Time to try anything to be with you

„Formanová Nikoleta, what’s up?“ zvedla jsem příchozí hovor a snažila se o co nejvážnější tón.
„Hele, Nikino, přelaď na svou rodnou řeč, ano?“ ozval se z Nokie hlas mé spolužačky ze třídy. Neměla angličtinu moc v lásce. A ještě míň jí vyhovovalo, že jsem jí častokrát používala automatičtěji, než češtinu.
Zarazila jsem se a začala jsem hledat nejbližší hodinky, čehož využil člověk ležící přímo vedle mě a snažil se mi telefon vzít. Propletla jsem své prsty s těmi jeho a otočila jeho ruku tak, abych viděla na stříbrné Rolexky. Půl druhé a tři minuty přesně.
„Táňo, děje se něco? Víš kolik je právě hodin?“ přehodila jsem pomyslnou jazykovou výhybku a nejistě se podívala do bledě modrých očí sedmadvacetiletého mladíka, který pozorně sledoval mou tvář jakoby se z ní snažil vyčíst co nejvíc.
„Jo, něco málo po půl jedenáctý. Nespíš ještě, že ne?!“ divila se a já si dokázala naprosto přesně představit, jak se momentálně tváří. Znala jsem ji čtyři roky, od doby, co jsme se poprvé viděly těsně před prvním dnem na gymnáziu.
„Ne, špatně si to vysvětluješ. UŽ nespím. Já spát JEŠTĚ nešla!“ posadila jsem se a opřela se lokty o kolena. Evidentně zapomněla na jednu podstatnou věc, když vytočila mé číslo a rozhodla se mi svěřit se s něčím, s čím jsem jí ale z místa, kde jsem se právě nacházela, pravděpodobně ani nemohla pomoct.
„Do hajzlu! Já na to úplně zapomněla. Jsi zase v Kalifornii, viď?“
„Přesně tak. California, again,“ usmála jsem se unaveně na toho dokonale rozcuchaného Američana a on se při zmínění něčeho, čemu konečně dokonale rozuměl, nádherně usmál. Tak, jak to uměl jedině on. A zvedl bradu trochu nahoru, čímž mě beze slov vyzval k tomu, abych mu řekla, o co se jedná. To byl celý on.
Zakroutila jsem hlavou a jemu se na tváři objevil malý náznak znepokojení.
„A kdy se vracíš?“
„Next Saturday. But still dunno why you’re calling…“ přepnula jsem automaticky zase na angličtinu, aniž bych si to vůbec uvědomila. Upřeně jsem se zadívala na tmavě modré povlečení a vzápětí jsem na krku ucítila hebké rty, pod jejichž dotykem jsem musela zavřít oči. Zajela jsem mu rukou do tmavě hnědých melírovaných vlasů a o pár vteřin později už jsem stěží vnímala hlas své spolužačky na druhé straně telefonu.
„Do pr…….nemohla…….dřív…… Volal ….. problém….“
„Cože…jsi říkala?“ dostala jsem ze sebe nakonec a musela jsem se chtě nechtě odtáhnout, aby to Táňa nemusela opakovat ještě do třetice všeho dobrého.
„Nejsi tam sama, co? On nemá žádnej koncert?“
„Ne, nemá. A ON má jméno, sakra. Jmenuje se Ryan. R-Y-A-N! Proč je vám všem, sakra, tak proti srsti nazývat ho jménem? Co máte za problém? To vám všem tak strašně moc vadí, že je z Los Angeles nebo že je to zpěvák?! Já to nechápu!!!“ rozčílila jsem se na nejvyšší míru tak, že jsem během dvou, maximálně tří vteřin stála na nohou a pochodovala po prostorné ložnici sem a tam.
Z Nokie se dlouho nic neozývalo. A to mě rozčilovalo ještě víc. Ryan, který ze mě celou dobu nespustil oči, se zhluboka nadechnul a otočil hlavu na druhou stranu, abych mu neviděla do tváře.
Já ale moc dobře věděla, na co myslí. Nejenže jsem si já myslela, že na něj asi nikdy dostatečně nebudu mít, že mu nesahám ani po kotníky. Ale díky telefonátům, textovým zprávám, E-mailům určeným mě od lidí, co jsem znala, a jeho občasným návštěvám Čech začal pochybovat, jestli mi náhodou nedělá ze života peklo. Mnohokrát jsme si vysvětlovali, že to tak není. Ale čím častěji to někdo připomínal nebo na to narážel, tím horší ta situace potom byla.
Upřeně jsem se na něj zadívala a hned jsem svého výstupu zalitovala. Letěla jsem za ním přes čtrnáct hodin, těšila jsem se na týden podzimních prázdnin strávený s ním jako malé dítě, a dopadne to takhle kvůli jednomu blbému hovoru?!
„Omlouvám se,“ ozvala se tiše Taťána a já si bohužel nestačila dostatečně promyslet, co říct, takže jsem to ze sebe vychrlila a pak mě to trochu mrzelo.
„Teď už je to zbytečný!“ zhodnotila jsem atmosféru v pokoji.
„Vážně se moc omlouvám…“
„Proč voláš?“ zeptala jsem se na rovinu a dívala se, jak se muž doposavad sedící na posteli zvedá. V jeho postavení bylo cítit napětí. Možná vztek.
Stoupla jsem do otevřených dveří, čímž jsem mu zahradila cestu a odmítala se pohnout.
„Stay,“ pošeptala jsem směrem k němu a položila svou věčně ledovou dlaň na jeho vypracovaný hrudník. Ale on mě políbil na čelo, řekl bezvýrazné promiň a bez toho, aniž by se na mě podíval, odešel z ložnice.
Dívala jsem se za ním tak dlouho, dokud Taťána nezačala mluvit. V očích jsem měla slzy.
„Vyskytl se problém. Ohledně skupiny na ples. Ve smlouvě je uvedený můj telefon, ale všechno ostatní je napsané na tebe. A oni s tebou chtějí mluvit. S nikým jiným prý mluvit nebudou. Říkala jsem, že jim zavoláš, ale oni s tebou prý chtějí mluvit osobně. A dost to hoří. V úterý to musí bejt zařízený zase kvůli něčemu jinýmu, a tak dále. Navazuje to na sebe. Jenže ty jsi ve Státech….“
Musela jsem se z toho posadit. Dopadla jsem na zadek na postel a snažila se zachovat chladnou hlavu a myslet logicky. Jenže se zřejmě nenabízela jiná možnost, než ta, kterou jsem nechtěla ze všeho nejvíc.
„Takže mi jako voláš ve tři čtvrtě na dvě v noci, abys mi řekla, že se mám sbalit, ráno nasednout do letadla do Prahy a v pondělí se s nima sejít, jo?“
Ticho. Jak z telefonu, tak v celém domě. Nelíbilo se mi to. Vůbec.
„V podstatě ano. Vážně se moc omlouvám, kdybych tohle…“
„Dost! Nech toho omlouvání se. Napiš jim. V pondělí, ve dvě, Café Eternidad. Čau,“ típla jsem nevychovaně hovor a hodila ho za sebe. Bylo mi z toho všeho zle. Minusová vlastnost, kterou jsem nenáviděla snad celý svůj život – ochota rozkrájet se pro ostatní. Bohužel jsem si to uvědomila vždycky až potom, co jsem něco udělala nebo slíbila.
Když jsem sešla po schodech dolů do obýváku, na moderních digitálních hodinách zářilo 02.17 AM. A po osobě, kterou jsem hledala, nikde ani vidu, ani slechu. Prošla jsem celý dům, než jsem ho našla, jak stojí na okraji bazénu a upřeně se dívá na nehybnou vodu uvnitř.
Chvíli jsem tam jen tak stála a sledovala ho. Hlavou se mi honily spousty myšlenek a já nevěděla, co dělat dřív. Ze všeho nejvíc jsem tam ale s ním chtěla zůstat.
„Ryane,“ vyslovila jsem do ztemnělé zahrady jeho jméno a skousla si spodní ret. Pomalu se otočil mým směrem. Jeho zničená tvář prozrazovala naprosto všechno. Na co myslí, že ví, že budu muset pryč, vztek na sám vůči sobě. A já mu tak moc chtěla říct, že se mýlí!
