Mise Gruzie I

/„Susan…ach Susan. Řekni proč bychom nemohli být spolu?“
„Ne Johne. Nejde to. Slíbila jsem, že si vezmu tvého bratra. Já ho miluju.“
„Susan nenalhávej si to. Oba víme, že je to lež. Na tom pohřbu tvé babičky jsme se tak pomilovali. To nemohlo být nic.“
„Ne Johne!“
„Susan!!!“/
Hlasitě jsem zívla a nabrala si z misky popcorn. Nesnáším čtvrteční večery…vlastně noci. V televizi běží jen samé romantické uvzdychané břečky.
Protáhla jsem se a hodila očkem na muže sedícího hned vedle mě. Seděl s koleny pod bradou a upřeně sledoval obrazovku, kde se právě ta blondýna otočila a se slzami v očích odešla do západu slunce. Nějak moc se mu leskly oči.
„Anssi…ty brečíš?“ Snažila jsem se potlačit ten pobavený tón. Odtrhl oči od obrazovky a rychle mě přejel pohledem.
„Co? Já?“ Odkašlal si a otřel si nos. „Nebrečím. Tss.“ Nahodil uražený výraz. Stejně vím, že brečel. Se zaskučením se natáhl po ovladači a vypnul televizi. Celý pokoj najednou pohltila absolutní tma. Cítila jsem, že dostávám křeč do lýtka, ale opravdu jsem netušila, kde ho mám. Byli jsme na tom malém gaučíku tak zamotaní a zapasovaní navzájem do sebe, že nebylo možné se trochu uvelebit. Ale i tak mi na něm bylo dobře.
„Co teď?“ Zeptala jsem se někam do tmy.
„Hihihi“ Přišla mi odpověď a po lýtku se mi začala sunout něčí ruka.
„Tak nejen že brečíš u filmů. Ty se i směješ jak nadržená puberťačka.“ Šťouchla jsem do něj a dostala záchvat smíchu.
„Fajn. Jak myslíš.“ Začínala jsem se ve tmě rozkoukávat, takže jsem viděla, jak se naštvaně odvrátil.
„Ale no tak brouku. Já to tak nemyslela.“ Začala jsem mu laskat krk. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a povolí. A povolil. Za chvíli jsme se na zemi vášnivě líbali a strhávali ze sebe přebytečné kousky oblečení.
„Počkej. Ticho?“ Ucpala jsem Anssimu pusu a zaposlouchala se do bytu.
„Co je zas?“ Zakňučel.
„Zvoní mi mobil.“ Rychle jsem se zvedla a běžela do kuchyně. Anssi jen zavyl a zhroutil se do polohy ležmo na zádech.
„Prosím?“
„Slečno Shadowsová?“
„Anoo?“
„Tady sestra Hoikineenová z recepce sv. Vala.“ ...Jo ta co mě před týdnem polila kafem.
„Stalo se něco?“
„Ano. Máme pohotovost a proto svoláváme všechny lékaře, aby se dostavili…“
„Hned jsem tam.“
Položila jsem telefon a okamžitě se běžela převléct.
„Co se děje?“ Anssi se zvedl ze země, když si všiml, jak skáču po bytě a snažím se nasoukat do kalhot.
„Máme…pohotovost…v nemocnici…musím…jeeeejda….běžet.“ Spadla jsem na sedačku a konečně dopnula kalhoty.
„Aha…hmm no dobře no.“ Zabručel Anssi a zhroutil se na sedačku, přičemž si do klína nenápadně hodil polštář. Naklonila jsem se k němu a líbnula ho na nos.
„Mrzí mě to, ale potřebují mě tam.“ Vzala jsem klíčky od auta a seběhla ze schodů, div že jsem si nezlomila nohu.
Celé Tampere bylo téměř prázdné. Občas mě minulo jiné auto, ale v ulicích se v těchto hodinách zjevovali spíš zvracející občané, kteří trochu přebrali. Až když jsem se dostala do bezprostřední blízkosti nemocnice, se začaly z ulic vynořovat sanitky a jiné vozy, které převáželi raněné. Rychle jsem zaparkovala, aby auto nezavazelo a vběhla na příjem.
