Rudé Perutě

Richard se usadí, dlaněmi obejme oblíbený šálek a mlčky hledí skrze horké výpary a čmouhami poseté okno jídelny ven na oblohu. Sluneční paprsky už pomalu slábnou a v rudých odstínech ozařují houf mraků křižujících nebe. Gabriel, ten by věděl mnohem lépe, jak tuhle scenérii popsat. Zná tolik slov a umí je spojovat jako básník, kterým bez pochyby je, jenom si to nechce připustit. Koutek Richardových úst se zdvihne v jemném pousmání a okraj hrníčku se dotkne mlčících rtů. Ticho, téměř dokonalé, dokud se neodsune židle a starý Barny se s řinkotem příboru v prázdném talíři neusadí naproti. Na tácu má talíř ještě druhý, hluboký s polévkou, která se při krkolomné cestě nejednou přelila přes okraj. Věkem pokřivená tvář je teď jako tvář svatého pekelníka, ozářená karmínovými paprsky a se stejným leskem v jinak sešlých, prázdných očích. Dno šálku cinkne o desku stolu. Proč? Richard nemá rád, když ho někdo ruší v rozjímání a nemá rád Barnyho. Barnyho oči jsou pořád tak bez života. Richard má žití rád. Má rád smích a jiskřičky v očích – ne mrtvá, prázdná, plochá jezírka – má rád teplé dlaně a vítr ve tváři, má rád Měsíční sonátu a západy slunce. Zhluboka se nadechne, zády dotkne opěradla židle a nechá víčka klesnout a přenést se pryč, pryč od seschlé tváře pomateného starce. Poddej se, vzdej boj a nechej se námi unášet, daleko, za hranici vlastních snů… Ano, to mu Gabriel říkal a on na ta slova nikdy, nikdy nezapomene. A jako by to byla modlitba, jako tiché žalostné zavolání, a Gabriel je tady. Položí Richardovi dlaň na rameno, a jeho ihned zachvátí roztoužený plamen.

***

Bylo ráno. Stál lokty opřený o zábradlí, pohled upřený kamsi do dálky a cíp županu ho ve větru líně hladil po lýtku. Kroky. Pousmál se a dlouze táhle vydechl, když se kolem jeho pasu ovinul pár silných paží a přitiskl ho na pevnou hruď. Dělila je od sebe jediná vrstva látky, Gabriel se s oblékáním neobtěžoval. Krásné ráno. První z mnoha.

***

Richard se zvedne od stolu a bez jediného slova ponechá starého Barnyho jen s jeho rozlitou, napůl snědenou večeří a opuštěným šálkem čaje. S přimhouřenýma očima projde chodbou až do svého pokoje a usadí se na rozestlanou postel. Výhled není tak dobrý a slunce už skoro zmizelo za horizontem, ale ještě zbývá pár nádherných posledních minut. Barevná paleta se ale rychle začne měnit a nové odstíny už Richardovi tolik nelahodí. Má rád rudé odstíny. Gabriel vypadá dobře v rudé barvě.

***

„Hm, vypadáš dobře v té červené.“ Poznamenal jakoby nic, ale svoje slova myslel s hlubokým obdivem. Gabriela jeho rádoby lhostejný tón neoklamal a ač se pousmál jen mírně, jeho tmavé oči zajiskřily. Všiml si – naoko ale dělal, že ne. Chtěl Gabriela vyprovokovat, jak očividné, jak jasné to Gabrielovi bylo a snad i proto udělal přesně to, co od něho čekal. Položil Richardovi dlaň na rameno, špičkou palce zakroužil po jemné kůži na odhalené šíji a sklonil tvář ke zlatavým kadeřím. „Jenom dobře? A já se tak snažil. Asi budu muset přistoupit k osvědčeným metodám.“ Mladík se pod jeho dotykem zachvěl. „Tak hebká…“ Zašeptal.

***

Kůže tak hebká jako okvětní lístky bílé růže, stejně křehká, voňavá a nádherná, stejně podmanivá a lákavá, stejně svůdná a přitom nevinná, zdánlivě bezelstná… Ale tak planoucí, třesoucí se a toužící po dotyku, dotyku zvenčí, skutečném a pevném, nemizejícím a trvalém, dotyku všude, na místech nejtajnějších a nejskrytějších, nejsladších a nejosamělejších… Richard v duchu cituje Gabrielova slova, oči pevně zavřené a dlaně zaťaté do známé přikrývky. Usmívá se. Nemusí se ohlížet ke dveřím, aby věděl, že v nich Gabriel stojí. Stále se zrakem úmyslně zastřeným ulehne a pár nekonečně dlouhých chvil se soustředí jenom na svůj hlasitý dech. Richard není rád sám. Občas rozjímá, ale není rád sám. Ještě že není nikdy sám.

