Obyčejná

Tiše se proplétám mezi olivovníky v zahradě paláce, přes obličej jako vždy závoj, mou tvář smí spatřit jen bohové a kněží. Takový je úděl Velekněžky. Opět mám doprovodit prince do Chrámu, občas přemýšlím, že mi to dělají naschvál. Nemůžu ho vystát. Je to zpocený, polonahý, lehkomyslný, dětinský, neuctivý barbar. Kvalita charakteru? Je princ. Možná jsem lehce zaujatá, protože se nemůžu zamilovat nebo vdát. Už jsem vdaná za bohy a tento svazek je dlouhý, šťastný a já bych neměnila.
Z povzdálí už opět slyším ty podivné zvuky boje a křížení mečů a jsem znechucená ještě dřív, než to uvidím. Ale najednou mám velké nutkání se zastavit a jen chvilku pozorovat ten smrtonosný tanec. Vidíte, další pozitivní věc, co se týká mečů a bojů a násilí, je jedním z nejlepších ze všech. Jako první si mě všímá jeho cvičební nepřítel a jinak nejlepší přítel, Kapitán. Neslyšela jsem, že by mu někdy někdo řekl jinak. Okamžitě sklonil meč a uklonil se. Ač už odmalička nejsem mužskému plemenu příliš nakloněna, on si mé sympatie získal prakticky hned, co jsme se potkali. Odpověděla jsem mu stejnou úklonou a úsměvem, který ovšem nemohl vidět. Princ se zmateně otočil, a když mě uviděl, zareagoval stejně jako jeho přítel.
Byl vysoký, tmavovlasý, snědý, s modrošedýma očima a jeho tělo bylo pokryto vybojovanými svaly. Nepřísluší mi hodnotit, jestli byl hezký nebo ne. Ale políbil-li vám ruku nebo projevoval přízeň, obvyklým postupem většiny dam bylo omdlít a žít s věčným pocitem blaženosti.
Musím podotknout, že neměl rád ani on mě. Přiznávám, možná jsem tomu trochu pomohla tím, že jen odpovídám na jeho dotazy, je-li to nutné, a jinak nijak výrazně nekomunikuji. Tím myslím vůbec.

Rychle přes sebe přehodil kdysi bílou košili a následoval mě ke kočáru. Nejdřív to vypadalo, že jakoukoliv komunikaci vzdal. Den se zdál hned veselejší.
Dvouhodinová cesta do Chrámu naplněná tichem by na mnohé mohla působit nepříjemně. I na prince, jak se opět prokázalo.
„Nevíte, co mi chce říct tentokrát?“ – „Odpusťte princi, ale jen on sám ví, co chce komu sdělit“, vzdychl, jako by snad očekával jinou odpověď. Nemám ji. Ještě několikrát poznamenal cosi, co jsem prakticky ani nevnímala, ale vypadalo to tak, že odpověď ani nečekal. Když jsme dorazili na místo, doprovodila jsem ho do koupelny a spěšně odešla. O čem s ním Kněz mluvil, věděl jen on sám. Po několika málo hodinách jsem dostala za úkol, odvést ho zase domů. Doprovázet ho z místa na místo, opravdu nebyla jediná náplň mého kněžského poslání, i když se to tak může jevit, to uznávám.

Z ničeho nic se na mě podíval a řekl: „Co jsem Vám kdy udělal?“, už jsem začala vymýšlet odpověď, když jsme prudce zastavili a já téměř přepadla na druhou stranu. Princ vyběhl a najednou jsem uslyšela mužský výkřik. Z ničeho nic se před mým okýnkem objevil princ s natrženým obočím, ze kterého tekla krev, a zatímco se bránil, vykřikl: „Pod Vámi je meč, podejte mi ho. Hned!“, začala jsem rukou prohmatávat prostor pod sebou, až mě něco řízlo do dlaně. Usoudila jsem, že bych mohla být u cíle. Rychle jsem mu ho podala a zjistila, že rána na mé dlani je hlubší, než jsem předpokládala a začala silně pálit. Zatímco jsem byla zaměstnána svým zraněním a modlením se, někdo otevřel dveře do kočáru, a dřív než jsem se stačila vzpamatovat, cítila jsem na krku nůž a něčí ruce mě odtáhli ven. Několik jeho přátel leželo očividně v bezvědomí nebo bylo mrtvých. Princ teď se dvěma posledními bojoval. Muž za mnou něco zakřičel se silným přízvukem a princ se z ničeho nic otočil. Útočník mi sundal kápi, což jen potvrzovalo, že to byl cizinec. Nikdo jiný by si to nedovolil. Princ na mě chvíli hleděl, a potom odhodil meč. Zbylí dva džentlmeni se děsivě usmáli a já jsem zavřela oči. Byla jsem připravená na konec. Zčista jasna se muž za mnou otřásl, a když jsem se podívala před sebe, stál tam princ a jeho meč byl vražený do těla cizince. Opatrně mi sundal jeho ruku s nožem z krku. Cítila jsem, jak mám vytřeštěné oči a svět byl najednou rozmazaný, svou podobu získal, až když jsem se probudila ve svém pokoji.

Nechápala jsem, co se stalo. Opatrně jsem otočila hlavu a odhrnula si vlasy. Zjistila jsem, že mám ovázanou ruku, pomalu jsem plátno začala sundávat, když se ozvalo: „Být Vámi, tak bych to ještě nedělal, byla to poměrně hluboká rána.“, tenhle hlas jsem znala, už jsem ho určitě slyšela. Otočila jsem se na druhou stranu a uviděla prince, stojícího u mé postele. Pomalu jsem se posadila.Tentokrát mám pár otázek. Po úspěšném zahnání motání se hlavy jsem se rozhodla, že vstanu, ale v tu chvíli se vrátilo jak bumerang a princ mě rychle zachytil kolem pasu. Na Velekněžku lidé nesahají, ale v tuto chvíli jsem mu jeho prohřešek ochotně odpustila. Pak se mi to všechno přiřítilo do mysli jako bouře…“Vy jste mi zachránil život!“, on se na odpověď jen usmál a řekl, že je rád, že jsem v pořádku. Užasle jsem se na něj podívala. Jako bych v jeho očích opravdu zahlédla upřímnou radost, jako by se na mě díval jinak než dřív.„Děkuji. Jsem Vám hluboce zavázána.“, v tu chvíli se se mnou svět opět roztočil a já se na chvíli vrátila k bohům.

Tiše se proplétám mezi olivovníky v zahradě paláce, přes obličej jako vždy závoj, mou tvář smí spatřit jen bohové a kněží. Takový je úděl Velekněžky. Opět mám doprovodit prince do Chrámu, občas přemýšlím, že mi to dělají naschvál. Nemůžu ho vystát. Je to zpocený, polonahý, lehkomyslný, dětinský, neuctivý barbar. Kvalita charakteru? Je princ. Možná jsem lehce zaujatá, protože se nemůžu zamilovat nebo vdát. Možná, že kdybych byla obyčejná dívka, řekla bych vám, že je to zpocený, polonahý, lehkomyslný… upřímný, okouzlující, dobrosrdečný mladý muž s citem pro spravedlnost. Ale kdybych byla obyčejná dívka, nejspíš bych ho nikdy nepotkala.