Mise Gruzie V

Ráno jsem se vzbudila dost pozdě. Vysoukala jsem se pomalu Anssimu z objeti.
„Dej si pozor na písečnou bouři.“ Zamumlal téměř nesrozumitelně.
„Promiň. Vzbudila jsem tě?“ Nechápala jsem proč šeptám, když tady už nikdo jiný nebyl. Pevněji sevřel peřinu.
„Nebudu ti opakovat, že ten písek je nebezpečný.“ Pokračoval ve svém monologu s větší agresí v hlase.
„Lásko? Ty spíš?“ Občas se stávalo, že mluvil ze spaní, ale spíš jen něco zahuhlal a spal dál. Teď asi vedl s někým rozhovor.
„V Jersey je málo písku.“ Zahučel a znovu vytuhnul. Zacpala jsem si nos a pusu a rychle vycouvala z ložnice. Hrozilo, že ho záchvatem smíchu vzbudím. V kuchyni jsem ale zakopla o kufr s pár věcma, které jsem tam nenápadně odhazovala. Nechtěla jsem se pustit do té činnosti, která se dala oficiálně nazvat balením. Rychle jsem udělala snídani a vklouzla do sprchy. Jak dlouho asi bude trvat, než si zase budu moct dopřát takový luxus. Sprchovala jsem se i do zásoby. Když jsem vyšla zjistila jsem, že můj kufr zmizel. Zamračila jsem se a vešla do ložnice. Kufr byl otevřený na posteli a Anssi z něj vytahoval věci. V očích měl skoro šílenství.
„Co to děláš?“ Zeptala jsem se jemně a opřela se o rám dveří. Otočil ke mně hlavu, ale jinak pokračoval v mém vybalování.
„Nikam nepojedeš. Ne. To prostě nejde. Nepustím tě.“ Hlas se mu chvěl.
„Anssi nech toho.“ Sama jsem se zalekla toho chladu v hlase. Zarazil se a podíval se mi do očí. Jako bych ho něčím praštila. Přišla jsem blíž, vzala mu z rukou svou mikinu a hodila ji zpět do kufru. Pořád se na mě díval, jako bych mu hrozně ubližovala. A to mě ničilo, ale nedávala jsem nic znát.
„Prosím.“ Vyslovily jeho rty tiše.
Sklonila jsem hlavu a sbírala síly k tomu co jsem chtěla říct. V krku mě tlačil ocelový knedlík a zabraňoval v dýchání. Zvedla jsem k němu oči.
„Jestli..“ Hlas se mi zlomil. „Jestli mě miluješ nech mě jít.“ Vyhrkla jsem rychle.
„Mám o tebe strach. Co je na tom tak špatného. Miluju tě a chci tě chránit. Tak se to vždycky dělalo.“ Pronesl a na konci si neodpustil sarkastický tón.
„Jedu jenom do nemocnice. Nechystám se skákat přes zákopy s kulkou v zádech.“ Usmála jsem se, ale spíš to byl jen křečovitý škleb. „Jestli mě miluješ, tak mě nech jít.“ Zopakovala jsem mu znovu s laskavějším tónem v hlase. „Já se ti vrátím.“
„A pak se spolu odstěhujeme do Jersey?“ Pustil na postel tričko, které svíral v druhé ruce.
„Klidně na konec světa.“ Stulila jsem se mu na hrudi. Objal mě a já se cítila v bezpečí.
„Nechci abys semnou jel na letiště.“ Chytil mě za paže a ustoupil o krok dozadu. Tvářil se ukřivděně.
„Ale proč?!?“
„Chci se cítit, jako že jdu jen za Katy, nebo do obchodu. Že se za chvíli vrátím.“
Pochopil.


Nesnáším loučení. Je hodně věcí, které nesnáším, ale loučení určitě patří na špici. Ještě pořád jsem cítila Anssiho pohled, když jsem odcházela z bytu. Teď jsem procházela dveřmi na letiště a všechno se ve mně třáslo. Po celé terminále stály skupinky lidí. Poznávala jsem mezi nimi kolegy z práce. Loučili se, se svými blízkými a já si uvědomila, že na tom nejsem ještě tak zle. Opouštím “jen“ Anssiho. Na levé straně stál doktor z nemocnice, který se loučil s manželkou a dvěma malými kluky. Nevěděla jsem jak se jmenuje a zatím mi to bylo upřímně jedno. Měli jsme se sejít v místnosti, kde se rozdávaly instrukce. Hodila jsem svůj kufr na hromadu ostatních zavazadel a zamířila tam. Snažila jsem se dýchat zhluboka, ale dech jakoby mi hvízdal přes bolestivě stažené hrdlo. Bála jsem se že omdlím a tak jsem téměř hystericky zhluboka dýchala. Postavila jsem se ke zdi a opřela se. Všichni ostatní vypadali, že jsou na tom podobně. Předtím tady byla možná nějaká zasedací místnost, teď ale byly všechny stoly pryč. Zůstal jen jeden a za ním seděla veliká ženská s drdolem vlasů myší barvy. Na sobě měla khaki zelenou uniformu a všechny si měřila přísným pohledem. Všichni k ní postupně přistupovali a podepisovali papíry, které jim podávala. Některé poslala ven a některé ředila do řady za sebe. Obezřetně jsem přistoupila ke stolečku.
