Mise Gruzie IV

Probudila jsem se do šedého rána. Slunce se snažilo co mohlo, ale přes hustou clonu mračen neproniklo. Vypadalo to, jakoby se celý den zahalil do šedivé depresivní nálady. Protáhla jsem se a zjistila, že místo v posteli vedle mě je prázdné, ale pořád příjemně teploučké. Převalila jsem se na Anssiho půlku a ještě chvíli vdechovala jeho vůni nasátou do polštáře. Nechtěla jsem vůbec přemýšlet.. Nad ničím ani nad nikým. Ani nad Anssiho matkou ani nad zítřejší cestou. Vůbec nad ničím. Možná bych tam i usnula, kdyby se neozvaly obyčejné lidské potřeby. Vyklouzla jsem z postele a namířila si to na záchod (No co? I postavy musí čůrat :D) Pak jsem si dala příjemnou dlouho sprchu, vyčistila si zuby, takže jsem si zase připadala jako člověk. Asi jsem byla v koupelně dlouho, protože, když jsem se vrátila do ložnice, tak Anssi zase ležel v posteli a odpočíval se zavřenýma očima. Bylo mi jasné, že si byl zaběhat, protože se mu hrudník ještě rychle zvedal. Potichounku jsem se vedle něj přikradla.
„Byl jste si zaběhat pane Salmelo?“ Zašeptala jsem mu potichu do ucha.
„Ano slečno Shadowsová.“ Odpověděl strojeně a na rtech mu pohrával rošťácký úsměv. Seděla jsem na posteli a z konečků vlasů mi občas sklouzla kapička vody. Pozorovala jsem Anssiho, jak poklidně leží téměř nehnutý. Jeho víčka byla zavřená, ačkoliv nespal. Najednou jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Už dlouho jsem ho neviděla ležet takhle klidného a uvolněného bez hnutí. Snad nikdy v moji přítomnosti nebyl takový. Vždy vykonával aspoň nějaký pohyb, například si natáčel moje vlasy na prsty. Teď ale ležel jako dokonalá socha. I dech se mu už uklidnil, takže jakýkoliv pohyb byl sotva patrný. V obavách že mi tady zkameněl jsem ho pohladila po hřbetě ruky. Když jsem znovu vzhlédla jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. V koutcích jeho rtů se na chvíli mihl rychlý úsměv.
„Vyspala ses dobře?“ Promluvil potichoučku.
„Jasně“ Zalhala jsem.
Usmál se víc zeširoka. Asi jsem byla lepší lhářka, než jsem čekala.
Posunula jsem se blíž, abych se k němu konečně mohla trochu přitulit. Anssi znovu zavřel oči. Zlehka jsem přejížděla rukou přes svaly rýsující se pod tričkem. Z koutku se mi vykutálela malá slzička.
„Co se děje?“ Jeho hlas mě vylekal, takže jsem sebou lehce trhla. „Promiň.“ Dodal rychle.
„Nechceš to vědět.“ Zamumlala jsem a odhrnul si z očí mokrý pramen vlasů. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem. Povzdychla jsem si. „Bojím se.“ Musela jsem se na chvíli podívat z okna, aby neviděl, že se mi lesknou oči. Pršelo.
„Nechci aby ses bála.“ Promluvil hlasem tak upřímným a jemným, tichým jako šepot.
„Není to tak jak si myslíš, i když...“
Rychle se napůl posadil a chytil mě za ruku.
„Tak čeho se tedy bojíš.“ Zašeptal naléhavě.
„Spíš asi cítím úzkost, že nenajdu cestu zpátky k tobě.“ Sklopila jsem hlavu. Rychle, dřív než jsem to mohla postřehnout mě objal. Prázdné dlaně mě najednou pálili, tak jsem mu je přitiskla na záda.
„Tak tě půjdu hledat.“ Zamumlal mi do vlasů jemným, ale odhodlaným hlasem.
