La Solitaire

Mám pocit, že jsem v nekonečné bitvě. Bojuju vždy až do roztrhání těla. Bráním se pořád dál, stále svírám jílec meče ale jsem vyčerpaný. Prostě už nemám energii pozvednout štít abych vykryl další ránu. Padám na kolena a meč mi klouže po prstech. Můj protivník v průsvitných šatech, se světlýma dlouhýma vlasama spadajícíma na krásná dívčí ramena, se usmívá a přikládá mi špičku svého rapíru ke krku. Cítím jak mi rudý pramínek stéká po hrdle. Pokouším se nadechnout. V plicích mám krev, a tak ji vykašlávám. Dívka je stále blíž. Pak se sehla, políbila mé rty a řekla to je naposledy. A dýkou prorazila mou hruď.
A tak jsem zemřel.
Aspoň bych měl zemřít. Opak je pravdou. Stále cítím její chuť na jazyku. V plicích je krev, na rtech je krev, v žilách je taky.
Krev je Ona!