Malíř a já

Seděla jsem na židli a dívala se z okna. Už jsem tak byla asi dvě hodiny, nesměla jsem se ani pohnout. Slyšela jsem, jak se tužka dotýká papíru, ten zvláštní smyslný šum... Chtěla jsem se na něho podívat, ale zakázal mi to. Cítila jsem se rozpačitě, protože by to mělo být naopak. Já bych měla kreslit jeho, zachytit jeho neobvyklou mužnou krásu. Na mně není nic hodno zvěčnění.
Neodolala jsem a zahleděla jsem se na něj. Byl úplně pohlcený prací. Střídavě gumoval a stínoval. Oči mu těkaly po papíře, rty se jemně pohybovaly, jak si při tom prozpěvoval. Fascinovaně jsem hltala každý rys jeho tváře. ,,Už se můžeš hýbat," řekl mi, aniž by zvednul oči od papíru. Vstala jsem a zamířila do kuchyně. ,,Počkej!" zvolal náhle až jsem nadskočila. Odložil papír a tužku. Zamířil přímo ke mně. Chytil mě za bradu a hleděl mi do očí. Ten dotyk mě rozechvěl, ale on mě určitě zkoumal jen proto, aby později mohl překreslit každičký detail. Tak to bylo vždycky...a tak to bude i dál...

Druhého dne mi zavolal, aby mě znovu namaloval.
,,Tak jak mám sedět tentokrát?" zeptala jsem se ještě ve dveřích. Trochu rozpačitě se usmál. ,,Dnes nebudeš sedět, ale ležet." Zakoulela jsem očima. ,,Kam si mám lehnout?" ,,Ještě nikam. Obleč si támhlety šaty." Podívala jsem se, na co to ukazuje. Opravdu to byly šaty. Krásné tyrkysové šaty. ,,Komu si to ukradnul?" zeptala jsem se v šoku. Zasmál se. ,,Nikomu. Koupil jsem je. Snad ti budou. Až dokreslím, můžeš si je nechat." Podívala jsem se na něj. ,,Ty jsi koupil šaty jen kvůli kreslení? Vždyt musely stát dost peněz!" žasnula jsem. Pokrčil rameny. ,,Umění si žádá své oběti. Mohla by sis je už obléknout? Počkám vedle."
,,Už to máš?" zeptal se po pár minutách. ,,Jo," zabručela jsem. Vešel dovnitř a pohledem sjížděl po mých křivkách. ,,Sluší ti," ohodnotil mě zahloubaně. ,,Není škoda si v nich lehnou? Pomačkají se," poznamenala jsem. Chvíli o tom přemýšlel. ,,To nevadí," řekl nakonec. No jasně, mužská logika...
,,Kam si to teda mám lehnout?" ,,Támhle," ukázal na obrovskou postel. Rozeběhla jsem se a skočila do ní, šaty nešaty. Smála jsem se jako blázen, protože bylo úžasné válet se v něčem takovém. Podívala jsem se na něj a čekala, že nad mým veselím bude kroutit hlavou. Ale on se rozeběhnul a přistál těsně vedle mě.
Úsměv mi zmizel. Za to on se něžně usmíval. Mezi našimi obličeji byla sotva tří centimetrová mezírka. Dívala jsem se mu upřeně do očí, abych náhodou pohledem nesklouzla k jeho rtům a tím se neprozradila.
V tu chvíli mi přejel po lícní kosti. Pokračoval po krku, přes paži až k bokům, hladil mě po stehně. Pak se kousek vrátil a chytil mě za ruku. Nebylo potřeba slov. Stejně bych ze sebe žádná nedokázala dostat. Přiblížil se a chvíli jsme si jen otíraly nosy o sebe. Oddalovali jsme ten polibek, asi aby byl sladší. Když se konečně jeho ústa přisála na mé rty, byl to opravdu nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostala...