Mise Gruzie II

„Dáš si kafe, čaj, nebo něco ostřejšího?“ Zasmál se z kuchyně. Seděla jsem na posteli jen v noční košili a nějak se nemohla uklidnit. Ani jsem neslyšela, že na mě volal, takže jsem se lekla, když se najednou vynořil přede mnou.
„Em?“ Zadíval se mi do očí a obočí se mu starostlivě zkroutilo.
„Co?“ Objala jsem pevněji polštář. Bude teď pravý okamžik mu říct, že jedu do války? Sedl si naproti mně na postel a hladil mě po ruce.
„Jsi unavená. Vyspi se.“ Proč mi to sakra musel dělat o tolik těžší. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. Chtěla jsem si zapamatovat každý rys. Chtěla jsem si v mysli uzamknout ty úzké rty, jizvičku na nose z Kanady, zeleno-šedé oči. Tmavé vlasy. Každý detail jsem přejela lehce palcem. Na tvářích mu zase rašilo strniště, které mě lehce škrábalo do dlaně.
„Musím ti něco říct.“ Promluvil a já sebou škubla, jak mi najednou ten zvuk připadal hlasitý. Co mi může chtít říct?
„Mám se bát?“ slabě jsem se usmála.
„Já…“ Začal mi zvonit mobil. Anssi jen protočil oči.
„To je Katy. Vydrž chvilku.“ Chytla jsem telefon a odběhla do koupelny. Tam jsem se zavřela a sedla si na pračku. Chtěla jsem ji to říct, ale zároveň jsem nechtěla, aby to slyšel Anssi.
„Ahoj.“ Usmála jsem se, když jsem ji slyšela.
„Mám novinku. Teda zprávu. Nebo oznámení? Nevím, prostě. Jsem dneska byla v práci a…“ Mluvila trochu zmateně.
„No počkej, taky ti musím něco říct.“ Skočila jsem ji do řeči.
„Tak mluv, ale honem.“ Dokázala jsem si ji představit, jak přešlapuje na místě.
„Dneska jsem byla v práci..“ Neříkala ona to samé? „no a šéf si mě zavolal do kanceláře. Slyšela jsi už o tom, co se děje v Gruzii?“ Všimla jsem si, že na topení leží Anssiho černobílá mikina. V Kanadě jsem si ji zamilovala. Zvedla jsem ji a přehodila si ji přes ramena.
„Nechceš mi říct, že tě tam poslali že ne?“ Zazněla v jejím hlase naléhavost.
„Jo. Poslali.“ Vzdychla jsem a víc se zachumlala.
„Mě taky.“ Vyhrkla na druhém konci má sestřička.
„Cože? Ale to…sakra…já fakt nevím, jestli mám být ráda, nebo hysterčit.“
„Mě to povídej. Úplně jsi mi vyrazila dech. A kdy odlítáš?“
„V pondělí.“ Vzdychla jsem. Už jen tak málo času.
„Už v pondělí? Já ve čtvrtek. Šéf chce počkat, až se to uklidní než mě tam pošle. Aby mi prý nemusel připlácet za riziko. No a co Anssi?“
„Ještě jsem mu to neřekla. Nevím jak.“ Třískla jsem hlavou do zdi. „Brouku my jedem do války. Zní to tak...divně“
„Já vím. Uvidíme se ještě. Pá.“ Zavěsila.
Chvíli jsem ještě seděla s telefonem u ucha, než jsem vrátila mikinu na topení a vylezla z koupeny. Ve dveřích jsem ale ztuhla. V té úzké chodbičce stál Anssi a bylo mi jasné, že můj hovor slyšel.
„Ale…ale to nemůžeš!“ Vyhrkl a chytil mě za ramena.
„Promiň, že jsem ti to neřekla.“ Sklopila jsem oči. Nemohla jsem se na něj dívat.
„Ne to ne….to prostě nejde.“ Třásl semnou, jakoby doufal, že se vzpamatuju a řeknu: „Fajn nikam nejedu.“
„Nedělej mi to prosím ještě těžší.“ Zvedla jsem k němu oči. V očích měl strach a překvapení.
„Já nevím, co ti na to říct. Uvědomuješ si, jak je to nebezpečné?“ Jeho hlas nabýval na intenzitě.
„Já vím…ale to i hokej.“ Přešla jsem do protiútoku. „Já svoji práci miluju. A tohle je skvělá příležitost.“ No páni. První hádka. Ta babka co bydlí nad námi bude mít radost.
„A co Kanada?“ Bylo vidět, jak se snaží krotit, ale i tak mu poslední tóny vylítly někam do ztracena.
