Moje sestra?? II

Na prvních fotkách jsme s klukama jak zkoušíme ve zkušebně, na dalších jsme jak blbneme na koncertech a pak mám fotky z dětství a mojí rodiny.
I když to jsou fotky velice staré.

Rodiče mi zemřeli, když mě bylo 10 a mojí sestře 6. Od té doby jsem sestřičku neviděl.
Rozdělili si nás babičky a každej jsme vyrůstali jinde. Já v Berlíně ve velkoměstě a jen vím, že sestra měla být někde na hranicích s Českem.

Teď je mi 24 a sestru jsem přestal shánět. Babička s dědou se o ní nechtěli vůbec bavit a sám jsem jí nedohledal, ač jsem se o to pokoušel.
Taky jsme se v nejbližší době odstěhoval od prarodičů a začal žít svůj život. Prvně to byla dřina. Do večerů jsem dřel jako kůň, abych si vydělal na jídlo a bydlení.

No a pak jsem se při studiích potkal s klukama. Byla to velká náhoda, ale změnila mi dokonale život.

Kluci se pokoušeli několikrát založit skupinu, ale nikdy to nebylo dokonalý. Neměli nikoho, kdo by to dovedl do konce, kdo by za naši muziku bojoval. V té době jsem byl bez práce a tak jsem se rozhodl to s nima zkusit a povedlo se. Po půl roce jsem sehnal managera a naše slavná kariéra mohla začít.

Každej jsme si vymyslel přezdívku, abychom si aspoň částečně kryli identitu.

I když občas je to marné fanoušci jsou hodně zvídaví a dotěrní a zjistí si opravdu kde co.
" Tohle není možný."
Vytrhne mně Elišky hlas z přemýšlení. Podívám se, na kterou fotku kouká. Je to fotka mích rodičů, se mnou a malou sestřičkou v náručí. Jo, byl to den kdy jí poprvé mamka donesla domů z nemocnice.
" Co není možný?"

" To jsme přece já. Tuhle jako jedinou fotku mích rodičů mám. Jako památku." Řekne Eliška sotva slyšitelně.

Koukám na ní s pusou až na zemi. Cože? Ona je moje sestra? To je asi nějaká blbost. Nespletla se?
" Kolik ti je let?"

" 20 a tobě? Měla bych mít bratra o 4roky staršího, co vím od dědy."

" No mě je 24." Zůstaneme na sebe zírat.

" A vyrůstal jsi jen u babičky a dědy tady v Německu že?"

" Jo vyrůstal."
Odpovím jí.

" To tedy znamená, že jsme opravdu sourozenci."

" To asi jo, ani nevíš, jak jsem se tě nahledal a bez úspěchu. Babička ani děda mi o tobě nechtěli nic říct."

" Tak to jsme na to stejně. Tvářili se, jako kdybys vůbec neexistoval."

Musel jsem jí obejmout. V hlavě jsem měl dokonalý zmatek. Jak je to možné, že teď jí mám tady u sebe.
" Eli, ty bydlíš ještě u prarodičů?"

" Ani nápad. Utekla jsem, jen jak to šlo a odstěhovala se s přítelem do Berlína. Jenže teď jsem na všechno zůstala sama."

Jemně jsem jí pohladil po vlasech. Nevyptával jsem se dál. Co se stalo, že je sama. Třeba mi to časem poví sama.
" Kde teď bydlíš?"

" Momentálně tady u tebe." Podívám se na ní s otázkou v očích.

" No on mě přítel jaksi opustil a náš byt prodal. Nemám kam jinam jít."

" Aha. Tak zajisté. Jen ti vyklidím jeden pokoj, ať máš nějaký soukromí."

" Ale nebudu tu zadarmo. Mám práci tak ti pomohu táhnout nájem."

" Eli, tohle je můj byt. Platím akorát tak elektřinu a vodu." Začnu se smát.

Úsměv mi oplatí. " No tak ti pomůžu platit elektřinu a vodu. Přece tu nemůžu jen tak bydlet zadarmo."

" Můžeš. Jako jediná podmínka bude, že mi uvaříš a občas vypereš. A taky budeš akceptovat moje kámoše. Vás budu muset co nejdřív představit."

Chvilku se na mě vyděšeně dívá a pak kejvne, že teda jo.
" Neboj, jsi pod mojí ochranou a oni jsou naprosto neškodní."

" Dobře a kolik jich je?"

" Pět." Culím se na ní jak sluníčko. Znovu kejvne hlavou. Asi přemýšlí.

" A kdy přídou?"

" Až jim dám vědět. Teď máme volno, přijeli jsme ze šňůry."

" Dobře. A dáš mi ještě trochu času si zvyknout?"

" Neboj, času máme dost. Stejně na zkoušky atd chodíme k Shinovi. On má totiž velkou garáž kam se poskládáme. Tady bychom zkoušeli asi těžko."

" Děkuju."

" Nemáš zač, ani nevíš, jakou má radost že jsme se potkali? Už jsem ztratil veškerou naději, že tě v životě uvidím a nakonec tě potkám v momentě, kdy chceš opustit náš svět."

" Promiň, ale nevěděla jsem na koho se obrátit komu říct o pomoc."

" Počkej a co třeba nějaká kamarádka? Ta by ti nepomohla? Anebo si se mohla přece vrátit k babičce a dědovi."

" Já nemám žádný kamarádky. Přítel byl tak trochu víc majetnickej a já nesměla nic. A k babičce taky nemůžu, vždyť sem od nich utekla."

" Holka nešťastná. A proč si od něj neodešla? A nepostavila se na vlastní nohy?"

" To je složitý. Zprvu nebyl takovej. A pak když sme koupili byt neměla jsme další peníze na to abych ho opustila. A taky já ještě studovala, nevydělávala jsem si."

" Teď už je to jedno. Už tě nikam nepustím. Budeš bydlet se mnou a uvidíš, brzy budeš mít kamarádů. Jo a počkej, ty si dostudovala střední a dál jít nechceš?"

" Chtěla jsem, ale nenastoupila jsem a teď si míním najít práci a pomoct ti s domácností."
" Kvůli mně pracovat jít nemusíš. Já jsem dobře zajištěnej. A jsem schopnej utáhnout i tvojí školu."

" To přece nemůžu."

" Nabízím ti to. Nebuď hloupá. Ti zařídím školu a hotovo."

" Strify. Já nevím, jestli chci dál studovat."

" Můžeš to aspoň zkusit ne?"

" Jo a ty máš milióny, že můžeš jen tak vyhazovat? Ne to nepříjmu."

" Fajn, se domluvíme pokud školu nedoděláš a utečeš splatíš mi co do tebe investuji. A pokud školu doděláš, necháme to plavat. Bereš?"

" Fajn. A kam mě pošleš?"