Ahoj, říkám manželce

Je večer, mám zase upito. Je mi vcelku dobře. Mám trošku hlad a bojím se, že v noci budu muset jít čůrat. Jsem prostatik. Navíc budu mít žízeň a ráno kocovinu. Nevadí, zažil jsem to mnohokrát, proč by tento den měl být něčím vyjímečný. Soused mi říkal, že s tím skoncoval. Tak to je jeho problém. Mně to takto vyhovuje. Piju i kouřím. Vím, že to není moderní. Neholím si podpaždí. Myju se, když se mi chce. Mám rád volnost a tak nosím trenky nebo nic.
Slipy nosí manželka. Nevím proč. Slunce už zašlo a já čekám na měsíc. Výplata chodí vždy 15 tého. A já zase 18 tého domů. Byl jsem na vodě, nikdo nechtěl jet, a tak jsem šoupnul loď na vodu a jel. Hovada byla nepříjemná. Natož komáři. Pádloval jsem až do dokud jsem mohl. Pak jsem si dal pivo. Pak druhý. Přišlo i třetí. Na čtvrté už jsem neměl prachy. Ještě, že pro mne přijeli. To jsem si dal.
Je pěkný večer. Dana, tedy moje manželka je poměrně pěkná ženská, ne poměrně ale prostě pěkná. Opálená je skoro všude, i když se nesvléká, tak to nechápu. Vypadá jako Olaška a ráno se vždy leknu. To bych ji zabil. Ráno ji pozoruji, jak oddychuje a spí. Využiji situace a pomaloučku odsunu peřinu. To vidím její prsy a nohy. Činím tak pomalu. To se jen tak neprobudí. Mám rád léto. To neprochládá, a tudíž neprocitne. Hladím ji očima. To vydržím činit hodnou chvíli. Pak pocítím touhu a chci se o ni podělit. Hladím ji nejen očima ale i rukama. Jezdím po jejím těle jemně, nejde to však déle vydržet. Projíždím pomalu vše, co mne zajímá. Budí se a nic. Nemá to ráda. Já jo. Myslím, že se pletu. Jen to předstírá.
Jdu do kuchyně a vařím čaj. Šplíchnu si do něj pro ovonění griotku. Zapiju to rumem. Otevřu pivo. Dám si jen desítku. Pak vstává Dana. Co si dáš, ptá se? Kafe s vaječňákem odvětím.
Tedy Alžír. Ne Alžír nechci, nemám rád šlehačku.
Přichází Alžír. Je dobrý. Nikdy jsem tam nebyl, ale musí to tam být moc pěkné.
Ptám se dvojsmyslně Danči, zda by nebylo kafčo bez. Bylo, zaskočí mne. Neváhám a jdu za ní. Souhra našich těl je neuvěřitelná. Lapáme společně po dechu. Pak přicházejí další vlny neméně působivé. Usínám, i ona. Děj se mnohokrát opakuje a já nevím, co je sen a co realita. Záleží však na tom?!
Mám hlad a tak vstávám. Jdu do lednice. Nic tam není jen dvanáctka. Neváhám a obsah putuje do místa určení. Krásně pění.
Je bílá, je na vrcholu, pýří se, dlouho to však nevydrží.
Je mi docela smutno.
Vím, že jinou kuželku tady už nenajdu.
Mířím tedy zpátky. Dana hlad a ani prostatu nemá, kde by ji taky mohla mít.
Ulehám vedle ní a ona mi zasouvá svůj jazyk hluboko do úst. Má ráda vůni piva a cigaretového kouře.
Kouří. Mně to nevadí, spíš naopak. Vše do ní putuje a vůbec ji to nevadí.
Dost mne tím zaskočila a potěšila.
Jsem unaven a zároveň natěšen.
Přichází večer a ona si bere saténově bílou noční košili. Ta ve mně vzbuzuje nepochopitelnou zvědavost a touhu spatřit spatřené. Dlouhé hodiny jsem to měl na dohled, a přesto mě to znovu bere dech.
Stoupám, naštěstí v tom nejsem sám.
Milujeme se v tom alkoholovém opojení, už ani nevím kolikátou noc.
Je mi čím dál hůř i líp. Ještě nejsem dostatečně nabažen.
Otvírám časák, co je u postele a on to Hustler. Zase samej sex. Tak to nemusím.
Já mám rád alkohol.


Na Vácslavském Václaváku je moc člověků a jsem tam přesto sám. V lese tomu tak není. Ani na louce v létě. Kobylky skáčou sem a tam, občas motýl na květu přistane.
Vrtulník na střeše s pacientem i jeho doktorem. Komunikace vázne, i když hovořit je s kým. Není o čem. Nejsem Menšík. Bohužel. Ani Sovák. Natož slovák. V práci se úkoly rozdělí a dav jakbysmet. Odpoledne do krámů kin a domovů. V noci spánek bezesný. Ráno vstávám u stolu zase sám, klid na snídani mám. Kde jsou hlasy či její vlasy, vůně, prádlo. ¨Si snad uložena v zemi? Jak to dělají hluší a slepý, že oni nejsou samy. Asi někoho oslovím a sám nebudu. Vidím fotografie míst a těla mažu. Jestli ono se nahoře není samo. To by bylo k zbláznění