„Ale no tak.“ Protočila jsem oči. „Kanada byla skvělá, ale napravovat naražené nosy hokejistům není to pravé, co jsem chtěla dělat.“
„Byl ZLOMENÝ.“ Zašermoval mi prstem před očima a začínal rudnout.
„JÁ VÍM!“ Už jsem se neudržela a zakřičela.
„FAJN!“ Anssi mi to pěkně oplatil. Otočil se a vyšel ze dveří.
„FAJN“ Zaječela jsem taky. To snad ani nebyl můj hlas. „Kam jdeš?“ Jak moc mi tahle scéna přišla hysterická a zbytečná. Chtěla jsem se ovládat a nekřičet na něj, ale nějak to ze mě všechno vylítlo. Nechala jsem se unést. My oba jsme se nechali unést. Prásknutí dveří mi napovědělo, že Anssi odešel kdovíkam. Stála jsem tam v tmavé chodbičce a srdce mi ještě bušilo. Jestli si ale myslí, že budu sedět doma, tak to se šeredně plete. Rychle jsem na sebe hodila nějaké čisté oblečení a vyšla ven. Půjdu do Ama. Anssi tam nebude, ale když mě nenajde doma, tak bude vědět, že jsem buď tam nebo u Katy. Takže bude mít příležitost se mi omluvit.

„…No a pak přiběhla domů a zpívala si like a virgin od Madony. I když ji úplně nesnáší. A tak její máti poznala, že přišla o pannenství.“ Všichni přítomní seděli kolem stolu a hýkali smíchy, jen Sami stál, vrtěl se a dělal že hází vlasy. V Ama bylo zase narváno, jak jen v pátek večer může být.
„Sami! Já jsem říkala, že je to tajné.“ Zaječela jsem už od dveří.
„O sakra.“ Chytil se Sami za pusu a snažil se schovat za Katy, která si utírala slzy a házela na mě omluvné obličeje.
„Víš že když spustí, tak je k nezastavení.“ Katy se zase schovávala za Viviana a celkově se každý schovával za každého. Sakra jak mě serou :D. Sedla jsem si na volnou židli a kopla do sebe něčí vodku. Bylo mi jedno, čí byla. Už byla moje. Potřebovala jsem nějak potlačit tu odpornou pachuť uvnitř. Jako by ve mně vřela ostružinová marmeláda. Bylo mi z toho teplo a mělo to štiplavě nakyslou pachuť. Plnilo to všechny vnitřnosti a mozek. Ale co už.
„Coje?“ Šťouchnul do mě Kimmi, který donesl další várku.
„Dneska si psychologii odpusť zlato.“ Usmála jsem se na něj a kopla dalšího panáka.
„Ouje tady se chce dneska někdo opít.“ Samimu se v očích blýskalo zvědavostí.
„Tobě už nic neřeknu. Na to zapomeň.“ Opřela jsem si hlavu o ruku, protože mě začínalo brát spaní. Po té šílené službě jsem se ani nedivila.
„Nechce tě pustit co?“ Vynořila se někde vedle mě Katy jako duch.
„Hmm.“ Zamručela jsem. Byla jsem i moc unavená na to abych otevřela pusu.
„Nemůžeš se mu divit. Je to nebezpečný.“
„Ale to je hokej taky!“ Protestovala jsem.
„Já vím, ale je něco jiného jít na hokejový zápas a operovat uprostřed války.“
„Jdu pro pití.“ Rezignovala jsem, protože proti tomuhle jsem neměla pádný argument. Proplétala jsem se davem, když jsem zaslechla něčí povědomý hlas. Byl to jeden z těch, který slyšíte jednou v životě, ale stejně si ho zapamatujete.
„Kohopak to tady máme?“ Otočila se na mě blonďatá fuchtle. Byla to slečna, která strávila jednu noc s Vivianem a od té doby se nám pořád lepila na paty, ať už jsme se s partou vrtli kamkoliv. Mluvila jsem s ní jednou v životě a od té doby mě přímo nenávidí. Nakrucovala se ve svým těsným tričku a házela na mě sebevědomé pohledy.
„No nazdar.“ Pozdravila jsem ji a mávla na Kimmiho. Ten na mě kývnul. Zvedla jsem na něj pět prstů. Znovu přikývnul a nachystal na bar pět panáků.
„Tak jak se má jedna z našich zlatokopek?“ Měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil pěstí do břicha.
„Cos to řekla?“ Otočila jsem se a už naplno poslouchala její brblání, kterému jsem předtím nevěnovala takovou pozornost.
„Prej teďka spíš s tím hokejistou? Ten co dostal na mistrovství přes hubu. Kolikpak ti platí za noc? Moc asi ne, jak tak na tebe koukám.“ Holčička se mi asi chtěla pomstít. Ale to ji jen tak neprojde. Cítila jsem. Jak moje sebeovládání začíná povolovat.
