Mise Gruzie III

„Uaaaaargh!“ Ozval se z obyváku zvuk podobný řevu hladového zvířete. Leknutím mi sjela ruka. Čepel sjela po kluzkém rybím mase a zajela mi do prstu.
„Do hajzlu.“ Zavrčela jsem a strčila prst do pusy. Radši bych se měla podívat co tam Anssi vyvádí, než něčemu, nebo sobě ublíží. S tichým klením jsem vešla do naší obývací místnosti a našla ho, jak sedí na sedačce, kýve se dopředu a dozadu a pěsti si tiskne ke spánkům. Až o pár vteřin později jsem zaregistrovala, že oči upírá na obrazovku televize, kde právě dávali zprávy. V prvém rohu obrazovky byl červený nápis LIVE a jinak nic. Tím nic jsem myslela nic. Nic, tak kde mělo být něco. Nic v podobě vybombardovaného městečka. Nic v podobě bolesti a díry v srdcích lidí, kteří tam přišli o své milované. Položila jsem Anssimu dlaň na záda.
„To po mě přece nebudeš chtít.“ Chytil mě za zápěstí a stáhl si mě na klín.
„Já chci jenom tvoji podporu a že mi budeš věřit, že to dokážu. Nic víc.“ Stulila jsem se mu v náručí.
„Co mi zbývá.“ Zamumlal mi do vlasů rezignovaně. Protočila jsem oči v sloup a natáhla se po dnešních novinách.
„Eee…“ Pokusil se mi je Anssi vytrhnout z ruky, ale moc pozdě. Hned na druhé stránce byla moje fotka a ne jen tak ledajaká. Byla to fotka z Amadea, kde jsem zrovna tahala za vlasy tu vlezlou blondýnu. Hned vedle byla fotka Anssiho, kde se mlátil s tím Američanem na mistrovství. Tyhle dvě fotky byly pomyslně spojeny naši společnou menší fotkou, z letiště, když mi Anssi přijel naproti. Ti fotografové jsou snad všude. Titulek hlásil: POVEDENÝ PÁR! SALMELA TO RÁD NATVRDO.
„Hlavně si z toho nic nedělej.“ mnul mi ramena a pozoroval každý záškub v mém obličeji.
„Jsem v pohodě. Spíš je to docela vtipné. Uvidíš, jak se tomu budou všichni smát. Vlastně to je dobrá historka.“ Hodila jsem noviny nedbale na stůl. Objala jsem Anssiho kolek ramen, a líbnula ho na krk.
„Večeře bude až za chvíli, co si to čekání zpříjemnit?“
Položil mi tvář na krk a vydechl. Najednou pro mě bylo složité zformulovat smysluplnou větu.
„Někdy je tak těžké vedle tebe jen tak sedět.“ Zamumlal mi do kůže, až se mi naježily chloupky vzadu na krku.
„Připadá ti to tak?“ Pronesla jsem skrz stáhnuté hrdlo, zatímco nosem klouzal k mé čelisti.
„Hmm.“ Zavrněl a dotkl se rty místa na krku, kde mi krev přímo tepala.
„Takže jsem si říkala…“ Přejel mi prstem po klíční kosti a v tu chvíli jsem naprosto ztratila nit.
„Ano?“ Vydechl.
„Eeee.“ Nebyla jsem schopná už ani na slovo. Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul. Chvíli jsme si jeden druhého měřili a pak se jeho zaťatá nechápavý výraz změnil ve svůdný úsměv. Ktarý jsem jen horko těžko opětovala.
„Nechceš?“ Nasadil zmatený výraz.
„Ne…naopak. Přivádíš mě k šílenství.“
Krátce se nad tím zamyslel a když znovu promluvil, znělo to potěšeně.
„Vážně?“ Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv.
„Mám ti zatleskat?“ Zeptala jsem se sarkasticky.
„Je to snad špatně?“ Tiše se smál.
„Je to špatně. Bude to tak….těžké.“ V hlavě mi vířili všemožné představy o odjezdu.
„Teď na to nebudeme myslet.“ Lehce mi uhladil vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly znovu dotknout mého krku. Měl pravdu. Nebudu na to myslet. Budu žít jen přítomností a plánovat maximálně dvě hodiny dopředu. Neuvědomila jsem si, že za tu dobu, co jsem přemýšlela jsme se ocitli na podlaze. Anssi už mě svléknuté tričko a teď se na mě tiskla jeho horká kůže.
„Vypni na chvíli mozek a uvolni se.“ Usmál se mi někde za uchem do vlasů. Musela jsem se taky usmát.
