Give Love A Try

Počkala na Davida u stánku s pitím, kde chvíli pomáhala další děvčata z družstva. Šťuřily se a potutelně se usmívaly, když k ní pak David přistoupil a políbil ji. Míša jakoby se na ty dva nemohla vynadívat.
„Co je?“ zeptal se jí nakonec David, když už její zvědavý pohled nešlo ignorovat.
„Hrozně vám to spolu sluší,“ zachichotala se zvláštním způsobem a pivo, které právě čepovala, jí přeteklo.
„No tak to byste nám mohli začít posílat gratulační lístky, jako se to dělá při svatebním oznámení, ne,“ zavtipkoval a oba dva se museli smát jejímu výrazu. Nejspíš se na okamžik lekla, že by se rovnou chtěli brát. Otočili se čelem zpět do okolí, k prvnímu mužskému družstvu, které se chystalo na svůj dnešní pokus. Anna se ale musela zeptat na rodiče.
„Takže ...,“ začala nenápadně, „potkal jsi tu už moje rodiče?“ Vážně? Opravdu?!
„Jo, nevím, tak před patnácti minutama asi.“
„Aha. A? Všechno dobrý?“ bála se jakékoli odpovědi. Představa, že se její rodiče baví s jakýmkoli jejím přítelem (minulým, budoucím, bývalým) byla děsivá.
„Dobrý. V pohodě. Chovali se normálně, jestli se ptáš na tohle.“ Chlácholivě se na ni usmál. Ruka mu sjela z jejího pasu o něco níž. „Ale myslím, že už odešli. Říkali, že ještě někam jedou. Viděla jsi je tady vůbec?“
„Jo, chvilku jsem s nima mluvila. Asi ještě před tebou. Takže už odjeli, jo?“ Teď byla dokonalá příležitost. Teď by se po nich neměl nikdo shánět, závody budou ještě tak tři hodinky trvat. A rodiče odjeli do Lhotky.
„Vždyť to říkám. Asi hned po tom, co jsem s nima mluvil. To znamená tak ... před čtvrt hodinou.“ Chytla ho za ruku a odtáhla dál od nadzvukových uších svých kamarádek. Dál od lidí, za roh obchodu, kde, co se možností týče, trochu osaměli.
„Copak?“ usmál se vesele a přitáhl si ji blíž. Bylo jasné, nebo si to aspoň myslel, proč chce víc soukromí. Políbil ji. Kousla se stydlivě do rtu a nevinně se na něj podívala. Pak si uvědomila, s kým tu stojí, a co to šlo odsunula stud stranou.
„Nechtěl by ses na pár minut stavit u nás?“ Povytáhla jedno obočí a doufala, že to vypadá aspoň trochu svůdně. Nechápavě na ni zůstal zírat. Prsty jedné ruky mu pomalu postupavala od břicha po hruď a doufala, že mu to brzo dojde. Nevěděla, jak to nahlas vyslovit, aby si nepřipadala hloupě. A pak si všimla změny v jeho výrazu. Pochopil. Mile překvapený jí znovu políbil, přejel jí rty po lícní kosti a daroval malý polibek na špičku ušního boltce. Jako by pocítila změnu ve způsobu, jakým se jí najednou dotýkal. Očividně se ani on už nemohl dočkat.
„Tak jedem,“ šeptl. Jakoby tím ale řekl, že teď už není cesty zpátky. Propletla prsty mezi ty jeho a co snad nejuvolněnějším a nejnenápadnějším krokem prošli mezi diváky na druhou stranu místa, kde se závody konaly, k jeho autu. Musela se usmát, když uviděla jeho auto stát na konci parkoviště. Uvědomila si, že má David starou červenou škodovku. Říkali jí Ferrari, auto, které musíte pětkrát poprosit, aby nastartovalo. Tentokrát však poslechlo hned na první pokus.
„Auu,“ pípla Anna, když se při nasedání praštila do naraženého kolene. Držela se na místě ustupující bolesti a jediným pohledem zakázala Davidovi jakékoli otázky.