„Podpis!“ Štěkla na mě. Podepsala jsem veškeré papíry. Změřila si mě od spodu a zastavila se na hlavě. Kývla zdvihnutým palcem za sebe.
„Další.“ Vyvolala dalšího ubožáka, který měl být vydán na pospas jejímu pohledu. Stoupla jsem si do řady a vzpomněla si na hodiny tělocviku ve škole.
Místnost se pomalu vyprazdňovala, až jsme zbyli jen my –asi sedm lidí- a ta ženská. Vytáhla zpod stolu svoji velikou kabelu a postavila ji na stůl. Cítila jsem, že všichni mají potřebu se před ní nepatrně stavět do pozoru. Zastavila se u prvního nebožáka a předvedla špičkový vojenský obrat. Něco se ji při tom nebezpečně zalesklo v ruce. Byly to kleště. Takové, kterými se cvakají drátky. Zvedla je k obličeji toho nešťastníka a ozvalo se nepříjemné “cvak“. Po zádech mi přeběhl mráz. Trhla hlavou ke dveřím a ten kluk odešel za ostatními. A takhle postupovala dál. U někoho udělala cvak u uší nebo jiné části obličeje a některé posílala do jiných dveří než ostatní, kteří už byli “čistí“ Na stole se malá kádinka plnila zbytky ozdob z obočí, nosů nebo pupíků. Chtěla jsem si piercingy vytáhnout, ale bála jsem se jen pohnout. Přede mnou se zastavila a vrátila se ke své tašce. Něco z ní vytahovala a pak přistoupila přede mě.
„Shadowsová?“ Naklonila se při řeči a tlusté rty se ji kroutili, jako by se chtěla škodolibě smát, ale morálka ji to nedovolovala.
„Ano…“ Měla jsem nutkání dodat, madam. Zůstala jsem v místnosti sama, jen s touhle babou. Natáhla prsty a chytila mě za kroužek ve rtu.
„Neee.“ Zakňučela jsem tichounce, když se ozval ten odpudivý zvuk, který se v tu chvíli mohl měřit se zvukem zubařské vrtačky. A to samé opakovala i u nosu. Prsty propletené za zády se mi chvěly, jak jsem měla touhu ji praštit. Vytáhla zbytky mých ozdob a znovu ji zacukaly rty.
„Už můžu jít?“ Špitla jsem tiše.
„Ještě ne. Co ty vlasy?“ Zvedla obočí. Zachvěla jsem se a měla pocit, jako by se zhoupla podlaha. „Jsou moc nápadné. To je jak vystřelit světlici. Musí dolů!“
„Ostříhat?“ Měla jsem slzy na krajíčku. Moje vlasy. Byla jsem na ně pyšná. Milovala jsem je. Vždycky jsem říkala, že jsou na mě to jediné krásné. Milovala jsem jejich rudou barvu, jak se leskly na fotkách. Vždycky jsem se díky nim našla na fotkách davu. Byly jako můj majáček.
Před očima se mi vynořily nůžky a výhružně zašmikaly ve vzduchu.
„Ještě mi poděkujete.“ Ušklíbla se a chytila jeden pramen mezi prsty. Určitě mi moje vlasy záviděla. Byly tak výrazné, proti jejím hnědo-šedým. „Nebudou vám překážet při operacích.“ Pokrčila rameny.
„Prosímvásnee.“ Zašeptala jsem a měla na krajíčku.
„Však to zas doroste…Jestli to přežijete.“ Dodala tak tichounce, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu vyslovila nahlas.
„Kapitáne Hapallainenová.“ Ozval se místností hromový hlas dřív, než se stihla ostří nůžek zkřížit a můj oddělený pramen padl k zemi.
„Ano! Generále!“ Zasalutovala tlustému muži v uniformě ve dveřích. Bála jsem se jen otočit hlavou. Stála jsem potupně jako zmoklá slepice u zdi a pomalu se loučila se svými vlasy. Co řekne Anssi až mě uvidí. Vzpomněla jsem si na to, jak vtipkoval, že beze mě už neusne. Před spaním si vždycky hrál s mými vlasy. Natáčel si pramínky na prsty a toho usínal. Já se mu smála, že je jako malý, ale teď jsem si uvědomovala, že moje vlasy miluje stejně jako já. Zašilhala jsem trochu a uviděla rozložitého staršího muže s pleší a velkým šedým knírem. Znala jsem ho, ale odkud?
„Dobré odpoledne slečno Shadowsová.“ Usmál se a zhoupl na patách. „Chtěl jsem říct, že vás rád vidím, ale ne tady. I když. Jsem rád, že s námi jedete zrovna vy. Nemohli pro velení vybrat lepšího.“ Znovu se usmál, až se mu mroží knír zvedl. Mrož. Rozvalitý muž, co připomíná mrože.