A najednou, jako když nějaká nepovedená víla mávne kouzelným proutkem bylo ticho a oba jsme jen zaslechli rachocení klíče v zámku. Chvilku jsem nemohla popadnout dech jak mě dusilo vlastní srdce bijící neuvěřitelnou rychlostí. Zvedla jsem se na loktech a zaposlouchala se, jestli se mi to jen nezdálo. Anssi ztuhnul, jako nějaká antická socha s hlavou natočenou směrem k hlavním dveřím.
„Zloději!“ Zašeptala jsem přiškrceně. Anssi se zamračil ale pořád mě nepouštěl.
„Ne…“ Rychle vstal a zmateně se rozhlížel. „Něco horšího.“ Spatřil svoje triko přehozené přes židli u malého jídelního stolu. Nejspíš si myslel, že gauč přeskočí, ale byl tak rozrušený, že se mu noha zachytila o opěradlo, takže se uprostřed skoku zarazil a rozplácl se jak dlouhý, tak široký v prostoru za sedačkou. Seděla jsem na zemi jen v podprsence a džínách na zemi a třeštila oči střídavě na klející hromádku za gaučem a vchodové dveře. Někdo se nám dobýval do bytu. Někdo z koho měl Anssi strach. Horší než zloději. Snad nemá nějaké dluhy a tohle jsou vyděrači, nebo teroristi. Nebo se snad přijel pomstít ten Američan? S narůstající hrůzou jsem sledovala dveře do obyváku. Najednou se v nich objevila malá žena v elegantním kloboučku a kostýmku. Podívala se nejdřív na mě s pozvednutým obočím a pak se postavila slabě na špičky a nahlédla za gauč. Pokud jsem si představovala přísnou učitelku, tak jsem v ní viděla tuhle ženu, ale co tady sakra dělá? Anssi se konečně postavil a mnul si bradu.
„A-ah-ahoj..mami.“ Zazubil se.
Ano. Tak teď právě nastal ten okamžik, když si přejete být neviditelní. Zmáčknout nějaké tlačítko a zmizet a nebo přes sebe přehodit neviditelný plášť. Cokoliv. Cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne krev a pálí v každé částečce kůže až po kořínky vlasů. Anssiho matka koukala střídavě na něj a na mě.
„Asi jsem mohla zaklepat.“ Zamumlala a konečně narušila tu hustou atmosféru. Rychle jsem se natáhla pro tričko a oblékla si ho. Vlastně přišla ještě v dobrou chvíli. Kdyby to bylo jen o pár minut později, to by byl teprve problém.
„Mami…to je..Emily. Moje přítelkyně.“ Mávnul ke mně rukou Anssi a byl celý roztěkaný. Anssiho maminka se na mě pořádně podívala, jakoby mě až teď zaregistrovala, i když už měla šanci si mě prohlédnout…víc než bych si přála.
„Těší mě.“ Natáhla ke mně elegantně, ale vlažně ruku.
„Moc ráda vás poznávám.“ Usmála jsem se křečovitě a stiskla ji ruku na pozdrav.
A zase jako na povel se otočila k Anssimu.
„Neměl jsi mít dneska trénink?“ Usadila se na gauč a rozhlédla se kolem.
„No já jsem si vzal volno…nahradím si to jindy. Potřebuješ něco?“ Anssi se zdál celý nesvůj z její přítomnosti. Možná kdyby přišla jindy, ale teď tady bylo dusno.
„Přišla jsem ti uklidit.“ Znovu se rozhlédla po pokoji. „Ale jak vidím, tak už to není nutné.“ Dodala trochu podrážděným tónem.
„Eee zrovna jsem dělala večeři. Dáte si s námi?“ Potřebovala jsem se nějak vykroutit a nechat ty dva o samotě.
„To je milé.“ Usmála se kysele. Rychle jsem zacouvala do kuchyně. Pomalu jsem vytahovala tři talíře a dala si záležet s aranžováním jídla na talíř. Ještě že se mi ta ryba povedla. Oddechla jsem si a na chvíli se zarazila, když jsem zaslechla tichý hovor.
„Musíš být na ni tak nepříjemná?“ Mumlal potichu Anssi, ale živě jsem si dokázala představit jeho rozzuřený výraz.
„Nepříjemná? Já nejsem nepříjemná. Ta slečna mě jen nemile překvapila. To je vše. Co bys čekal? Přijdu do bytu svého syna, kde předpokládám nikdo nebude a co uvidím jako první je nějaká polonahá ženština.“ Syčela nepříjemné slova. Dokázala bych si představit, že ji u toho kapou jedovaté sliny.
„Mami!“ Ujelo to Anssimu hlasitěji než chtěl. Pokračoval dále tichým, ale napnutým hlasem. „Nemluv tak o ni. Je to moje přítelkyně. Vůbec ji neznáš!“
„Ne..neznám, ale tohle mi stačilo.“ Uslyšela jsem šustění novin. A sakra! Takže maminka už to viděla. Polil mě ledový pot. Nechtěla jsem nechat Anssiho, aby mě sám hájil.
