Potkal jsem lásku

Je mnoho lidí co toulají se světem, chodí v kopcích, v horách, brodí řeky. Divoké, ledové a hluboké. Síla těch toků dodává jim odvahu přeskakovat potoky,zdolávat skály i spát v lese jen tak pod smrkem. Ti lidé vědí jaký je to pocit mít nad hlavou nebe. Nebe, někdy blankytně modré se zářícím sluncem, jindy zas s těžkými, černými mraky. Znají tu tajuplnou noční oblohu. Nejednou hledí, přes vrcholky stromů lesa, na padající hvězdu, jenž ztrácí se za horizontem kopců.

"Není to ta moje?" řeknou si.

"Ta šťastná, kam se asi vydala?"

Ta hvězda letí stejně jako oni za kamarády ven, pryč od obyčejných pravidel dnešního žití. Ven prožít krásné a nezapomenutelné chvíle v přírodě.

I Já takto chodil svým životem, byl šťastný a smál se. Jednou jsem se však zastavil. Páni já potkal vílu. Vílu jenž slova mi z úst brala a místo nich vložila mi to rtů sladké, lichotící věty. Tenkrát, když žil jsem jako tulák bylo mi fajn, teď je mi však krásně. Štěstím opojen mám jedno neskromné, velikánské přání.

"Ať to s tebou nikdy neskončí má vílo."

Vím jsem bláhoví. Čas, ten rychlonohý blázen kráčí dál a ta víla nemůže tančit jen u mých nohou. Vždyť jednou přijde možná mě podobný tulák, nahlodá to pevné pouto a odvede si jí. Já zůstanu stát a zírat smutně v dál objímajíc už jen vzduch. Vzduch ledový a prázdný.

"Ne to se nesmí stát!"

Mám jí rád a víla mě. Já v ní potkal lásku. A ta víla. Světe div se. Ta víla náhle vykročí a jde bok po boku se mnou.