„Co se sakra stalo?“ Za pochodu jsem si svlékala mikinu, takže do šatny jsem vešla už jen v podprsence. Rychle mě doběhla mladá sestřička, která vypadala, že každou chvílí omdlí. Na štítku měla napsané Tina. Ha! jednu znám, ale to je nadlouho. Sedla jsem si na lavičkou a soukala se do bílých kalhot a košile zatímco mi Tiina vysvětlovala situaci. Chvilkami dokonce musela skoro křičet, aby přehlušila sirény.
„Ve staré části města se zřítila nějaká budova. Zaslechla jsem, že nějaký idiot naplnil vanu benzínem a zapálil. Bouchlo to a tlak narušil statiku domu. Šel dolů jak domeček z karet. Záchranáři a hasiči pořád vyprošťují lidi, takže to sem vozí v různých intervalech.“ Domluvila a konečně se nadechla. Já už jsem byla v plášti a se jmenovkou a vlasy v culíku.
Všude na chodbách vládl chaos. Sestry se snažily pacienty nějakým způsobem třídit, ale bylo to téměř marné. Kdo přišel v pořádku po svých mohl během okamžiku zkolabovat a někdo silně krvácející mohl během pár okamžiků odejít jen s obvazem. Všude se ozývaly pokyny doktorů, nářek zraněných a křik příbuzných.
„Doktorko Shadowsová. Na trojce máte případ.“
„Jasně pane.“ Přikývla jsem a ukázala primáři zdvihnutý palec.
„Pacient, ročník 87 se sníženým tlakem a poraněním nohy. Žádná alergie na léky.“ Četla sestra z karty a klusala zamnou. Vpadla jsem do dveří, kde mu zrovna jiná sestra píchala injekci. Nasadila jsem si rukavice a nahrnula se k noze.
„Nazdar fešáku. Jak je tvé ctěné jméno?“ Prohodila jsem narychlo až pak jsem si všimla, že je to opravdu fešák. Hnědé rozcuchané vlasy, a milý obličej.
„Jsem Ville.“ Zasyčel, přes bolestí zatnuté zuby. Rozstřihla jsem nohavici a bylo mi jasné, že je zle. Ta noha…prostě tam nebyla. Zbyla z ní jen kaše. Vytřeštila jsem na něj oči, že je vůbec ještě při vědomí.
„Sestro dejte mu ještě něco od bolesti.“ Kývla jsem na Tinu, která se snažila nezírat na rozdrcenou končetinu.
„Co to ten blázen u vás provedl.“ Obrátila jsem se na něj a snažila se ho trochu uklidnit, nebo rozptýlit.
„Já ani nevím co se stalo. Zrovna jsem se vracel z večerní projížďky. Zouval jsem si boty, když to bouchlo. Pak už si pamatuju, jak ze mě záchranáři sundávali tu zeď.“ Zavřel oči a pevněji sevřel okraje postele.
„Klid. To bude dobrý. Hlavně mi tu nespi jo? Na to máš ještě čas.“ Snažila jsem se rozpoznat množství škody, ale raději bych to vědět nechtěla.
„Kurva bolí to.“ Zaskučel.
„Nesmíš na to myslet. Co jsi dělal večer?“ Rýpala jsem se mu v noze a udržovala konverzaci.
„Byl jsem se projet na skatu na stadion. Zahrát si s kámošem hokej a pak zase domů.“ Do dveří vpadnul kolega. Ani jsem si ještě nepamatovala jeho jméno a na štítek jsem nedohlédla. Kývnul na mě, a tak jsem ho následovala na chodbu.
„Tak jak to vypadá?“ Doufala jsem, že se na to nezeptá. Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o stěnu.
„Bude nutné provést…“ Nemohla jsem to odporné slovo dostat přes jazyk.
„Jste v pořádku?“ Položil mi ruku na rameno a kouknul do očí.
„Jsem. Musíme udělat…“ Zavřela jsem raději oči.
„No?“ Naléhal na mě a za to jsem ho začala nesnášet.
„Musíme provést amputaci levé nohy nad kolenem. Nedá se nic dělat.“ Vychrlila jsem ze sebe rychle. Nějak moc mě to sebralo.