„Budete chtít někdo trochu vína?“ Zavolala jsem do obyváku rádoby uvolněně, ale hrdlo jsem měla stažené úzkostí.
„Já nemůžu.“ Štěkl Anssi podrážděně.
„Ne děkuji.“ Dodala jeho matka upjatě.
Nachystala jsem na stůl talíře s úsměvem. Zasedli jsme a dali se do jídla.
„Ale Anssi ryby nejí.“ Podívala se na mě se soucitným úsměvem. Po zádech mi přejel mráz.
„Já jím ryby.“ Zabručel Anssi.
„Ale nikdy jsi je nejedl, tak tady nehrej divadélko.“ Poplácala ho ruce. Pozorovala jsem tu oční přestřelku a střeva se mi hroutily jako klubko hadů. Anssi popadl vidličku, napíchl ruby a nacpal si ji celou do pusy, přičemž celou dobu matku upřeně pozoroval.
„Je výborná.“ Zahuhňal ještě s plnou pusou. Stálo mě to veškeré ovládání, abych se nezačala smát.
„Ehm, takže Emily? To není moc Finské jméno.“ Natočila se ke mně s falešným zájmem.
„No já taky nejsem z Finska.“ Celou dobu jsem zachovávala zdvořilý tón.
„Em je Češka.“ Vložil se do rozhovoru Anssi, který konečně spolkl svoji rybu a mohutně ji zapil.
„Ale ani české moc není.“ Pořád mě pozorovala, jako nějaký špion. Jakoby čekala na sebemenší záškub v obličeji, který by prozradil nějaké moje děsivé tajemství.
„Ne to není.“ Usmála jsem se a strčila si do pusy brambor.
„Em je doktorka. To ona mi spravila nos na mistrovství.“ Vložil se zase Anssi do rozhovoru. Připadala jsem si, jakoby byl můj otec, který se chlubí, jak je jeho dítě šikovné.
„To je zajímavé.“ Ušklíbla se. Bylo mi jasné, že ji to vůbec zajímavé nepřipadá.
„V pondělí ale odjíždím do Gruzie. Budu mít na povel vojenskou polní nemocnici.“ Dodala jsem nezaujatě ledabylým tónem. Anssi, který se zrovna napil položil skleničku prudčeji než chtěl, takže voda vychrstla na stůl. On si toho ale zřejmě nevšiml. Pohled měl zabodnutý do talíře a drtil skleničku v ruce.
„Není to nebezpečné? Všude jen vojáci, tanky, miny, bomby…“ Ozval se třesk. Vyjekla jsem a vstala. Anssi rozmáčkl skleničku v ruce. Po stole se rozlil zbytek vody, který v ní měl a pomalu se barvila do ruda krví.
„Asi bys měla jít.“ Zavrčel na matku a vstal.
„Jak si přeješ.“ Šlehla po mě pohledem a rty se ji stáhly do úzké linky. Otočila se a odešla. Anssi se otočil a odešel do kuchyně.
„Počkej…“ Došla jsem za ním, když si omýval dlaň v umyvadle. „Ukaž mi to.“ Posadil se na židli a ruku položil na stůl.
„Mrzí mě to, neměla jsem to vytahovat, je to moje vina.“ Vytahovala jsem mu opatrně střepy. Seděl opřený o zeď a oči měl zavřené.
„Ty ji nemusíš nic dokazovat, rozumíš?“ Vzal mou tvář do dlaní nehledě na rány, ze kterých se stále řinula krev. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Připadalo mi to hrozně ponižující, celá ta návštěva.
„Já jsem jen chtěla, aby si nemyslela, že jsem jen…Já nevím, že si tě zasloužím. Ty jsi skvělý hokejista a já jen doktorka. Připadá mi, že si všichni kolem myslí, že jsem s tebou jen kvůli penězům a slávě.“ Fňukala jsem jak malé dítě.
„To je hloupost. Je mi jedno, co říkají ostatní. Já tě miluju a nic jiného mě nezajímá. A neplač….štípe mě to.“ Usmál se. Taky jsem se musela začít smát. Chytila jsem ho za zápěstí a vyčistila mu ranky a ovázala celou dlaň. Když jsme se vrátili do obyváku, tak jsem si všimla, jaká tu je spoušť. Na zemi ležely noviny s naší fotkou a na ně kapala ze stolu zředěná krev.
„Páni to vypadá děsivě.“ Vykulila jsem oči a zasmála se. Anssi se ale neusmál. Šťouchla jsem ho do žeber a dala se do úklidu.