Mé budoucí já 38.díl

Lhala jsem tenkrát, když jsem říkala, že ho v té chvíli miluju úplně ze všeho nejvíc? Nemohla jsem vědět, co bude za pár let. Nemohla jsem vědět, co všechno se stane. Je to, co cítím k Lauře jiné, než city k Jáchymovi?
Vím, že za Lauru bych dýchala, ale bez Jáchyma by dýchání byla nejtěžší věc na světě. Jsem na vrcholu štěstí? Můžu teď v klidu umřít? Nepanikařím, že nemám hodinky, usmířila jsem se s rodiči, Jáchym zrovna teď leží vedle mě a Laura je to nejlepší z nás obou.
Vlastně je tu jedna věc, záležitost nebo spíš něco, co mi za posledních pár měsíců nejvíc ublížilo. Arnie. Jedno slovo, čtyři písmena. To nejúžasnější jméno pro toho nejúžasnějšího psa na světě. Byl se mnou, ať se dělo cokoliv, v dobrém i ve zlém, jako v manželství.
Přišlo mi, že jsem v jeho očích viděla cosi jako vysvětlení nebo snad možná rozhřešení. Nic po čem bych toužila. Chtěla jsem jeho, chci ho. Chci, aby mi položil hlavu do klína a podíval se na mě těma svýma čokoládovýma očima plnýma pochopení.
Sakra! Copak toho chci moc?
Měla jsem pocit, že už se nebudu moct podívat do zrcadla. Tak moc jeho ztráta bolela. Všechno ve mně hořelo, svíjela jsem se pod plamenem a moc jsem toužila zemřít. Ano, jsem tak sobecká. Měl by žít jenom kvůli mně, protože já ho potřebuju. První krok na cestě k uzdravení je přiznání si pravdy. Přiznala jsem si pocit sobeckosti, ale léčit se nehodlám.
V hlavě se mi točí tisíc proč a já nejsem schopná vylovit ani jedno protože. Proč já? Proč ještě žiju? Proč nevidím Jáchymovi do hlavy? Proč se vrátil zrovna teď? Proč zrovna miluje mě? A miluje mě vůbec? Není tohle všechno jenom divadlo kvůli Lauře? Proč ztrácíme ty, které milujeme a ti, kteří jsou na obtíž, zůstávají?

„Přemýšlíš?“ Ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se na bok a zadívala se do jeho očí. I přesto, že jsem se v nich topila, zatracené proč vyplouvalo na povrch.
„Jáchyme?“ Naklonil se ke mně blíž s otazníkem v očích. Nebyl zas až tak telepatický, ale přesto jsem viděla v jeho očích jakousi obavu nad celým tím mým přemýšlením. Možná už jsem s tím byla opravdu děsná, ale chtěla jsem mít jistotu. Prdlajs jistotu. Nechci, aby mi znovu ublížil. Už nechci trpět. Už nechci být na vážkách. Už nechci, aby mě napadaly myšlenky o tom, kam se ubírají jeho city, jestli mě měl vůbec někdy rád, jestli na mě myslel.
„Jsi na pochybách? Dali jsme tomu málo času?“ Možná se teď v téhle místnosti trochu telepatie vyskytuje.
„Nejsem si jistá, jestli…“ Nějak nedokážu svoje myšlenky vyslovit nahlas.
„Přemýšlel jsem nad tím. Máš pocit svázanosti?“ Po chvilce váhání přikývnu.
„Tři roky jsou docela dlouhá doba, oba jsme si něčím prošli. Co když spolu nebudeme schopni žít?“
„Terezko, právě proto, že jsme si něčím prošli a každý zvlášť, nemyslíš, že si sami sebe budeme víc vážit?“
„Já vím, že to je se mnou těžký, ale…“ Vzlyknu a on si mě přitáhne k sobě. Hladí mě ve vlasech a já si netroufám odhadnout, jak to bude dál.
„Budu respektovat každé tvoje rozhodnutí.“
„Už nemáme tolik času jako dřív, viď?“ Stiskne mi ruku.
„Nemůžeme dělat hlouposti a plácat nesmysly. Čas nám utíká.“
„Než jsi přijel, přemýšlela jsem, jak to bude dál. Všechno vyplavalo na povrch, všechny ty city a naše rozpory mi přišly jako úplné blbosti. Jako kdyby se čas vrátil, ale já už si nebyla jistá ničím. Přemýšlela jsem, jak moc mě miluješ. Jak se dá vyjádřit to moc. Na litry, kila, metry nebo snad na to, jak moc roztáhneš ruce, až mě budeš chtít obejmout v letu?“
„Laura vyroste a odejde, ale my dva tu pro sebe zůstaneme až do konce našich dnů. Pamatuješ?“ Přikývnu.
„Můžeš to brát jako vyznání lásky?“
„Jáchyme.“ Zvrátila jsem hlavu tak, aby se moje rty mohly dotknout těch jeho. Tohle mi pro začátek stačilo. Pro náš nový začátek.
„Terezko.“