Koncert

Zpívá a zaplnuje mou duši. Rozechvívá mě jako nikdo jiný. Ano, nikdo nedokáže to, co on. Bez něj bych byla prázdná. A on to ví. Vychutnává si tu moc nad námi všemi, rozlíží se po publiku jako šelma. Neznatelně se usmívá. V levé ruce svírá láhev vína, ted již z půlky prázdnou. Skoro není znát, že něco vypil. Využívá pauzy v písničce a polyká další doušek červeného. Dav je rozvášněný, všichni tančí, někdo sem tam pískne. I jeho nadšení se stupnuje, posílá lahvinku mezi nás. I mně se dostává do ruky, ale posílám ji dál bez toho, abych se napila. Když si představím ten mix slin, kterého je ted v lahvi víc jak vína, malinko se mi zvedá žaludek. Radši se soustředím na něj, na jeho zpěv, gesta... Sama si prozpěvuji, ale těžko bych mohla být slyšet. A tak mi to vyhovuje.

Střídá se písnička za písničkou. Dav je unaven, ale on na podiu stále srší energií. Jak je to jen možné? Dochází čas i na přídavky, ale i ty brzy končí. Je čas jet domů. Melancholicky se usmívám. Večer se vydařil.

Noční vzduch je jako pohlazení. Jaký rozdíl oproti zadýchanému sálu! Zdá se, že všichni míří jedním směrem, jen já jdu jinudy. Prodírám se uličkou a stále si zpívám. Hned svého rozhodnutí jít tudy lituji. Přede mnou je dodávka. Zatarasuje cestu, což je dost nevítaná komplikace. Natahuji krk, dívám se, jestli se kolem ní protáhnu. Zdá se, že ano, tak to riskuji. Až když jsem blíž, tak mi dochází, co je to za dodávku. Je jeho doprovodné kapely. Znervozním. Nikdy jsem nebyla sebevědomá, proto se snažím jen tak proklouznout kolem. Vypadá to, že si mě nevšimnou. Nakládají bicí a jiné hudební nástroje.

,,Hej, mohla byste nám pomoct, slečinko?" volá na mě kytarista. Zaraženě se otáčím. ,,A s čím?" ptám se. ,,Mohla byste tohle přidržet?" ukazuje právě na bicí. Co dělat? Nakonec jsem se rozhodla, že pomůžu.
,,Díky," mumlají všichni unisono. Rozhlížím se, ale on, ten hlavní tu chybí. ,,Ted už to snad zvládneme. Za chvíli přijede zbytek ještě s jedním autem. Tam naložíme to lehčí," usmívá se bubeník. Jako na povel nás ozáří světla. ,,Už jsou tady!" raduje se zase on.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Auto zaparkovalo, otevřely se dveře a on vystoupil. Mířil k naší skupince(kde jsem vlastně neměla co dělat), elegantním krokem. Než jsem si cokoliv stačila uvědomit a prchnout, kytarista na mě upozornil. ,,Poradili jsme si i bez vaší pomoci. Tady slečna byla tak ochotná a pomohla nám ten krám narvat do auta." On jen rozhodil ruce. ,,Omlouvám se. Nemohl jsem zajet vlastní fanoušky." ,,Zajet fanoušky?" nechápe bubeník. ,,Ano, tady před klubem se jich pár zadrhlo na silnici." Stáčí pohled ke mně. ,,Tak děkuji, krásná neznámá." Kluci z kapely se naráz pousmály. ,,Oujé," pronesl bubeník a radši si sednul do jednoho z aut. ,,Není zač," zamumlala jsem, celá rudá.
,,Nechtěla byste svézt?" zeptal se mě on. Proč mi to znělo tak dvojsmyslně?
,,Abych řekla pravdu, odvoz bych potřebovala." Kde se ve mně vzala ta odvaha? Pokynul mi k vozu, ve kterém přijel. Sedla jsem si na zadní sedadlo. Za volant si sedl druhý kytarista, který předtím přijel s ním. Čekala jsem, že on si sedne vedle něj na přední sedadlo, ale usadil se vedle mě. Ihned jsem ještě víc znervozněla. ,,Tak kam to bude?" zeptal se.