„Zavři hubu káčo jedna.“ Pěsti se mi samy od sebe zatínaly, jak jsem měla napnuté nervy.
„Myslela jsem, že si jela jako zdravotník a ne rozptylovat hráče. S kolika jsi se tam vyspala.“ Tak tohle už posrala. Totálně. Ty její kámošky se rozhýkaly smíchy.
„Tos neměla.“ Zaječela jsem na ni a v tu chvilku mi nastalo zatmění. Jenom matně jsem si uvědomila, že ji držím za vlasy a ona mě. Navzájem jsme se tou druhou rukou oháněly po té druhé a křičely nejrůznější nadávky. Nevím proč, ale pořád jsem si říkala, co by si o mě pomyslel Anssi, kdyby viděl, jak se tady peru s tou krávou. Znovu jsem se po ní ohnala, když jsem ucítila škubnutí a v její ruce zůstal rudý chuchvalec mých vlasů.
„Aaaa já tě zabijuuuu!!!!“ Zaječela jsem a znovu se na ni vrhla. Asi jsem ji v tom zatmění praštila, protože ji z nosu tekla krev. Lidi kolem nás instinktivně vytvořili kruh. Tohle měli nacvičené už od pravěku. Ohnala jsem se rukou a moje dlaň pleskla o její tvář. Najednou se mi kolem hrudníku omotaly něčí paže a odtáhly mě stranou jako nějakou hadrovou panenku. Oháněla jsem se rukama a nohama a na poslední chvíli ji stihla ještě nakopnout do holeně. Byla jsem na sebe pyšná. Zároveň jsem ale ještě zuřivě oddechovala a vrčela. Všimla jsem si, že tu krávu zatím odklidil Sami. Vivian mě posadil na odstavený stůl a Katy ještě něco pokřikovala na ty další holky. Chvilku mi trvalo, že používá vybrané nadávky z českého jazyka, takže nepohoršuje nikoho kolem.
„Uuuch.“ Zasyčela Katy s Vivianem, když se na mě podívali. Jo Uuuch. Pekelně mě štípala pravá tvář. Ta husa pitomá měla prstýnek a škrábla mě s ním na tváři a na bradě. Ta ale tak neštípala.
„No to bylo něco.“ Podával mi Vivi něco k pití a usmíval se u toho, jak idiot.
„Nemám zavolat sanitku?“ Začala Katy zmatkovat. Tohle dělala vždycky, když někomu tekla krev.
„Ne jsem v pohodě.“ Procedila jsem skrz zuby.
„Já bych ti šla pomoct, ale on mě držel.“ Ukázala na Viviana vyčítavě prstem.
„Vždyť by ti ublížila. Se na ni podívej. Já asi fakt nalitej ztrácím zrak.“ Plácnul se do čela. „Ale Em, jako fakt dobrý. Jsem nevěděl, že se umíš tak prát.“ To byl opravdu kompliment za všechny prachy.
„No to víš. Mladší sourozenec. A navíc…vyrůstala jsem v drsným městě.“ Nasadila jsem tvrďácký výraz. „Teď mě ale omluvte drahoušci. Jdu domů. Lidi tady na mě už koukaj divně.“ Odporoučela jsem se, se vší parádou.

Potichoučku jsem zasunula klíček do zámku a vešla do chodbičky, přičemž jsem se málem přerazila o Anssiho hokejku. Tápala jsem po vypínači, až jsem ho konečně našla a zmáčkla. Na chvíli se rožnulo, pak se ozvalo /prsk/ a žárovka se vydala do věčných lovišť.
„Do….háje.“ Zas tak dlouho jsem tady nebydlela, abych se vyznala poslepu. Sunula jsem nohu za nohou a kopla do botníku. Zatnula jsem zuby a šla dál. Ozvalo se cvaknutí, kterému jsem ale nevěnovala pozornost a raději se kradla tmavým bytem dál. Jela jsem rukou po zdi, když chladnou omítku vystřídalo něco měkkého a teplého. Neměly tady být dveře? To něco se najednou pohnulo. Vyjekla jsem a spadla přímo na zadek.
„Už jsi doma?“ Řeklo to něco Anssiho hlasem.
„Anssi?“ Vyhrkla jsem se stále bušícím srdcem.
„No?“ Zamručel. Asi se pořád ještě trochu zlobil, ale zněl klidněji.
„Proč se tady tak plížíš potmě?“ Uhodila jsem na něj, protože mě k smrti vyděsil. Sehnul se a pomohl mi na nohy. Už jsem pomalu začínala přivykat tmě, takže jsem viděla jeho obrys.