Autem byli u jejich domu ani ne do minuty, přesto stihnul David párkrát nedočkavě přejet Anně po stehně. Než Ferrari zamknul, odemkla už Anna dveře a zutá na něj čekala na chodbě. Bez přemýšlení pohodil boty do kouta a přistoupil ke své dívce, která již stála na prvním schodu do patra a nervózně se na něj usmívala. Její ruce mu padly kolem ramen, jakmile se přiblížil, a ještě jednou ho políbila. Dům byl prázdný. Rodiče byli pryč, psa vzali s sebou. Byli tam jen oni dva. Ale v ten okamžik by byli jen oni dva kdekoli jinde. Chytil ji za nohy a zvedl do vzduchu.
„Neblbni, budeš mít ký...“ Nenechal ji však ani domluvit. Umlčel ji dalším a dalším polibkem. Jakmile dokráčel až do patra, jen mávla rukou k jedněm z pěti dveří a už stáli uprostřed pokoje. Nebyl nijak vybaven, pár prázdných skříní, vyklizený pracovní stůl a v koutě obrovská prostorná postel. Opatrně ji na ni spustil a okamžitě si přilehl k ní. Vzájemně se zasypávali doteky a polibky. Každé jeho pohlazení, každé propojení jejich kuže jí zrychlovalo dech. Ucítila jeho dlaň na svém hrudníku. Pamatovala si, jak před dvěma roky při takovém dotyku ucukla a odtáhla se. Tentokrát to bylo však naopak. Vycházela mu vstříc a toužila po další a další jeho všudypřítomné pozornosti. Několika neobratnými pohyby se jí podařilo stáhnout z něj triko a nabídl se jí pohled na podle ní nejpřitažlivější část mužského těla. Věnovala najednou mnohem víc polibků a pohlazení jeho nahé hrudi než ústům, která najednou osaměla. Cítila, jak jí rozepíná kalhoty a zbavuje jí toho zbytečného kusu látky. Lehce se nadzvedla, aby mu ulehčila práci. Políbil ji přes kalhotky. S úpěním si vzpomněla, že na sebe ráno natáhla nějaké pestrobarevné kalhotky s kreslenou postavičkou. Koukla se na Davida dolů ke svému klínu a viděla, jak se pobaveně usmívá. Znovu se začal vracet zpět, přes pupík, který pečlivě objel jazykem, výš a výš, přičemž jí sundával i triko. Ležela pod ním už jen ve spodním prádle.
„Pěkný kalhotky,“ zašeptal jí do ucha. Jednou rukou ji přes ně stále hladil.
„Snažila jsem se,“ uniklo jí mezi vzdycháním, ale už víc nedořekla.
„Roztomilý,“ špitl ještě a zajel dlaní i pod ten poslední malý kousek prádla. Přivřela slastně oči a v lehké křeči se nechala rozmazlovat Davidovými zkušenými pohyby. Když se jako první dostala po točité šroubovici plné slasti až do nebe, stáhla i ona z Davida poslední oblečení a svým vlastním způsobem mu pozornost oplatila.
O několik nekonečných, úžasných okamžiků později se Anna uvelebila na Davidově hrudi a stále ještě ne úplně přítomná spokojeně oddechovala. Cítila, jak se mu zvedá hruď, když se nadechuje. Oblékla se aspoň zpět do spodního prádla a nyní si užívala „ticha po bouři“. Byla plná nových pocitů a nedokázala si uklidnit myšlenky v hlavě. Na rukou jí naskočila husí kůže.
„Není ti chladno? Jenom takhle na lehko,“ zeptal se jí starostlivě a několikrát jí protřel ramena.
„Kupodivu jo. Jsem zchvácená, venku je horko a já mrznu,“ pousmála se sama nad tím paradoxem. I když vstávající chloupky na jejích rukou neměly nejspíš nic společného s okolní teplotou. Natáhl se po jednom cípu deky, na které leželi, a přehodil ji přes ně. Zapředla jako kočka a ještě víc se k němu přitiskla. Po chvíli si David poposedl, opřel se zády o zeď a její hlavu si položil do klína. Pozorovala ho ze své nízkosti pohledem plným lásky a s potěšením sledovala výraz štěstí v jeho tváři. Takže nezklamala? Je spokojený? Uspokojený? Byla dost dobrá?