„Mám to udělat kolegyně?“
„Ne to ne. Jsem v pohodě. Zvládnu to.

Celá operace proběhla v pořádku a bez problémů. Bylo mi tak líto toho kluka. Změní se mu celý život, kvůli nějakému zakomplexovanému idiotovi. Vyšla jsem na chodbu a trochu se protáhla. Stále tady vládl zmatek, ale byl už o něco organizovanější. Zrovna přijížděla další sanitka. Přebrala jsem pacientku, která jen ležela na lůžku a koukala do stropu.
„Madam, jak se cítíte?“ Poslechla jsem ji srdce, zatímco sestra měřila puls.
„Dobře...“ V okamžiku, když promluvila, ji z malé ranky na krku začala doslova stříkat krev. Tepna, která byla nejspíš jen slabě narušená praskla a krev stříkala do všech stran. Sestra zaječela a začala shánět obvazy. Ženská na lůžku ječela a mávala kolem sebe rukama.
„Uklidněte se. To je dobrý. Vypadá to sice hrozivě, ale budete v pořádku….Sakra ženská vždyť mě uškrtíte!“ Zasýpala jsem, když mě sevřela ledovýma rukama kolem krku. Jednu ruku jsem měla v ráně a druhou jsem se snažila ji držet aby sebou neházela.
„Sestro!“ Zakřičela jsem ze všech sil a opravdu už sotva popadala dech.
Z jedné strany přiběhl nějaký chlapík se zkrvaveným obličejem a z druhé strany náš údržbář. Oba ženskou chytili za ruce a zatáhli směrem od sebe, takže jsem konečně měla krk volný a mohla se nadechnout.
„Děkuju.“ Promnula jsem si kůži na krku a vděčně se usmála na toho chlapíka. Ten se ale ve chvíli složil k zemi. „Sakra to je den.“ Předala jsem pacientku s tepnou mladšímu doktorovi, který byl u nás zrovna na zaučení a věnovala se pánovi v kolapsu. Zřejmě omdlel jen na následek šoku. Na hlavě měl totiž jen lehkou sečnou ránu. Odhadovala jsem to na nějaký letící předmět. Nejspíš cihlu nebo tak něco. Podložili jsme mu nohy a píchli něco na povzbuzení. Zase byla chvilka klidu. Sedla jsem si na lavičku na příjmu a trochu si oddychla. Celý plášť jsem měla zastříkaný krví. Vypadala jsem jako nějaká šílená doktorka z hororu. Kdybych měla vzít ještě jeden případ, tak se asi únavou složím. Byla jsem tu už celý den. Nohy se mi třásly a ruce taky. Doufám, že Katy nebude něco potřebovat, protože tenhle pohled by asi nezvládla. Při té představě jsem se usmála až mi nadskočila ramena.
„Copak se stalo?“ Sedl si vedle mě jeden z doktorů a ukázal na červené fleky na krku.
„Ale jedna paní byla tak v šoku, že ji praskla tepna, že se mě snažila uškrtit.“ Teď jsem se smála, ale předtím ne.
„Jo, to mě jeden chlápek zase kopnul do holeně, když jsem se mu snažil zavést kanylu. Vyhrnul si nohavici a ukázal velkou modřinu.
„Lidi blázní, když jim jde o život.“ Usmála jsem se a s vděkem přijala láhev vody od sestry, která rozvážela mezi doktory vodu.
„Aidez-moi!!!! Aidez-moi!!!!“ Trhnutím jsem se probrala z polospánku a rozhlédla se kolem. Přivezli zrovna nějakou blonďatou hubenou holku, který kolem sebe rozhazovala těma svýma pavoučími ručičkami a něco ječela. Podle všeho francouzsky.
„Sakra neumí tu někdo francouzsky?“ Zalomil rukama jeden doktor a přemáhal se, aby tu holku nepraštil. Ječela, když spatřila, malý škrábanec na nose.
„Co se ji stalo?“ Připletla jsem se do davu.
„Ale byla zapadlá v jednom z těch bytů, který na tom byl nejlíp, ale zapadly dveře. Trvalo celý den, než je hasiči zpřístupnili. Seděla v koupelně a brečela jak divá. Asi je to Francouzka. Neznáte někoho, kdo by ji řekl ať zmlkne?“ Zadíval se na mě prosebně.