„Jsi to nejlepší, co mě za celých těch devatenáct let potkalo. A já nechci, aby sis myslel něco jiného. Moc tě o to prosím. Poznám, na co myslíš, víš?“ pohladila jsem ho po tváři, ale on se sklouznul zrakem zpět k vodní hladině.
„Jak si to nemám myslet, po všech těch hovorech, pohledech tvých spolužáků, dokonce i tvých rodičů…“ nadechl se, a nepřestával ani, když jsem ho přerušila.
„Ryane, prosím…“
„Nejde to, víš? Chci pro tebe to nejlepší a já si prostě nedokážu myslet, že to nejlepší jsem já! Prostě to nejde…“
„Ryane, přestaň, prosím!“
„Já jsem myslel, že to zvládnu. Už jen kvůli tobě. Tak strašně jsem se snažil ti dokázat, že k sobě patříme, že jsem zpočátku nevnímal ostatní a to, co říkají. Až v poslední době…“
„Ryane, nech toho! Mlč, prosím tě! Nechej mě taky…“
„… až v poslední době jsem si to začal uvědomovat, víš? Že si zasloužíš někoho…“
„… něco říct! Slyšíš mě? Přestaň!“
„… lepšího, než jsem já! Ne, ty toho nech. Víš, jak bylo těžký si něco takovýho přiznat s tou vší sobeckostí, co v sobě mám?“ podíval se na mě a já se v jeho očích marně snažila najít to, co mě kdysi tak uchvátilo.
Naprázdno jsem polkla. Ta jeho řeč znamenala jen jedno jediné…
Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem u sebe našla a napřímila se. Doma mě učili, abych si vždy zachovala určitou důstojnost, ať se děje cokoli.
„Takže se mi tady vlastně snažíš celou tou svojí řečí naznačit, že je…“
„Pšššt,“ zarazil mě a pokračoval.
„Neříkej to. Ty víš, co tím myslím. Bude do tak lepší, věř mi. Dovolíš mi … “ přejel palcem přes mé rty stažené ublížením a vztekem. „… naposledy…“
Sklonil se nade mě a já naprosto přestala vnímat. Nevěděla jsem, jestli je to jen nějaký špatný sen, nebo jsem se ocitla v nějakém béčkovém hollywoodském filmu, či se to doopravdy děje. Vždyť on by tohle přece nikdy neudělal! To nebyl Ryan, kterého jsem znala. Někdo ho musel naočkovat. A já si byla stoprocentně jistá, že to byl někdo z Čech.
Zdálo se, jako by do toho polibku přenášel to, co se mu právě honilo hlavou. Touhu vyjádřit, co cítí…
„Přestaň!“ odstrčila jsem ho ublíženě a poodstoupila o krok dozadu.
„Víš, co jsi právě udělal? Líbal jsi mě. Pár vteřin poté, co jsi mi dal kopačky. Tak co vlastně chceš, Cartere?! Ne, počkej. Já to vědět nechci. Už jsi mi to totiž řekl… Chceš pro mě to nejlepší, což podle tebe ty nejsi. Pamatuješ si ještě, kolikrát jsem ti říkala opak? Kolikrát jsem tě utvrzovala v tom, že se mýlíš? Nevybavuje se ti, co všechno jsem udělala jen abych mohla být s tebou, co? Čeho jsem se dobrovolně, opakuju dobrovolně, vzdala jen proto, abych za tebou mohla přiletět, abych mohla být po tvém boku. Už jsi zapomněl, viď?! Ale neboj. Do půl hodiny jsem pryč a už mě nikdy neuvidíš! Sbohem!!!“
A jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Dvě hodiny po naší největší hádce, pokud se tomu tak dalo říkat, jsem seděla v odletové hale mezinárodního letiště v Los Angeles. Žmoulala jsem v ruce letenku se svým pasem a kromě slz, neustále tekoucích po mých tvářích jsem nevnímala nic jiného. Ani jsem se nesnažila se skrývat před občasným zábleskem foťáků. Potůčky slz byly vidět i přes sluneční brýle, které jsem měla na očích. Bylo zbytečné snažit se lidem zabránit v pořizování fotek. Ani jsem na to neměla sílu…