„Tváříš se ... šťastně,“ vypadlo z ní najednou, když našla to jediné odpovídající slovo. Kouknul na ní a pozvedl obočí.
„Mám taky proč.“ Pohladil ji po rozhozených vlasech. „Sedím tady, se skvělou holkou, kterou jsem chtěl a která chce mě. Jenom přemýšlím, jestli si to zasloužím.“ Pořád se usmíval tím bláznovským způsobem. Vzepřela se na jedné ruce a dostala se do úrovně jeho očí.
„Zasloužíš? Ty? To já bych ti měla pořád ještě děkovat, že jsi mi odpustil. A po tom všem mi dal druhou šanci.“ Opět ji ve svědomí krvavě bodlo, když si to uvědomila. „Omlouvám se ti. Opravdu. Chovala jsem se nemožně a ...“
„Ššš. Ticho. Říkal jsem ti, že počkám, až se dostanu na řadu.“ Palcem jí vyhladil tu malou čárku, která se jí teď vyloupla mezi obočím. To ona má přece neskutečné štěstí. To ona je ten nejštastnější člověk v okolí. Když nic jiného, tak za to můžou právě prožité orgasmy. Políbil ji a prsty nahmatal jamku mezi klíčními kostmi. Naklonil hlavu a něžně se na ni podíval.
„Nebolí tě něco?“ Tak na to se mě teď zeptá? Opravdu? Popravdě by musela odpovědět, že ji bolí celé tělo a nejspíš to bude muset chvíli rozcházet.
„Ne, jsem celá. Měli bychom už jet, co? Nebo se po nás začnou zhánět.“ Neochotně se zavrtěl.
„Vážně?“ Ne, nejradši bych si to dala celé znovu, chtělo se jí vyhrknout, ale udržela se, a místo toho mu věnovala malou pusu. Začala se zvedat a oblékat. Dalo to docela práci, ale nakonec to zvládla. Chvilku se sama měřila kritickým pohledem a pak zmizela ve svém vedlejším pokoji. Vrátila se a místo krátkých světlých kalhot měla tmavé ryfle. David se mezitím také oblékl. Jen se nad tou změnou pousmál a pak už scházeli po schodech dolů.
„Ježiš, ani jsem se tě nezeptala, jestli nechceš něco k jídlu nebo k pití,“ zastavila se na posledním schodu a ve tváři měla skutečně zděšení.
„To myslíš vážně?“ zasmál se jejímu výrazu. „Klid, myslím, že jsi mě pohostila až až.“ Zrudla. Zamkla za nimi dveře, nasedli do auta a zastavili až na parkovišti. Než vystoupili, zůstali na okamžik ještě sedět v autě. Jakoby Anna nebyla schopna se pohnout.
„Děje se něco?“
„Mám pocit, jako bych měla na sobě cedulku „právě to dělala“. Musí to na mě být vidět. Nemůžu teď vylízt ven.“ Zírala vystrašeně před sebe a v rukou křečovitě svírala okraj sedačky. Pohladil ji lehce po noze a pokusil se ji chytit za ruku.
„Nic na sobě nemáš. Proč by to měli poznat,“ snažil se ze všech sil potlačit cukající koutky. „A i kdyby, nic jim do toho není.“
„Ty ryfle. Převlíkla jsem si kalhoty. Všimnou si toho a dojde jim to.“ Děsila se představy, že si všichni špitají o jejich milostném životě. Vždycky dávala velkou váhu tomu, co si o ní lidé myslí a říkají. Nevyleze několik dní z domu, jestli si tohle všichni domyslí.
„No a? Polila ses a já tě odvezl domů, aby ses převlíkla. Klid, Anys, nic strašnýho se neděje.“ Za pár vteřin se mu podařilo dostat Annu z auta. Už se zase tvářila pokud možno normálně. Vrátili se k ostatním a Anna se ihned nabídla, že pomůže. Ona zastávka s Davidem u nich doma byla úžasná a neskutečná, ale potřebovala být taky chvíli s jinými, ne s Davidem.
