Krutá sázka- 18.díl

,,Co tu chceš?“ křikla Lucka mezi dveřmi vedoucími ven. Nehodlala překročit práh a jít k Lukášovi blíž.
,,Mohla by ses se mnou jít projít, prosím? Chtěl bych si s tebou promluvit….“ Stál nerozhodně u branky a nervózně si hrál s tkaničkami od mikiny.
,,Já s tebou ale nemám o čem mluvit….“ Otočila se na patě a chystala se za sebou zavřít dveře.
,,Počkej….“ Ozvalo se za ní tak naléhavým hlasem, že ji to přimrazilo na místě.
,,Prosím…“ pokračoval, zatímco Lucka k němu byla stále zády.
,,Vím, co si o mně myslíš a vím, že na to máš plné právo. Ale moc mě mrzí, jak jsem se k tobě choval. Byl jsem hlupák a naprostý blb, plně si to uvědomuju…. Ale strašně bych si přál, abys mi dala šanci….“
V tu chvíli jako by se v ní něco zlomilo. Už neměla sílu na to, aby se mu vyhýbala a ignorovala ho. Toužila mu dát šanci, i přesto se však stále bála zlomeného srdce.
,,Tak počkej, vezmu si mikinu…“ řekla, odběhla a za chvíli byla u branky, i se svou oblíbenou mikinou.
,,Můžeme jít k rybníku…“ šeptla rozechvělým hlasem.
Mlčky šli vedle sebe.
Byl večer, slunce pomalu zacházelo za obzor a začalo se ochlazovat.
,,Hm, Lucko….“ Začal Lukáš, když se posadili do trávy. ,,Znovu se ti strašně omlouvám za ta léta ponižování, byl jsem fakt hroznej. Nezasloužila sis to, jsi skvělá holka a já to prostě neviděl. Nebo nechtěl vidět, ale to už je jedno…. Prosím tě tímto o odpuštění a o šanci….“
Zarazila se…. Co jí tím vlastně chce říct?
,,Co tím myslíš?“ upřela na něj své oči. Poprvé za dobu, co se znali, jeden druhému koukali do očí bez zjevné stopy nenávisti.
,,Nechtěla bys se mnou chodit?“
Lucce poklesla čelist. Opravdu teď řekl to, co si myslí?
,,Nevíš, co říkáš….“ Začala se zvedat, ale Lukáš ji naléhavě chytil za ruku.
,,Vím to až příliš dobře…“ zašeptal a jemně si ji stáhl zpátky.
,,Vždyť jsi mě nenáviděl…. Co se změnilo?“
,,Změnilo se všechno….“ Povzdechl si. ,,Jednoho dne jsem prostě začal zjišťovat, že už ti nechci ubližovat, mám o tebe starost a toužím být s tebou….“
Upřeně se zahleděla na klidnou hladinu rybníka, ve kterém se pomalu začaly odrážet hvězdy vycházející na obloze.
,,Proč nic neříkáš?“ naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho dech na svém krku.
,,Nic nechápu a nerozumím tomu….“
Něžně ji uchopil za bradu a natočil si k sobě její tvář.
,,Lásce člověk občas nerozumí….“
Než mohla Lucka odpovědět, políbil ji. Bylo to naléhavé, dychtivé, zároveň však jemné a toužebné.
Rozum na ni doslova křičel, ať si dá pozor, ale jak už to tak bývá, srdce si prosadilo svou a ona se tomu poddala….