Trochu jsem se odtáhla a položila mu dlaň na tvář. Pomalu zavřel oči, jako by chtěl vyostřit smysly na vnímání mého doteku. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Bylo mi jasné, že v noci špatně spal. Vždycky jsem to na něm snadno poznala. Objížděla jsem tvar tak důvěrně známého nosu a vzpomínala, jak se mi chvěly ruce, když jsem se jej měla poprvé dotknout. Před očima mi bleskla vzpomínka, jak se na mě tehdy díval. Následovala jsem úzké rty, které se pod mou rukou pootevřely a já na konečcích prstů ucítila jeho dech. Slabostí jsem spustila ruku. Otevřel oči a ty byly najednou tak plné smutku a bolesti celého světa, že možná i nůž přímo do srdce by bolel méně. Zvedl ruku k mým vlasům a konečkem jednoho pramínku mi přejel pa tváři, až to zalechtalo.
„Povídej mi o něčem. Nechci myslet na…“ Jeho prsty se dotkly mých rtů a zarazily jakýkoliv příval slov.
„Dneska nebudeme dělat nic. Jen se uvelebíme v obýváku na gauči a budeme si pouštět filmy.“
„Ale ten gauč je na celodenní filmový maratón moc malý.“
„Tak nejdřív půjdeme koupit nový a hned ho otestujeme.“ Usmál se a najednou byl tak zapálený pro věc. Ještě jsem si nezvykla na to, že mohl mít téměř vše co chtěl hned jak ho to napadlo. Podívala jsem se z okna. Venku bylo šedivo a smutno. Nechtěla jsem mu přiznat, že ta atmosféra by rozdrtila moje chabé vzdory proti děsivé depresi.
„Ne. Novou ne. Já mám tu starou ráda.“ Byla to pravda, ale hořce jsem potlačovala argument, že to nemá cenu. Zítra odjedu a možná už se nevrátím.
„Dobře.“ Anssimu blýsklo v očích a vyskočil z postele a odběhl do obýváku. Zachvěla jsem se chladem. Byla jsem od Anssiho tak zahřátá, že mi najednou pokoj připadal jako ledová jeskyně. Obtočila jsem kolem sebe peřinu a zachumlala se do ni. Za chvíli do pokoje vkráčela velká obrazovka s Anssiho nohama. Zasmála jsem se a opřela se o pelest postele. Postavil televizi na skříň a zase odběhl i pro přehrávač. Za chvilku už jsme leželi zachumlaní v peřinách a dívali se na Mrtvou nevěstu. Asi v polovině filmu najednou Anssiho obětí kolem mého hrudníku zesílilo, že jsem nemohla popadnout dech.
„Nemůžu…dýchat.“ Zaskučela jsem. Okamžitě polevil. Všimla jsem si, že měl pohled upřený někam do dálky.
„P-promiň. Jen jsem se zamyslel.“ Vrátil se do reality a smutně se usmál.
„Nemysli na nic.“ Sklonil hlavu abych ho mohla políbit. Položil mi dlaň na krk a ještě mě políbil na čelo.
„Máš pravdu.“
„Já mám vždycky pravdu.“ Usmála jsem se a dál sledovala film. V rukou jsem si přetáčela jeho dlaň a pozorovala všemožné čáry a brázdy v kůži. Přes celou dlaň se mu táhla jizva. Přejela jsem po ni prstem a usmála se, když mu po celém předloktí naskočila husí kůže.
„Z čeho to máš?“ Musela jsem zvrátit hlavu, abych na něj viděla.
„Jsem hokejista. Z čeho asi?“ Zvedl obočí a usmál se.
„Hmmm z porcování kuřete?“ Anssi se rozesmál. Já jsem se ale nesmála, protože z toho houpání jeho hrudníku jsem pomalu dostávala mořskou nemoc.
„To je teda teorie.“ Pokračoval ve svém smíchu.
„No promiň. Já jsem jenom chtěla, aby ses necítil hloupě, že ani neumíš správně chytnout brusli. Já jsem doktorka. Vidíš snad, že bych měla ruce pořezané od skalpelu?“ Vystřelila jsem rukama do stropu a kroutila s nimi do všech stran.
"No jo...jsem nešika."