K její velké úlevě se nikdo neptal, kdy se stihla převlíct do ryflí. Nebo proč se do nich převlékla. Buď si ničeho nevšimli, nebo se prostě na nic neptali. Poslali ji do stánku na nějaký čas vystřídat Míšu. Stoupla si tedy k pokladně, nasadila příjemný úsměv a jako syréna lákala okolní lidi k nákupu nějakého toho jídla. Pokukovala po Davidovi, který se teď bavil s nějakým známým ze závodů, a každou chvíli se na ni díval. Podepřela si rukama bradu a nechala se unést tak o půlhodinu časem zpět. Celou ji naplnil zvláštní pocit, který se dá dost těžko popsat. Už zase musela mít ten pitomý výraz, který Křupka komentoval. Takhle přesně si to představovala. Takhle přesně to mělo všechno být.
„Nazdar,“ vyrušil ji ze snění povědomý klučičí hlas. A to doslova klučičí. U stánku teď postával Hynek, kluk starý stejně jako ona. Oproti Davidovi to byl klučina. „Co tak zamyšleně?“
„Ahoj,“ oplatila mu pozdrav o něco vlažnějším tónem. Narovnala se a zpravila si tílko, které jí poněkud sjelo dolů. Hynka potkávala téměř na každých závodech poslední dobou, přestože on nikdy nezávodil. Jezdil podporovat kamarády a taky za Annou. Byl neodbytný jako komár. Musela uznat, že svým způsobem to byl milý kluk. Ale neubránila se pocitu, že z ní dělá celou dobu krávu. „Představila jsem si, co mě čeká k večeři,“ zalhala. Chabě.
„A co to bude?“ reagoval sladce. Nepozastavoval se nijak nad obsahem její odpovědi.
„To ti neřeknu. Sežral bys mi to.“ Zasmál se. Vždycky si říkala, že mu to víc sluší, když se mračí, než když se takto směje. Vypadal ještě o několik let mladší. Velký rozdíl oproti staršímu Davidovi.
„Tak jsem koukal, že jste dneska skončili osmý. Spokojená?“
„Dá se to tak říct. Žádný oslavy se ale konat nebudou.“
„Ne? A co máš teda v plánu večer?“ zeptal se. Už zase. Pokaždý, když s ním mluvila, měla pocit, že každá jeho věta, každá otázka je jak šíp trefující se do terče. Ještě nikdy netrefil střed.
„Nevím. Pravděpodbně budu odpočívat po náročné neděli. Nebo půjdu s holkama do hospody. Jedno nebo druhé.“ Bylo to jako šachy. Hlídat si každý tah, každou větu. Odrážet útok. Věděla, že se neptá na její plány jen tak. Vždycky za tím něco bylo.
„A nechceš se kouknout na jeden film?“ navrhl. Anna si všimla zkoumavého pohledu známé, která stála kousek od nich.
„Jakej?“
„Docela napínavý to je. Teď si asi nevzpomenu přesně na název ...“
„To asi ne, díky,“ snažila se ho slušně odbýt. „U takovejch filmů se bojím.“
„No, takže bysme se na to dívali spolu. To už se bát nebudeš.“ Mrkl na ni. Ó Bože, zavyla v duchu. „Ještě jsem ho teda neviděl, ale docela by mě zajímal.“
„Je spousta jinejch možností, jak si o tom filmu udělat obrázek. Můžeš se mrknout na recenze, nebo se na něj kouknout sám. Popřípadě s někým jiným.“
„Zase mi dáváš košem?“ podíval se na ni ublíženě.
„No jo, zase. Co naděláš?“ řekla bez jediné známky lítosti. Můžeš se na něj kouknout se svojí přítelkyní. Přítelkyní, kterou jsi mi už ráčil ukázat. A přesto to na mě pořád zkoušíš. Jenže Hynek se nenechal jen tak odradit. Takového komára musíte jedině zabít, abyste se ho zbavili.
„A co do školy? Už se těšíš?“ načal pro jistotu jiné téma. „Kdy se stěhujete do podnájmu?“
„Za tři týdny.“ Nemá cenu to nějak rozvádět. Ještě by se něčeho chytnul.