„Protože jsi vyhodila pojistky v celé bytě.“ Usmál se a ledabyle mi prohrábl vlasy. „Promiň, že jsem tak vystartoval. Jenom jsem to musel trochu…vstřebat.“ Usmála jsem se, ale vzápětí sykla bolestí, škrábanec zase začal štípat.
„Co je?“ Mžoural na mě ve tmě, ale nemohl nic vidět.
„Ale to nic. Pojď. Máš tu někde svíčky?“ Vlastně vím kde jsou svíčky. Sama jsem je kupovala, když jsem chtěla uvařit večeři a dodat ji trochu atmosféru. Nakonec jsme si objednali čínu a efekt byl stejný. Anssi je prostě ďábel :D
Za chvíli už jsem škrtla zápalkou a pár svíčkami osvítila kuchyň.
„Kdo ti to udělal?“ Vyhrkl hned Anssi, i když jsem se snažila před ním ty škrábance schovat.
„To nic není. Jenom…jenom jsem si vyměnila názory s tou blonďatou češkou z Amadea.“ Usmála jsem se nevinně. Anssimu zajiskřilo v očích.
„Ty ses poprala?“ Z jeho hlasu bylo slyšet, že se usmívá.
„Jo.“ Zahučela jsem a prohrabovala se ve skříňkách, jestli nenajdu nějakou dezinfekci.
„Počkej.“ Chytil mě za ruku a posadil na židli. Jenom chvilku mu trvalo, než vytáhl nějakou modrobílou lahvičku a kousek vaty. „Ty jsi prostě moje.“ Usmál se a začal mi opatrně dezinfikovat škrábanec na bradě. Jestli jsem předtím říkala, že neštípe, tak teď zatraceně moc štípal, až mi z toho tekly slzy.
„Takže odpuštěno?“ Zamumlala jsem opatrně, abych moc nepohnula s bradou.
„Nemám ti co odpouštět. Chceš jenom dělat svoji práci.“ Sklopil hlavu a znovu namočil kousek vaty. Když ji zase zvedl, naše pohledy se střetly. „Mám jenom strach, že se ti tam něco stane.“ Když to tak říkal, začala jsem si uvědomovat, že je to dost možné.
„Slibuju, že se to dozvíš. Katy to zařídí. Určitě.“ Usmála jsem se slabě. Sakra moc to pálilo.
„Proč to musí zařizovat Katy. Proč se to nedozvím rovnou já?“ Zamračil se.
„Protože nejsi můj rodinný příslušník.“ To sice Katy taky ne, ale je v částečném kontaktu s mojí máti, kdyby náhodou něco. Uvědomila jsem si, jaká je to ironie. Lidé, kteří jsou mi nejbližší ani nejsou moje rodina.
„Tak si tě vezmu.“ Vyhrknul. Poskočila jsem na židli, protože to semnou docela zalomcovalo.
„Neříkej hlouposti. To nemusíš.“ Pohladila jsem ho láskyplně po tváři a musela se usmívat jako zamilovaný idiot. I když to bylo v téhle situaci nemožné, a věděli jsme to oba, tak mě to potěšilo.
„Ale co když se ti něco stane?“
„Nic-se-mi-ne-sta-ne!“ Objala jsem ho kolem těch jeho silných ramen a uvědomila si, jak moc mi tak, kam se chystám bude chybět ta jeho velká náruč, kterou jsem našla až u něj.
„Kam jsi vůbec odešel?“ Zvedla jsem k němu oči a usmála se, protože světlo svíčky mu vykreslovalo na tváři strašidelné stíny.
„Nikam.“ Pokrčil rameny. „Jen jsem si párkrát oběhnul blok a zase jsem se vrátil.“
„Pojďme si lehnout.“ Zívla jsem a chtěla se zvednout, ale Anssi mě zvedl do náruče a pomalu odnášel do ložnice. Už jsem tak dlouho nespala a teď to na mě dolehlo.
„Nechtěl jsi mi něco říct?“ Zeptala jsem se, když si lehal vedle mě. Vzpomněla jsem si totiž na náš rozhovor před hádkou.
„Dobře, tak já ti to řeknu. Dostal jsem nabídku, hrát za jeden tým.“ Hladil mě na dlani.
„Hmm?“ Spánek byl silnější, než zvědavost.
„V New Jersey. Nabídli mi i byt v Newarku.“ Vysypal ze sebe rychle.
„Chrrrr.“ Spánek mě přemohl svou drtivou silou. Ani jsem neslyšela, kdeže to Anssi dostal tu nabídku. Možná zase v rodné Nokii. Kdoví. Zeptám se ho zítra.