***

„Hej, Niky, teď jsem byla v sále a u tvého stolu je neobsazená jedna židle. On ještě někdo nepřišel?“ chytla mě za rameno Kamila, jedna z mých spolužaček. Otočila jsem se na ní a zadívala se jí do očí. Dělá si ze mě srandu?, napadlo mě.
„Ne, to místo zůstane prázdné. A myslím, že i ty to víš. Jen si nenecháš ujít příležitost si do mě rejpnout!“ vyprskla jsem na ní tak, až se na nás pár lidí otočilo.
„Nik, nech toho. Tohle se nebude opakovat. Je to jedinečná noc! Náš maturák! Užij si to!“ ozvala se vedle mě Jitka, která si právě nechávala utahovat korzet svých žlutých plesových šatů.
„Dejte mi všichni pokoj!“ vypochodovala jsem z místnosti a ještě než jsem minula dveře, jsem za sebou slyšela hlas Uršuly.
„Je hrozná. Od doby, co jí ten maník z Ameriky nechal, chová se děsně…“
Musela jsem jít na vzduch. Asi to byla pravda. Sama jsem věděla, že jsem se hodně změnila od rozchodu s Ryanem, ale nějak to nešlo zastavit. Popravdě jsem se ani nesnažila. Proč bych taky měla, že? Všichni okolo mě si užívali své pomyslné vítězství a nenechali si ujít jedinečnou možnost do mě šít. Nejhorší asi bylo, když se mě na to zeptal i angličtinář. Prý kde mám svou drahou polovičku. Věděl totiž, že alespoň jednou do měsíce v pátek odpoledne vyrážím do Prahy na letiště a vzápětí sedám na letadlo do Los Angeles.
Opírala jsem na nízké zídce a uvažovala nad nesmrtelností chrousta, když okolo mě prošel zamilovaný páreček.
„Ty bláho, jsem hrozně unavená. Je jedna ráno a já mám pocit, že už jsou aspoň čtyři,“ řekla mu polohlasně a já se vydala zpátky do maturantské místnosti. Nikdo tam nebyl. Naštěstí pro mě, jinak bych se asi pohádala s dalším člověkem ze třídy.
Sedla jsem si na křeslo v rohu a schovala si tvář do dlaní.
„Nik, tady jsi!“ ozvalo se ode dveří a já vzhlédla. Vašek, třídní bavič.
„Copak, chceš si mě taky dobírat, že u mého stolu je jedna volná židle?!“
„Ne. Ale potřeboval bych ti něco vysvětlit….“
Odfrkla jsem. Co by mi asi on mohl vysvětlovat. Leda tak to, proč si dneska nevzal svoje nejvtipnější trenky se sněhuláčky, které obyčejně byly vidět kdykoli se předklonil.
„Jasně… Proč sis dneska nevzal ty vtipný trenky?“ natáhla jsem se po lahvi vodky a pořádně si lokla. Až mi z toho vyskočila husí kůže na krku, když alkohol protékal mým hrdlem.
„Ne, počkej. Myslím to vážně. Jen mi slib, že mě nebudeš přerušovat. Před dvěma měsíci jsem totiž udělal největší blbost ve svým životě.“
„Copak, nesbalil jsi nějakou blondýnu v baru?“
„Ne. Nech toho, prosím tě.“
„Tohle mi už nikdy neříkej, do prdele!“ vzpomněla jsem si, když mi to naposledy řekl Ryan. A neznamenalo to nic dobrého. Začínala se ve mně zvedat nezadržitelná vlna vzteku.
„Nik, já jsem před dvěma měsíci totiž poslal pár mailů. Nebyly hezký, ale já si to vůbec neuvědomil. Nedošlo mi, co dělám. Přiznal jsem si to asi čtrnáct dní zpátky. Bylo pozdě, abych to celé vzal zpátky. A tak jsem chtěl napravit aspoň to, co se ještě zachránit dalo. Nikol, víš, já….. Od poloviny prváku, kdy jsme spolu seděli v lavici…… Já se do tebe zamiloval. Ale nikdy jsem se ti to neodvážil říct. A když jsi ve třeťáku začala chodit s Ryanem, začal jsem žárlit…“ mlel, ale já měla pocit, že vůbec nestíhám sledovat jeho myšlenkové pochody. Jako kdybych zapomněla veškerou svou mateřštinu. Připadalo mi to jako nehorázný paskvil. Všechno, co říkal.
„A tak jsem mu poslal těch pár mailů a on se s tebou na jejich základě rozešel. Nik, stydím se za to. A chápu, když mi nedokážeš odpustit. Udělal jsem pěknou blbost. Budu si to nadosmrti vyčítat. Nezabíjej mě, prosím tě. Já……… Pokoušel jsem se to napravit, jak jsem říkal. Běž teď do sálu, jo?“ vzal mě za ramena a já, absolutně neschopná dát si souvislosti dohromady, jsem šla tam, kam mě vedl. Postavil mě pod pódium a odešel o kousek dozadu.
Nebyla jsem tak opilá, abych nemohla vnímat. Jen jsem si připadala jako v jiném světě. To, co mi Vašek řekl v zákulisí, jsem nechápala. Nějak mi to ne a ne dojít. Stála jsem tam, všichni na mě zírali a já nebyla schopná se hnout ani o píď, natož utéct.
A najednou v sále zhasly všechny světla. Jediný reflektor, který zůstal svítit, ukazoval doprostřed pódia, kde se líně převalovaly chuchvalce uměle vytvořené mlhy.
Párkrát jsem zamrkala a snažila se najít nějaký opěrný bod, který by mi pomohl se zorientovat, až se do tichého sálu rušeného jen šepotem lidí ukazujících si na mě, ozvaly první tóny akustické kytary.
„I won't talk
I won't breathe
I won't move till you finally see
That you belong with me

