Podivná povídka - Svítání

Šli na vyhlídku, nahoře nad městem. On a ona, rádi se měli. Pak sedli na vrchol, na město dolů zhlédli. Bylo zataženo a město smutné bylo. Prázdné jakoby.
"Hele! Pták se slámkou letí.", ukázal k obloze, hlasem znovunadějným. Koukla naň, oblohu nad hlavou měl, jeho tvář vyplnila její koukadla, černé jak uhlí, byly, koukadla. I jemu slza vytékala. Prstem ji nabrala, rozlyla se na špičce, k ústům přiložila, slzu olízla. Pohled její se pak změnil, černé perly se rozšířily a temnota jejich zdála se více nekonečná. Políbila jej zvláštně, nekonečnost ho pohltila.
I zvedla se kamera autorova od jejich hlav popojela, až v záběru objaté lidi měla. Před nimi louka, dolu se svažující, a město, stále šedivé a smutné.
Slunce pak, dírou v mraku, korunou paprsků město osvítilo i tváře lidí osušilo. Na louce před nimi kytky se ladně rozkvetly. Jakoby dávná hudba zahrála, harfa asi, nebo snad trumpeta? Ha, i viola se přidala, v náběhu dramatickém.
Po straně strom rozložitý počal růst, louka dále v rytmu hudby, zrychlovala kvetení, i jakoby tráva se vlnila směrem dolů. A kamera za travou kousek ubíhala. Pak hudba zesílila, do duru z mollu přešla. Zeleň se mimo zorné pole vydala, s rychlostí rostoucí, přes veže města se přelila. A za tím v duhém šiku květy se hnaly. Rostlina obepínavá po straně pne se po věži až k vršku, kam i kamera míří. Až těsně před vrškem, počne se kroutit, listy té rostliny kamera kopíruje.
Hudba se zklidňuje, mraky se rozestoupily. Kamera padá zpět, na město plně sluncem prosvětlené, tam mezitím stromy vyrostly. A lidí, jéé co tam je lidí!
"Tak pojď, půjdeme domů", řekl on. Zvedli se a vše ke starému se navrátilo. Město šedivé, mraky zatažené, vítr jim vlasy rozcuchal. Zasmáli se, ruce uchopili, koukli na sebe, vždyť viděli co viděli. A šli.