Co život rozdělí,smrt spojí navěky

Sedím na chodbě před nemocničním pokojem . Leží tam moje láska , má rakovinu . Její stav dospěl až do bodu , kdy ji doktoři chtějí mít na očích . Sedím sám na chodbě , je neděle dopoledne . Dívám se z okna ven , vzpomínám na chvíle co jsme strávili spolu , jsou pro mě vzácné jako poklad , co mám schovaný hluboko v sobě , nic a nikdo mi ho nevezme . Nevypadá to s tebou dobře , nechci si přiznat že mi odejdeš ze života , vůbec nevím co by bylo dál , nemůžu a nechci bez tebe žít , jsi světlo mého života . Zvedám se ze židle na chodbě a jdu za tebou do pokoje . Ležíš v posteli a díváš se ven z okna , máš zasněný pohled , je plný modré barvy , té modré kterou miluju , je jako oceán , moje srdce už v něm navždy plave . Když mě uvidíš ve dveřích , tak se mile usměješ . Je to ten druh úsměvu , co mu říkám srdce . To se na tebe dívám a najednou mě zavalí příval slunce , teplého slunce , tohle se nikde nedá koupit . Je to úsměv plný slunce , který sálá svoje teplo do mé duše . Povídáš mi tichým hlasem......Sedni si ke mě . Sednu si k tobě na postel a chytnu tě za ruku . Povídáš dál už vážnějším hlasem.......Až naposled vydechnu , tak by sis měl později najít jinou ženu co tě bude milovat , nesmíš zůstat sám . Přejdu to mlčením . Pohladíš mě po hlavě a povídáš dál.......Vím že mě miluješ , já tě taky miluju , to nám dalo křídla a to co mělo křídla nikdy nezemře , nezapomen na to . Pohladím tvou ruku a povídám.......Nikdy na to nezapomenu . Máš tak teplou ruku a jemnou jako vždycky , jako anděl . Vstávám z postele a povídám........Zajdu ti dolů do haly pro růže , hned jsem zpátky můj poklade . Usměješ se a povídáš.........A jakou barvu mám ráda?A mile se usměješ . Taky se usměju a povídám........Vím že červenou , to nikdy nezapomenu , patří to k drobnostem které mám spojené s tebou . Jdu dolů do haly , koupím tam růže a vracím se zpátky do pokoje . Usnula si , máš zavřené oči . Dám růže do sklenice s vodou , ale něco mi tady nehraje , vůbec nedýcháš , ani malá známka dýchání není poznat . Sahám ti na zápěstí , necítím tep , ty vůbec nedýcháš , třepu ti s rukou , žádná reakce ,třepu už ti s ní tak moc a pořád se neprobíráš . To není možné , přece mi tady neumřeš zatímco jsem byl chvíli pryč . Je to ale tak , nadzvedl jsem tě z postele , ale ty máš pořád zavřené oči , žádné známky života . Máš chladné tváře i tvou ruku co ještě před chvíli byla tak teplá . Je to tady , slzy mi zalili oči , ani nemůžu dýchat , třepu se a nechci tomu uvěřit , hladím tvou ruku a tvou tvář , už neotevřeš oči , jsou navždy zavřené . Mám skloněnou hlavu , slzy padají na prostěradlo , skrz ně ani nic nevidím . Pomalu se zvednu z postele kde ležíš a jdu k oknu , osud je mi nakloněn , jsme v pátém patře . Otvírám okno a stoupnu si do něj . Ještě se otočím a řeknu tichým bolestným hlasem..........Sbohem moje lásko . Potom skočím z okna . V nemocničím pokoji je ticho , prostěradlo je mokré od mých slz a růže jsou ve sklenici s vodou . Snad je někdo vezme a dá je tomu koho miluje , to by jsme si přáli oba moje lásko .