Moje sestra?? I

Nikdy jsem nerad viděl brečet dívku. Ať už jí tížilo cokoliv. Neměl jsem rád pohled do uplakaných očí plných bolesti, neporozumnění, nedůvěry a bezaděje.
Sedělau mě v pokoji v křesle, třásla se jako malé bezbranné zvířátko. Její pohled rychle kmital po místnosti. Ani na vteřinu mě nepustila z očí, jako kdybych byl šelma, která jí má každou chvíli ublížit.

Podal jsem jí hrnek s teplým čajem.
Vzala ho třesoucíma rukama a v očích se jí na chviličku mihl dík.

Prohlížel jsem si jí. Byla menší postavy, blondýnka s dlouhýma vlasama a nejsmutnějšíma očima na světě. Jak rád bych jí uťěšil. Řekl jí, že vše už bude OK. Jak rád bych jí objal aby se cítila v bezpečí, ale nic z toho jsem neudělal.
Bál jsem se abych jí nevyplašil ještě víc než je. Proto jsem seděl naproti ní se svým hrníčkem a tiše jí pozoroval.

Postupně se uvolnila. Bylo na ní vidět, že ví, že já jí neublížím. Pozorovala mě zvláštním pohledem. A asi chudák neví co si má myslet o klukovi, kterej v mých letech zachraňuje sebevrahy, vodí si je domů a pomáhá jim z nejhoršího. Další co jí muselo šokovat byl asi i můj vzhled. Ukažte mi ve vašem okolí nějakého kluka co si maluje linky a řasy.

Cítil jsem její pohled a svém těle aniž bych se na ní koukal.
Nechtěl jsem místnost protnout slovy a tak jsem jen zvedl pohled a v očích zanechal otázku.
Jak jí napadlo se chtít zabít?

Jakmile jsem ale zvedl zrak ona se podívala jinam. Došlo mi, že se asi zatím nebude chtít se mnou bavit. Proto jsem se zvedl a přešel ke dveřím. Ještě jednou jsem se na ní otočil. V očích se jí opět zaleskli slzy. Nechápal jsem to, ale byl jsem rozhodnut, jí tu nechat dokud nebude chtít společnost. Zvedl jsem ruku a dotkl se kliky.
V tom se místností až ke mně donesli dvě slova.

" Prosím, zůstaň." Otočil jsem na ní hlavu. Seděla jako přimrazená v křesle a sledovala mě. Viděl jsem v jejích očích prosbu abych zůstal a tak jsem se pomalu rozešel k oknu, které jsem otevřel a zůstal sedět na parapetu.

Nechtěl jsem jí do ničeho nutit. Chtěl jsem aby přišla sama. Stalo se tak asi po půl hodince. Nejspíš celou dobu sbírala odvahu. Nedíval jsem se jejím směrem. Díval jsem se z okna na noční Berlín a myšlenky jsem byl jinde, když v tom jsem ucítil na svém rameni lehký dotek.
Stála těsně za mnou.
Vypadala, že se každou chvilku složí k zemi. Postavil jsem se k ní na zem a lehce jí chytil. Nebránila se. Lehce se ke mně přitulila a přivřela oči do kterých se jí opět draly slzy. Pohladil jsem jí po vlasech a zlehka jí dovedl k posteli. Sedl jsem si i sní. Ještě víc se ke mně přitiskla. Musela být neskutečně unavená. Prvně jsem myslel, že jak dorazíme domů,
jí uložím a nechám ze všeho vyspat. Jenže ona odmítla spát někde, kde to nezná a už vůbec, u někoho koho zná pouhých 20 minut.

Jenže teď jí spánek přemohl. Cítil jsme jak se jí uklidnil dech a přestala mi svírat ruku. Pomaličku a opatrně abych jí neprobudil jsem změnil naši pozici. Položil jsem jí na postel a sám jsem si lehl za ní. Přikryl jsem nás dekou a taky se ponořil do klidného spánku.

Ráno jsme se vzbudil první. Vstal jsem a šel si dát sprchu a uvařit něco k snídani. Věděl jsem že ona mi nikam neuteče. A doufal jsem, že všechnu stihnu dřív než se vzbudí v pokoji sama. Se snídani v ruce jsem se vrátil do pokoje. Pořád klidně spala.
Sedl jsem si ke stolu a při snídani ji pozoroval. Vypadala tak klidně. A když jí člověk nekoukal do očí řekl by, že je snad jedna z nejkrásnějších stvoření. Usmál jsme se nad tou představou. Je opravdu škoda, že má tak nešťastnej pohled.. ale co kdyby se s tím dalo něco dělat? Znovu jsem se zapřemýšlel pozorujíc její klidnou tvářičku.
Možná až se trochu uklidní a srovná s tím, že život jde dál, jí představím klukům a třeba i prarodičům jako kamarádku. Aspoň příjde na jiný myšlenky.

Přestanu přemýšlet o budoucnosti a zapnu noťas a pustím se do práce. Potřebuju přepsat nějaké texty, které jsem složil cestou z koncertů. Už týden mám volno a nějak jsem nenašel čas si těch pár napsaných řádků pořádně přepsat.

Po dvouhodinové práci zjistím, že už je vzhůru a že se mi kouká přes rameno, co tvořím. Přes svojí soustředěnost jsem si ani nevšiml, že se zbudila. Byla tiše jako myška. Až teď když jsem si chtěl protáhnout stuhlá záda od toho sedění na židli jsem jí spozoroval.

Usmívala se a dočítala zbytek mojí práce. Počkal jsem až to dočte a vstal jsem od stolu.
" Co budeš chtít k snídani?" Protnul jsem poprvé místnost slovy.

Podívá se na mě a jen pokrčí rameny.
" Tak já ti uvařím čaj a tousty ju?"

" Počkej, já půjdu dolů s tebou. Jak se vůbec jmenuješ? Ať vím komu jsem vděčná za svůj život."

" Strify. A ty?"

" Eliška."

" Hm, pěkný jméno." Usměji se na ní a vydáme se do kuchyně. Stoupnu si k toustovači a udělám jí snídani.
Celou dobu se zvědavě rozhlíží po mém bytě. Po snídani se přesuneme do obýváku kde pustím televizi. Jenže jí televize moc nezajímá. Pokukuje po fotkách, které mám na stěnách.
" Chceš se podívat?"
Zeptám se a už je na nohou. Zvednu se a jdu jí povědět kdo je na jaký fotce.

Na prvních fotkách jsme s klukama jak zkoušíme ve zkušebně, na dalších jsme jak blbneme na koncertech a pak mám fotky z dětství a mojí rodiny. I když to jsou fotky velice staré.


...