***

Jiskřičky v Gabrielových očích netančily pořád. Když jednou Richard přišel domů, neseděl jako obvykle s knihou na pohovce. Našel ho až na střeše, s nohama přitisknutýma v sedu k hrudníku a skleněným pohledem ozářeným rudým západem slunce. Gabriel vypadal dobře v rudé barvě, ale v tu chvíli byly jeho oči jen prázdná, plochá jezírka. V tu chvíli neměl žití rád. Richard se k němu přitiskl, ale ucítil pod svým dotykem jen plápolající uhlíky, ne obvyklý, dávivý plamen. Gabriel odvrátil tvář. Mlčel, ale jeho mysl plakala. Richard ji slyšel.

***

Richard uslyší ťukání na dveře a zamračí se. Musí je pořád někdo rušit? Vstane a otevře jen s výrazem krajní nespokojenosti. Ležérně se opře o rám a kroutí hlavou. Ne, nechtějí jít na večeři, ne, vážně, je to dobré. Ano, chtějí být dneska večer sami. Ano, Barny, přisedl si, ano, bránil ve sledování posledních minut dnešního slunce, ano, naštvalo to. Dveře se brzy zabouchnou a Richard s unaveným vzdychnutím klesne zpátky na matraci. Cindy je milá, Cindy se snaží, nerad na ni je hrubý, ale to neustálé rušení mu kazí náladu. A zase se tvářila tak ustaraně. Jako sestra.

***

Helen měla svého brášku vždycky moc ráda. Možná až příliš, říkával otec, ale nebylo to dost, říkávala jeho žena. Všichni stály od hlavy k patě oděni v černém a tvářili se tak ustaraně. Richard podal sestře bílou lilii a úsměvem se ji pokusil rozveselit. Vždyť ať ji trápí cokoliv, přejde to. Čas přeci vyléčí všechny rány, no ne?

***

Richard spí. Sní o tom, co má rád. Sní o západech slunce a větru ve tváři a teplých dlaních. Sní o poslední noci ve starém domě – sní o Gabrielovi na rudých perutích.

***

‚Temná samota bytí oděná v bohatých divadelních kulisách života, rudé slunce smrti ozařující západ naší mysli a nekonečně plynulý monolog emocí, pohledů a pohrdání… Vzhlédl jsem k nebi. Temná, temně rudá obloha…bez slunce, bez měsíce…bez hvězd, jen nekončící krev rozlitá po střeše světa, bez všech slz a smutku… Vzdálený pocit hrdosti opadávající z kůže mezi okvětními lístky poznání, hlava v návalu tísně pokleslá k hrudi zbité rozumem a ústa tiše pootevřená při příchodu chladného závanu konce. Smím už?‘ Gabriel vypadal dobře v rudé. Ležel uprostřed postele, nad sebou tmavá nebesa a prostěradlo bílé už jen na okrajích, zbytek nasáklý temně rudou barvou zapadajícího slunce. Richard se usadil vedle něho a políbil ho na rty ve snaze změnit ten smutný sklon milovaných úst, ale nepohnuly se. Vzdychl a odložil popsaný list na noční stolek. Tato slova si nechtěl zapamatovat, nebyla tak krásná, jako ostatní, co mu Gabriel psával. Pohladil svou lásku po rudých loktech, zvedl se a odešel.Rudý otisk stekl po klice dveří na koberec.

***

Richard se vždy budí časně, ale vstává až se sluncem vysoko na obloze. Klidně i hodiny jen tak leží a s úsměvem a očima zavřenýma vychutnává čas, který má jen pro sebe a Gabriela. Poddej se, vzdej boj a nechej se námi unášet, daleko, za hranici vlastních snů… Nechal se unést už tak dávno, poprvé v pevném objetí a se slibem, že budou navždycky spolu. A tak je i teď šťastný, i s ustaranou Cindy v bílém, i s mřížemi v okně kazícími pohled na rudé západy slunce a milencem navždy ve stínu.

***

Richard nemá rád samotu, ale naštěstí nebude nikdy sám.