Bez tebe...

Dlouze políbil její rudě namalovaná ústa. Část barvy mu zůstala na jeho rtech. Kdyby jí nebylo do pláče, možná by se tomu i usmála. Ale když se loučíte, na smích většinou není místo. A oni dva se loučili - už napořád.

Vjela mu rukou do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Oba si vzdychli. Pevně ji objal a rukou jezdil po jejích saténových šatech. I ona ho hladila. Vášen´ se mísila se zoufalstvím. Slzy protínaly dlouhé vášnivé vzdechy...

Náhle od sebe odskočili jako zasažení elektrickým proudem. Nebe protal blesk, osvítil jejich tváře. Něco jim říkalo, že je to znamení. Přesto se chytili za ruce a namířili si to pod nedaleký přístřešek.

On se usadil a opřel se zády o sloup přístřešku. Sedla si mu do klína. Jejich ruce se propletly - pouze na okamžik. Nevydrželi bez dotyku toho druhého. Znovu se hladili a něžně dotýkali, ale dál nezašli. Nesměli.

Ráno se probudili současně. Slunko jim zulíbalo tváře, snad se pokoušelo to loučení zlehčit. Nepomohlo to. Když ji zanechal samotnou a odešel k autu, ještě dlouho se za ním dívala, v očích obrovské slzy.

Říká se, že muži nepláčou. Ale on plakal, když odjížděl od té, kterou tolik miloval...