„Eh…děkuji…pane.“ Pokusila jsem se taky zasalutovat, ale proti kapitánovi Hapallainenové to byla spíš jen nějaká parodie.
„Pohov slečno. Vy mi nemusíte salutovat.“ Mrkl na mě dobrosrdečně.
„Ano pane. Cítíte se dobře?“ Zase jsem myslela jako doktor.
„Výborně. Díky vám.“ Položil mi ruku na rameno a otočil se ke kapitánovi. „Jaký je problém?“
„Pane! Vysvětlovala jsem Doktorce Shadowsová, že její vlasy jsou pro naši věc velmi nápadné a tudíž nebezpečné. Pane!“ Mluvila tak hlasitě a slovo “Pane“ pokaždé skoro zakřičela.
„Nápadné….hmm…nápadné…to nějak zařídíme. Tady doktorce se vlasy stříhat nebudou. Kdo se jich jen dotkne, bude se mi zodpovídat.“ Vrhl na kapitána vážný pohled. „Počkejte tady.“
„Rozkaz pane.“ Zasalutovala znovu Hapallainenová jako poslušný voják. Byla mi k smíchu.
„Pohov kapitáne.“ Mávnul rukou generál a vyšel ze dveří.
Založila jsem si ruce na prsou a opřela se o zeď. Kapitán si mě měřila vražedným pohledem a skřípala zuby. Generál se vrátil během chvilky. V ruce držel nějaké dva kousky látky. Jeden bílý malý a jeden černý trochu větší. Ten černý mi podal a ukázal si na hlavu.
„Dávejte si na to pozor. V jistých ohledech má kapitán Hapallainenová pravdu.“ Byl to obyčejný černý šátek. Zastrčila jsem si ho do kapsy a poděkovala. „A tohle,“ Roztáhl menší bílý kousek. Vypadalo to jako kousek rukávu. Bílý návlek s červeným křížem a zlatou hvězdou uprostřed. „tohle si nesundávejte.“ Navlékl mi ho na paži. Všimla jsem si, že z vnitřní strany je vyšitá finská vlajka.
„Můžete jít. Ještě se uvidíme.“ Poplácal mě po zádech a vypustil dveřmi ven. Mám své vlasy. Já mám vlasy. Nemusím se hladit po ježkovi. Pořád mám ty červené vlasy. Jenom díky tomu, že generál nedodržoval zdravou životosprávu. Prošla jsem kolem některých kolegů, kteří stáli semnou v řadě. Instinktivně si přejížděli prsty po prázdných místech, kde ještě před chvílí byly kovové ozdoby. Někteří si dlaní přejížděli po hlavě po čerstvém strništi a měli prázdný výraz v očích. Ty obličeje jsem poznávala z nemocnice, ale jména jsem si nepamatovala a ani jsem neměla v plánu se je učit. Když mi dají na stůl člověka, tak ho budu operovat. Nic jiného dělat nejedu. Není to dovolená, abych poznávala nové lidi. Jedu tam zachraňovat životy a to taky budu dělat.
„Tak panstvo. Nastupovat na palubu. Peklo čeká.“ Zahulákal generál dobrosrdečně, že to ani neznělo tak děsivě.
Pomalu jsem se šourala do letadla, když se halou rozlehl něčí křik.
„Počkejte na mě. Počkejte!“ To nebylo možné. To přece…Otočila jsem se. Dvě postavičky se řítily halou.
„Katy? Ale..vždyť.“ Skočila mi kolem krku.
„Já vím Já vím. Přemluvila jsem ho. Ať si strčí příplatky někam. Já jedu s tebou.“
„A co ty tu?“ Vykoukla jsem na Viviana, který zuřivě oddychoval a pokládal Katy kufr na zem.
„Čau.“ Zafuněl a popadal dech.
„Už musíme.“ Kývla jsem k letadlu.
„Pá Vivi a starej se i ten kaktus.“ Objala našeho souseda a já hned po ni.
„Dávejte na sebe pozor baby.“ Usmál se, ale tak nějak divně. Smály se mu jen rty, ne oči.
„Budem.“ Zahulákala jsem na něj a zamávala.

„Jaký kaktus?“ Otočila jsem se na Katy, když už jsme seděly v letadle.
„No ta jediná kytka, co mi přežila. Jsem na něj pyšná. Všechno chcíplo, jen on je pořád stejný.“ Usmála se hrdě.
„Aaha.“ V hlavě jsem měla dilema. Měla jsem ji říct o tom, že je ten kaktus umělý? „Asi se o něj dobře staráš.“
„To si piš.“ Zavřela oči a pohodlně se rozvalila. Taky jsem si udělala pohodlí.
„Chtěli mi oholit hlavu.“
„Cože? Jakto?“
„Dlouhá historie.“
„Však mi to jednou řekneš.“
„To si piš.“

***KONEC***