„Momentíček.“ Popošla jsem stranou. Jediní dva lidi, kteří podle mě uměli francouzsky byla Katy a Sami. Katy by mě zabila, kdybych na ni vytáhla v devět večer francouzštinu, ale Sami by mohl.
„Haloo?“
„Ahoj brouku.“
„Tady není žádny brouk. Tady Sami.“
„No jistě. Hele zlato ty umíš francouzsky že?“
„Cože? Co tě to napadlo? Já?“
„Ale vždyť jsi nějaký ten měsíc chodil s Francouzkou ne?“
„No jo, ale to jsme nemluvili. Spíš ona vždycky řekla: ´oui Sami oui´ a pak jsme...prohlubovali mezinárodní vztahy.“
„Aaa no dobře, tak se měj.“
„A Katy?“
„Ha nejsem sebevrah.“
„Jooo sebevrah. To mi připomíná. Nějaký magor tady vyhodil barák do vzduchu. Fakt síla.“
„Ale no nepovídej.“ Ukončila jsem hovor s kapou ironie v hlase. To mě taky mohlo napadnout že se ta jeho Claire nezmohla na nic jiného. Trochu jsem se protáhla a rozhlédla se po chodbě. Nová skupinka zraněných zrovna vjížděla hlavními dveřmi na příjem. Možná jsem měla být hladová, žíznivá a unavená, ale nějak jsem necítila nic. Soustředila jsem se jen na práci a na nic víc nebyl čas. Moc dobře jsem věděla, že až to tady skončí, tak to na mě padne a zhroutím se. Ne nezhroutím, ale do zpěvu mi nebude.
„Vy jste doktorka?“ Zaklepal mi někdo na rameno. Otočila jsem se na starší vyhublou paní, která v rukou žmoulala kapesník.
„Ano. Je vám něco?“ Pořád tak nějak křečovitě přešlapovala a koulela očima.
„Mě ne, ale mému manželovi je zle.“ Ukázala směrem k lavičkám, kde seděl chlap, jako hrouda sádla.
„Tak se na něj podíváme. Vy jste byli u toho výbuchu?“ Jako naschvál nikde nebyla žádná sestra.
„Ne my jsme z druhého konce města. Manžel si už delší dobu stěžoval, že nemůže dýchat.“
Přemístila jsem oba dva do prázdné ordinace. Ten chlápek vypadal na první pohled jako mrož. Když se posadil tak se postel pod ním prohnula. Byl celý zpocená a nažloutlý.
„Pani doktorko…pomoc.“ Zafuněl a uvolňoval si knoflíky košile.
„Svlékněte si tu košili.“ Když tak udělal. Píchla jsem ho třemi prsty do břicha.
„Máte v těle moc vody. To není nic dobrého, ale dá se to napravit.“ Vytáhla jsem ze skříně nějaké nádobky bodáčky a hadičky. Prsty jsem odměřila místo vpichu a bodla. Hadičkou okamžitě začala odtékat zakalená tekutina. Chlap oddechoval a paní skoro roztrhala svůj kapesníček.
„Och to mi dělá dobře.“ Funěl spokojeně.
„Budete muset přijít ještě tak za tři dny na další. A upravit jídelníček. Málo tmavého masa. Spíš ryby, zeleninu, ovoce a málo alkoholu. Nejlépe žádný. A hodně, hodně pohybu. Za týden kontrola.“ Předepsala jsem mu ještě recept na nějaké vitamíny a nechala ho, aby se utřel a oblékl. „Jestli vám není dobře, tak si na chvíli lehněte, a pak můžete jít domů.“ Mrkla jsem na něj a odešla.
„Tenhle je poslední.“Zahlásil nějaký doktor a ošetřoval zlomenou ruku nějakému pánovi. Konečně jsem si oddechla. Vymotala jsem se z pokoje a nohy se mi klepaly. A pak jsem si ho všimla. Anssi vešel hlavními dveřmi a rozhlížel se kolem. Mávla jsem na něj a usmála se. Šťastně se usmál a vyšel mi naproti. Zhroutila jsem se mu do náruče a byla šťastná, že tady pro mě je. Sedl si na lavičku a posadil si mě na klín. Měla jsem pocit, že tahle služba nikdy neskončí, ale teď, když byl Anssi tady jsem si mohla konečně oddechnout a uvolnit se. Až teď jsem si uvědomila, jaká to byla hrůza. Ta krev všude. Kluk, kterému jsem obrátila život naruby.
