Lék na depresi

Plesová sezona začala, já se těšila, jak potkám celé mladé město na jednom místě. Spolužáky ze základky, ze střední, kamarády z tábora atd. Koupili jsme si flašku alkoholu, ukryli ji do keře a šli vystát frontu na odložení kabátů. Jakmile jsme vyšlapali schody do prvního patra, mířili jsme k baru. Jeden panák, druhý panák. Byla jsem veselá, měla jsem kolem sebe tu nejskvělejší partu lidí, která existuje. Jenže pak se objevil Honza.

„Ahoj zlato,“ usmál se na mě a lípnul mi pusu na tvář.

Vždy byl nervózní z mých kamarádů. Chodili jsme spolu necelých šest měsíců, ale posledních pár týdnů jsem cítila, že to není ono. Tedy z mé strany city nějak ochably. On byl skvělý, hodný, milý, ale to mi přestalo stačit.

„Ahoj Honzo, kde máš kluky?“ ptala jsem se, abych se ujistila, že nebudu muset trávit večer jen s ním. Hnusné, já vím. Ale já se chtěla opít a nechtěla jsem, aby mě při tom viděl.

„Šli zabrat místa, jen jsem tě přišel pozdravit a jdu za nimi,“ usmál se. Ten jeho sladký úsměv, piha nad horním rtem a jedna pod okem. Vážně jsem ho měla ráda. Jen jsem se děsila toho okamžiku, kdy vyvedu hloupost a ublížím mu.

Při nástupu tříd na mě přišla malá deprese, proto jsme se s kamarádkou sebraly a vyrazily na flašku a zakouřit si. Taková úleva, zase mi bylo fajn. Vydaly jsme se zpátky a užívaly si masy těl v malém sále, kde všichni tancovali. Cítila jsem, že už dávno nejsem střízlivá, ale stále jsem byla zcela při smyslech.

Po cestě na záchod jsem potkala Honzu. Postával nad schody s kamarádkou. Mávnul na mě a já za ním přišla. Chytla jsem ho za ruku a táhla ven. Zašla jsem za roh a začala ho líbat. Nebránil se, naopak.

„Krucinál, sakra! Co to dělám, Honzo, já nemůžu…“ začala jsem zmatkovat, protože jsem si uvědomila, že mu ubližuju.

„Děje se něco..?“ díval se na mě nejistě.

„Já už dál nemůžu, promiň, už ti dál nechci lhát, respektive něco nalhávat. Mám tě strašně moc ráda a vždycky mít budu, ale..já už necítím to, co bych měla a nechci ti dál ubližovat.“

„Jak dlouho už to takhle vnímáš..?“ podíval se na mě se zděšením v očích.

„Pár týdnů, promiň, doufala jsem, že je to jen nějaké pomatení smyslů..“ začínala jsem brečet.

„Pomatení smyslů..supr…nech mě být, prosím…“ otočil se a odešel.

Přestože mě to hrozně bolelo, ubližovalo, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Šla jsem zpátky do sálu, pila, tancovala, kouřila. Ráno mi naštěstí bylo fajn, tedy fyzicky. Psychicky nic moc.

Teď tu sedím v baru, s kamarády. Původně to mělo být depres posezení s kámoškou, ale dorazilo víc známých lidí a já piju a chci zapomenout na ples, na Honzu, na všechno.

Je mi fajn, jsem opilá, veselá a vyzývavě koukám na Tomáše. Vysoký, tmavovlasý, tmavooký, dokonalá postava. On se pohledům nebrání a opětuje mi je.
Flirtuju s ním, on se mnou a všimne si toho i kamarádka.

„Nedávej tak okatě najevo, že máš zájem,“ směje se mi.

„Proč? Chci, aby pochopil, že zájem mám,“ usměji se na ni sladce.

„Potřebuju čůůůrat,“ křičím na všechny strany a směji se.

Přelezu všechny, kteří sedí na lavici vedle mě. Dojdu na záchod, zazubím se na sebe do zrcadla a opět usednu na lavici ke stolu, kde mám sklenku vína.
Jakmile začnou hrát moji oblíbenou písničku, začnu vyřvávat a zpívat z plných plic. Tomáš se ke mně přidá, jakmile písnička skončí, usměje se na mě.

„Míšo, jdem čůrat,“ zvedne se a já ho následuju.

Nezajímají mě pohledy ostatních. On je nezadaný, já taky, takže není co řešit.

Chytí mě v uličce za ruku a táhne na pánské záchody, zalezeme do kabinky a on se začne vpíjet do mých rtů. Tlačím se na něho a vychutnávám si chuť jeho rtů a vůni kůže. Netrvá to dlouho a cítím, jak je vzrušený, ostatně já jsem na tom stejně. Po chvíli už cítím rozkoš, kterou vyvolalo naše spojení. Mé nadšení musí Tomáš tišit polibky.

Jakmile na nás oba přijde vyvrcholení, dáme se do pořádku a vyrazíme zpátky mezi lidi. Snažím se nevšímat si těch pohledů, je mi fuk, co si myslí. Já jsem spokojená, uspokojená a zapomněla jsem na všechny starosti.

„Tak vážení, končíme, jděte domů,“ pronese znuděně barman.