You might think
I don't look
But deep inside in the corner of my mind
I'm attached to you, mmmm

I'm weak
It’s true
Cause I'm afraid to know the answer
Do you want me too?
Cause my heart keeps falling faster

I've waited all my life to cross this line
To the only thing that’s true
So I will not hide
It's time to try anything to be with you
All my life I've waited
This is true

I'm weak
It’s true
I'm just scared to know the ending
Do you see me too?
Do you even know you meant me!

I've waited all my life to cross this line
To the only thing that's true
So I will not hide
It's time to try anything to be with you
All my life I've waited
This is true

I've waited all my life to cross this line
To the only thing that's true
So I will not hide
It's time to try anything to be with you
All my life I've waited
This is true…. “
Stála jsem tam jako opařená a jestli jsem se před tím nemohla hýbat, tak po posledních slovech už vůbec ne. Tuhle písničku jsem z jeho úst nikdy neslyšela. Musel jí napsat nedávno, napadlo mě. Odložil kytaru do stojanu, a aniž by využil schody uprostřed sálu, seskočil z pódia rovnou ke mně.
„Nicolette,“ vyslovil mé jméno s typickým přízvukem a mně se do očí nahrnuly slzy.
„Odpustíš mi někdy, že jsem se choval jako naprostej kretén?“ přejel mi konečky prstů po tváři a já se zhluboka nadechla. Přitiskla jsem se k němu a přestala jsem se ovládat. Brečela jsem mu štěstím do bílé košile, on mi šeptal do vlasů svou úžasnou angličtinou slova, která mi šla z jednoho ucha do druhého a posléze ven, ale zanechávala ve mně jistý hřejivý pocit.
„Odpuštěno……“