„To je času. Já ještě pořád nemám domluvený bydlení.“ No a tak začal docela dlouhý rozhovor, kdy se Anna neustále snažila Hynka zbavit. Až když už začínala rezignovat a odpovídala jen automaticky, rozloučil se Hynek sám s tím, že musí jet ještě něco zařídit. Pořád si opakovala, že ji tam musel přece s Davidem vidět. Musel si všimnout, že tam s někým je, a potom má tu odvahu za ní jít a jako každý víkend to na ni zkoušet. Sama se mlátila do hlavy, když si vzpomněla, že o něm jako o svém možném „příteli“ uvažovala.
Když se toto zdlouhavé odpoledne chýlilo ke konci, všechny pokusy byly odběhnuty, výsledky vyhlášeny a ceny předány, zůstalo na místě už jen pár vytrvalců, kteří si na cestu kupovali pár panáků alkoholu. Místní domorodci pomáhali sklízet stánky, nakládat lavičky na vlečku. Anna seděla s Davidem na zídce a veškeré okolní práce ignorovali. Seděla čelem k němu a hrála si s jeho směšně velkými prsty. Využívali ještě posledních pár chvil.
„Takže vzhledem k tomu, že jsem dnes celej den strávil tady, s tebou, tak bych se měl ještě dneska podívat aspoň na část pedologie,“ povzdechl David. Mířil domů rovnou po závodech, ještě ho čekalo nějaké učení.
„Okrádám tě o ty jedinečné chvíle nad učením, říkáš,“ zasmála se a vlepila mu pusu na tvář jako omluvu. To byl však jen chabý důvod. Chytil její věčně se kroutící prsty a zastavil je.
„Anys, co to bylo za kluka, co se s tebou vybavoval u stánku?“ zeptal se.
„Co? To byl Hynek. Známej, nastupuje teď od září na stejnou školu. Spolužák.“ Nebyl to jen spolužák. Byl to neústupný pokušitel a svůdce. Tenhle dodatek si ale nechala pro sebe. Lichotila jí představa, že může David žárlit.
„Aha.“
„Proč se ptáš?“
„Mluvili jste docela dlouho. Sympaťák,“ dodal a Anna se neubránila uchichtnutí. Nekomentovala to však. Chtěla se bavit o jiných věcech než o Hynkovi.
„A kdy se zas uvidíme?“
„No ... jedu zítra do Brna. Musím,“ viděl jak jí úsměv mizel z tváře někam pryč, „kvůli zkouškám. Je to otrava, ani mě to nebaví, nemysli si. Ale jestli nemáš nic v plánu tak do čtvrtka, můžeš jet se mnou.“
„A budeš tam mít na mě čas?“ ztrápeně se zeptala. To se uvidí zase až o víkendu?
„Eh, popravdě, asi jen po cestě ve vlaku. Mám zkoušky za týden a něco, mám hromadu zařízování s tisknutím práce, ještě mám přečíst hrůzu materiálů. Nemluvě o tom, že co jsem do teď věděl, už zas nevím.“ Takže s ním do Brna nepojede.
„Já vím, chápu. Máš spoustu práce a nervy v kýblu.“ Naklonila se k němu blíž a políbila ho. „Za dva týdny to z tebe všechno spadne a bude klid.“
„Už aby to bylo ...“
„Ale možná bych za tebou mohla přijet aspoň ve středu. Do dalšího víkendu bych to asi nevydržela.“ Samolibě se usmál.
„Před dvěma roky ti stačilo mít mě na očích patnáct minut týdně.“ Hned, jak to vyslovil, toho ale litoval. Očividně posmutněla. „Promiň, nechám si takový poznámky pro sebe. Ale, je to něco úžasnýho. A říkám ti to znovu – jsem strašně šťastnej, že s tebou můžu zase bejt.“ Uchopil její hlavu do dlaní a zlehka, opatrně ji políbil, jako by se mu měla při sebemenším rychlém pohybu rozpadnout pod rukama. „No a klidně bys mohla přespat na čtvrtek. To si ještě něco musím zařídit a pak bysme jeli společně domů.“
„Přespat, jako v posteli?“ napodobila jeho překvapení z úterního večírku. Zatvářil se na oko uraženě, potom ji ale objal.