Je láska silnější než pud? I

***


Alice:

Ráno se vzbudím jako zmlácená. Zase jsem byla na lovu se svojí vlčí smečkou. Nechtělo se mi, ale měla jsem nepřekonatelnou chuť si jít zalovit. A teď budu celej den jako po flámu. Ach jo proč nemůžu být jako normální člověk? Od smrti mích rodičů jsem bydlela u tety na samotě daleko od města. Teta byla zvláštní jedna z našeho druhu, přesně vám neřeknu co jsem zač dodnes to totiž jistě nevím, ale nejsem obyčejnej smrtelník.Dokážu se proměnit ve vlčici, mám černé oči a jsem daleko rychlejší než normální smrtelníci.
Jinak jmenuji se Alice a je mi 18. Nyní bydlím sama v Německu nedaleko Berlína. Žiji sama na takové menší samotě u lesa. Přes zimu tu nikdo není, v létě sem občas přijedou lidé na chaty, které jsou všude kolem.

Zrovna včera v noci, když jsme byli na lovu jsem si všimla, že přijeli první návštěvníci.Nějací mladí kluci bylo jich 5 a byli zvláštní.
Nevím co na nich bylo divné, ale upoutali mojí pozornost. Určitě je navštívím. No a také budu muset chodit lovit víc od obydlí, jakmile se tu ukáží lidé nechci, aby měli nějaké tušení, že jsou zde vlci. Jsou tu sice od nepaměti, ale lidé to neví, dobře se skrývají nebo spíš skrýváme. Jsme zvláštní přes den se ukazujeme jako normální smrtelníci a v noci žijeme svůj divoký život.

No je čas se opravdu vyhrabat z postele a jít něco dělat.Je sobota a tak nemusím do školy a budu pracovat na své knize. Na školu si totiž musím vydělávat, jakmile se člověk osamostatní musí si všechno zaplatit, obstarat atd. sám. Nestěžuju si vyhovuje mi to takhle žít na nikoho se nemusím ohlížet a nikomu nejsem na obtíž, teta to nikdy neřekla,ale já to vycítila.

A tak si teď vydělávám psaním knih a po škole chodím vypomáhat do zlatnictví. Práce mě celkem baví, pracuji s milou starou paní, která už by sama všechno stěží zvládla. Po práci většinou jezdím domů. Je fakt, že občas zajdu se spolužáky do nějakého baru aby neřekli, že jsem divná, ale víc mě po nocích láká lesní vůně a volnost…..

Ke snídani si dám jogurt s rohlíkem a jdu ke svému počítači, abych se pustila do psaní nového příběhu. Nemám dobrej den. Nic mě nenapadá co bych psala. No nic nechám to být a zajdu se podívat k té chatce s kluky. Nevím proč, ale děsně mě to za nimi táhlo.

Yu:

Konečně jsme s klukama dorazili na chatu. Nedávno jsme si jí koupili od původního majitele, byl už starší a už jí nechtěl dál udržovat. Nám se náramně líbila byla nedaleko Berlína a hlavně tam budeme mír klid, prej tam nejezdí moc lidí.
Dneska od rána vybalujeme svoje zavazadla. Včera bylo už pozdě na to abychom něco dělali, šli jsme po příjezdu spát. Chata je opravdu úžasná, prostorná pro šest lidí.

" Hej, co tam sakra děláte? Chcete aby se nám to tu rozpadlo?? Mějte na rozumu, že už je jí nějakej pátek!!" Zařvu na Kira a Strifa, které slyším nahoře dupat a hlasitě se dohadovat.
" Když on mi tady vysypal celej kufr… to si mám jako nechat líbit?" Řve na mě zezhora Kiro.
To sou fakt dementi ani tady se nemůžou chovat normálně. Povzdechnu si a jdu do malé kuchyně si udělat něco k jídlu.

Sednu si na židli vedle Shina a začnu mu užírat jeho snídani.
" Nemůžeš si vzít svoje?"
" Ne."
Naštvaně se zvedne a nasype si nový zrní….jako slepice. Občas si z něj děláme srandu.On
totiž nic jinýho pomalu nesnídá.
Podá mi misku a jde pryč.
" To už si dosnídal??"
" Já jo." Odsekne mi prudce a vypadne ven. Koukám za ním z okna a vidím, že jde po cestě nějaká holka.

Okamžitě jsem na nohou a padám za nim ven. Vypadá totiž … no je zvláštní. Ten její ladný styl chůze a ten pohled. tak krásnou holku jsem snad ještě nepotkal.
" Ahoj" Řekne jen, co se k nám přiblíží. Zírám na ní a nejsem sám Shin má taky pusu až na zemi. rychle se vzpamatuji.
" Ahoj, kde se tady bereš. Mysleli jsem, že tu budem sami."
Krásně se usměje a stoupne si ještě blíž k nám.
" Já tady nedaleko bydlím víš." Zase nahodí svůj krásnej úsměv.
" Aha a to tu bydlíš i přes zimu?" Divný vždyť ten chlápek říkal, že tu nikdo nebydlí…
" No ano, letos to byla moje první zima tady, nedávno jsem se přistěhovala."
" a to se tu bydlíš sama?" Koukám na ní celkem vyjeveně. Tohle by mě nenapadlo bydlet zrovna tady celoročně. Myslím, že nám bude stačit pár týdnů.
" Jo sama. A koukám, že vy jste tu nový?"
" Nedávno jsem koupili tuhle chatku a ono je občas dobrý vypařit se z města." Kývla hlavou a prohlížela si nás od hlavy k patě.

" Nechceš jít dál? A pořádně se s náma seznámit?"
" Ráda. Já jsem Alice."Podala mi svojí maličkou ručku.A pak i Shinovi, kterej celou dobu stál vedle mě.
" Já jsem Yu."
" Shin."
" To jsou jména?"
" Ne přezdívky, ale všichni nám tak říkají. Tak nám tak taky říkej." Usmál jsem se na ní a vedl ji do chatky.

Naštěstí se už Kiro a Strify trochu zklidnili. pouze se dohadovali o hrneček s potiskem opice a Romeo seděl na židli a snídal.
" Tak tohle je Romeo, Kiro a tohle Strify." Ukázal jsem na ty paka, která stála a čuměla na ní jako na, no nevím co.
Ona se na ně usmála a podala si s nimi ruku.
" já jsem Alice. Těší mě."
" Nedáš si s náma taky čaj nebo kafé ?" Zeptal se jí Kiro a začal se na ní křenit. Měl jsem sto chutí ho prohodit oknem, že na ní dělá oči.
" Děkuju, už jsem po snídani. Chtěla jsem se po ránu jenom projít pak jsem si všimla, že tu někdo je tak jsem byla zvědavá, kdo se tu jako první ukázal."
" Aha, a teď nám utečeš domů, anebo tu s náma zůstaneš?" Začal se vyptávat Strify.
" Tě zvem na oběd. Já budu dneska vařit a neměl bych tě otrávit." Smál se na ní a ona kývla na souhlas. Byl jsem rád.

" Tak já ti s vařením pomůžu." Okamžitě se nabídla.
" Supr a co budete vařit?" Začal okamžitě sondovat Kiro, kterej je pořád pěkně nenažranej.
" No já nevím, co by sis dala ráda?" Otočil se k ní Strify, kterej si zavazoval zástěru, aby si neumazal oblečení.
" Nevím, mám ráda všechno nejsem vybíravá. Tak kouknem co tu máte."
Nakonec jsem se dohodli, že nebudem vařením ztrácet moc času a uděláme špagety.


***