„Pojedeme domů?“ Zašeptal mi do ucha. Už jsem chtěla přikývnout, když na mě někdo zavolal.
„Slečno Shadowsová!“ Byl to samotný ředitel a volal ze zasedačky. Po zádech mi přejel mráz. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.
„Počkej tady ano?“ Stiskla jsem Anssimu ruku a nedobrovolně se od něj vzdálila.
Vešla jsem do teplé zasedací místnosti a skoro se bála něčeho dotknout. Byla jsem pořád ještě zacákaná od krve a špinavá od popela, když se o mě některý z pacientů otřel a ta kancelář byla tak čistá a upravená. Vlasy už jsem dávno neměla pevně stažené. Volně mi vlály kolem obličeje. Nějaká inspekce hygieny by mi za to asi pěkně zavařila, ale teď to bylo všechno jedno. Všichni významní lidé z nemocnice seděli kolem velkého stolu a před sebou měli telefony a hromady papírů. V čele stolu stál ředitel u velké tabule, na které byly vypsané jména. Mezi nimi i moje. E.S. Shadows na mě přímo zářilo hned na prvním místě. Bylo to jasné. Chtějí mě a ještě několik chudáků vyhodit. Uvolňování stavů, nebo jak tomu dneska říkaj.
„Slečno Shadowsová. Byli jsme nuceni uspořádat vyjímečné zasedání. Před zhruba dvaceti hodinami Ruská armáda vyrazila na Gruzii. Nebudu vám tady vysvětlovat politické situace a používat fráze, které použili politici a armádní velitelé.“ Odkašlal si a nabídl mi židli v čele hned u dveří. Byla jsem dost nervózní, z toho, že na mě hledí, že jsem ani pořádně nevěděla o čem to mluví. „Vypukla válka slečno Shadowsová a naší povinností je vyslat tam tým lékařů s polní nemocnicí. Ta exploze nám přišla vhod, pokud to vezmu opravdu kolem a kolem. Prověřila naše lékaře jak dokáží reagovat v těchto situacích. Věděli jsme, že patříte k té lepší části osazenstva, ale svým dnešním výkonem jste nás teprve přesvědčila o tom, že jste nejvhodnější kandidátkou tuto akci vést. Sestavili jsme tým který s vámi odletí v pondělí do Gruzie.“ Domluvil a primáři všemožných oddělení jen přikyvovali. Nevěděla jsem co říct. Byla jsem pořád jako praštěná pytlem. Přikývla jsem a s dovolením vyšla zpátky na chodbu.
Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Točila se mi hlava a nějak jsem nevěděla co se kolem mě děje. V hlavě jsem měla pořád jen křik a do toho ředitelův hlas, který mi oznamoval, že je to válka. Vstala jsem a přešla o pár metrů dál k velkému oknu, které vedlo na JIPku. Nemusela jsem dlouho hledat a uviděla jsem toho kluka. Ležel se zavřenýma očima a pod plachtou se mu rýsovaly dvě nohy. Ve skutečnosti tam byla jen jedna, ta druhá byla jen taková konstrukce, aby se pacient neleknul. Opřela jsem čelo o sklo a pozorovala ho. Teď si pokojně spí, ale co až se probudí? Změní se mu život. Bude mě nenávidět. A já tady nebudu, abych se mu omluvila a vysvětlila mu, že to bylo nutné. Najednou otevřel oči. Chvilku jimi těkal po pokoji a pak se zarazil na mě. Ztuhla jsem neschopna pohybu. On se ale usmál a zvedl ruku se zdvihnutým palcem. Oplatila jsem mu úsměv a mávla na něj. Bude to muset zvládnout.
„Lásko pojeďme už domů.“ Chytil mě Anssi za ruku. Ani jsem se neobtěžovala s převlíkáním. Jen jsem si vzala své věci a vyjeli jsme.