kdybys odvezla Laurinku na víkend k babičce, uvařila dobrou večeři, otevřela víno a trochu se načančala?“
„Myslím, že to půjde na Silvestra, táta Lauře slíbil mega ohňostroj.“
„Ona vydrží do půlnoci?“ Vykulí oči.
„Ne, půjde spát a pak jí vzbudí.“
„A ty?“
„Pustím si film, otevřu víno a pak půjdu spát. Víš, jak to nesnáším.“
„Máš příležitost se načančat a…“ Mrkne na mě.
„Třeba nebude chtít být doma. Budeme to muset probrat, Vánoce jsou za týden.“
„Už máš napečeno?“
„No, něco jsem pekla já a něco dělali Jáchym s Laurou.“
„Páni, ty se máš.“
„Říkám, že se snaží.“
„A nějaký náznaky, že by stál i o tebe?“ Pokrčím rameny.
„Nejsem si jistá vůbec ničím. Chová se ke mně hezky, tak ohleduplně.“ Přikývne a pohled mu sklouzne na hodinky.
„Terezko, musím jít. Uvidíme se sedmadvacátého, ano?“
„Budu vás čekat.“ Políbí mě na čelo a vyběhne ven.


„Jsem doma!“ Houknu do útrob bytu a začnu se zouvat.
„Mamí.“ Vyběhne Laura z obýváku, aby se přišla přivítat. Vezmu jí do náruče a políbím.
„Jak ses měla, beruško?“
„Byli jsme koupit stromek.“ Vykulím oči.
„Vážně? A kam jste ho dali?“
„Je na terase, tatínek říkal, že musí být v zimě, aby neopadal dřív, než přijde Ježíšek.“ V tu chvíli se ve dveřích objeví Jáchym. Pousměje se a opře se o dveře.
„Jak ses měla?“
„Jako v práci.“ Usměju se.
„Máš hlad?“
„Tys vařil?“
„Já jsem taky vařila.“ Zavrtí se mi Laura v náručí.
„A cos mi uvařila?“
„Špagety.“ Chytí mě kolem krku a zachichotá se.
„Tak si půjdeme umýt ruce, ano?“ Laura přikývne a nechá se odnést do koupelny a vzápětí i do kuchyně.
„Jáchyme?“ Vzhlédne od talíře.
„Myslela jsem, že nějak pořešíme ty Vánoce.“
„Vyslov se.“ Pobídne mě s úsměvem a mrkne na Lauru.
„Čekala jsem, že se vyslovíš ty…hm, jestli máš nějaký plány, nebo jestli zůstaneme tady.“
„A kde jindy bychom měli být?“
„Zatím jsme o Vánocích byli u našich.“
„A jo vlastně. Zapomněl jsem.“ Plácne se do čela.
„Myslím, že čtyřiadvacátého zůstaneme doma a uděláme si naše první Vánoce, pětadvacátého půjdeme k babičce a sedmadvacátého…“ Laura mě přeruší.
„A až půjdeme k babičce, tak už tam zůstanu, že jo?“ Vykulím oči.
„Ty už tam budeš chtít zůstat? To tam budeš osm dní…vydržíš to?“ Ukážu jí na prstech osm.
„Jo, vydržím. Děda mi slíbil ohňostroj a bude tam Vendys.“
„To mě tu necháš samotnou?“ Zakaboním se naoko.
„S tatínkem.“ Usměje se šibalsky.
„Ale kdybys chtěla domů, tak mi zavoláš a já si pro tebe dojedu, ano?“ Přikývne.
„Ale já nebudu chtít domů.“
„Dobře, no. Zavolám babičce, jak to bude.“ Odnesu prázdný talíř do dřezu a z kabelky vylovím mobil. Vytočím číslo a zaposlouchám se do tutání.
„Terez?“
„Mami!“
„Děje se něco?“
„Hm, chtěla jsem se domluvit na ty Vánoce.“
„Jasně, nepřijedete, když tam je Jáchym, viď?“
„Zastavíme se pětadvacátého a Laura u vás zůstane.“
„To vydrží?“
„Tvrdí, že jo.“
„Tak jinak. Ty to vydržíš?“
„Tím si nejsem tak jistá. Nikdy jsem bez ní nebyla takhle dlouho.“
„Uvidíme. Tak vás budeme čekat, pa!“
„Ahoj, mami.“ Zaklapla jsem telefon a vydala se informovat rodinku o plánech na příští týden.



***

„Myslíš, že se zvládne sama obléknout?“ Vklouzne po zaklepání Jáchym do ložnice.
„Je šikovná, zkus jí trochu věřit.“ Dopnu si sukni a mrknu na něj.
„Já myslel, že bychom dali pod stromek ty dárky.“
„No, tak moje dárky jsou tady,“Podám mu tašku s dárky ode mě.“tak je tam můžeš dát, já jí půjdu zkontrolovat.“
„Sluší ti to.“ Zkonstatuje, než odejde.
O pár minut později vyjdu z ložnice, abych okoukla, jak to všechno vypadá. Jáchym aranžuje dárky pod stromečkem a ze shora na mě volá Laura.
„Už to máš?“ Nakouknu znovu do obýváku.
„Ještě jsou nějaký dárky u mě, ale to …“
„Mohl bys začít smažit řízky? Vezmu jí dolů a nějak jí zabavím v kuchyni, abys pak měl volnou cestu.“
„Jasně, až sejdete, budu smažit řízky.“ Otočím se k odchodu, ale Jáchym se nadechne.
„Terezko?“ Otočím se.
„Máme zvoneček?“ Vykulím oči.
„Měl by být v kuchyni, ale nejsem si tím jistá.“
„Mááámííí.“ Ozve se ze shora už po několikáté.
„Musím jít, nějak to dořešíme.“ Mávnu na něj a vyběhnu schody nahoru.
Sedí na posteli, v těch svých fialových šatičkách, ve vlasech berušky a zarputile hledí na černé punčocháčky.
„Copak sluníčko?“ Sednu si vedle ní na postel a pohladím jí po vláskách.
„Musím si je vzít?“
„Nechceš je?“ Zavrtí hlavičkou a našpulí pusu.
„Tak si vezmi ponožky,…“ Vzdychnu. Seskočí z postele a vrhne se k šuplíku, kde vytáhne svoje oblíbené.
„Ještě si vezmi bačkůrky a půjdeme se najíst, ano?“ Poslušně přikývne.
„A až se najíme, přijde Ježíšek? Jako u babičky…?“
„Když to hezky spapáš, budou tě pod stromečkem čekat dárky.“ Obutá ke mně vztáhne ruce. Vezmu ji do náručí a snesu po schodech dolů.
„Ještě se půjdeme vyčůrat, abys pak nevyplašila Ježíška, ano?“ Znovu poslušně přikývne.
„Tys přestala mluvit?“ Zeptám se jí, když si myje ruce.
„Tatínek říkal, že musím být hodná, abych dostala dárky.“ Usměju se.
„Vždyť ty jsi moje nejhodnější holčička.“ Vezmu jí do náruče, vlepím pusu na čelo a ona se konečně zachichotá.
„Teda holky, vám to sluší.“ Vysekne nám Jáchym poklonu, když dorazíme do kuchyně. Usadím malou ke stolu a sama se hrnu k plotně.
„Potřebuješ s něčím pomoct?“
„Ne, už to mám…jenom musím…“
„Jít si umýt ruce.“ Dopovím za něj. Nandám na talíře polévku a usednu vedle Laury.
„Jsem tu.“ Zahlaholí Jáchym.
„Tak dobrou chuť.“ Popřeje Laura a pustí se do jídla. Užasle jí pozoruji. Chuť k jídlu má odjakživa, ale tohle se jen tak nevidí. Když sníme polévku, přijde na řadu řízek a salát.
„Mamíí, já nechci.“ Zakňourá Laura.
„Co nechceš?“
„Salát.“
„Ty máš přece kaši, jako u babičky.“ Spokojeně se usměje a znovu se pustí do jídla.
„Mami, myslíš, že už tady byl Ježíšek?“ Hřbetem ruky si utře pusu a odsune talíř o pár centimetrů dál od sebe.
„Musíš počkat, až zazvoní zvoneček, víš?“ Kývnu na Jáchyma, který čeká na signál.
Zvoneček zazvoní. Laura nedočkavě natáhne ruce, abych jí sundala ze židle. K dalšímu už mě nepotřebuje. Vyběhne směrem k obývacímu pokoji. Sklidím ze stolu talíře a pomalu se s Jáchymem vydáme za ní.
„Mamíí, my máme novýho Arnieeeho!“ Křičí z obýváku Laura. Hrkne ve mně. Zastavím se ve dveřích a do očí mi vhrknou slzy. Laura sedí pod stromečkem a v náručí svírá štěně bígla.
Dotkne se mého ramene a já vzhlédnu. Topím se v jeho očích jako před lety, jako kdybychom se nikdy neodloučili.
„Obstál jsem?“ Něžně mě chytí za bradu a přitáhne si mě o kousek blíž. Přikývnu. Na víc se nezmůžu.
Přitiskne své rty na mé, celý svět se zatočí a já konečně vím, že to všechno opravdu chtělo jenom čas. Teprve teď nadešla ta správná chvíle, kdy můžeme být spolu.
Ještě dlouho po tom, co se odtáhne, mě hladí po zádech a dívá se mi do očí. Společně usedneme na sedačku a sledujeme, jak si Laura rozbaluje dárečky ovázané fialovou stužkou. Tak pozná, že dárky jsou pro ni.
„Mami, tady je růžová mašle.“ Podá mi balíček ovázaný růžovou mašlí.
„Ježíšek přece nikdy na nikoho nezapomněl.“ Nakloní se ke mně Jáchym a políbí mě do vlasů. Stáhnu stužku a opatrně roztrhnu balicí papír. Malá plastová krabička by mohla napovědět.
Zatajím dech a opatrně ji otevřu.
„Myslíš, že bychom mohli začít od začátku?“ Vytáhne prstýnek a navlékne mi ho na prst.
„Ale…“
„Terezko, to není žádost o ruku. Teda prozatím. Chci začít znovu, chci, abychom byli rodina. Ty, Laura a já.“ Přikývnu a opřu si hlavu o jeho rameno. Společně se díváme, jak si naše malá holčička hraje, věrně po boku Arnieho číslo dvě.