Noc

Jsme tady jen my dva, konečně jsme po celém dni sami, úplně sami. Oba víme co se stane. Ale já nechci aby se to stalo! Jak směšné, když už se to stalo... Jenže teprve teď to začíná nabývat přímo obludné rozměry. A já nemám možnost to změnit, nemám šanci změnit Tvé rozhodnutí, doslova je to jako bych stál před jedoucím vlakem a neměl možnost uhnout. Oba víme co se stane, co se už stalo, poslední večer, poslední noc.

Je ticho, příšerně prázdné ticho naplněné bolestným řevem neskutečného množství úst, snažících se mi vyřvat díru do hlavy, snažících se rykem rozervat mé tělo na kousky. Takové ticho a přitom je místnost plná hlasů, blázním z toho. Zmatený mozek přidává každou vteřinu nový křik plný bolesti, je to k nevydržení. Ale jako oceán, posílající neúprosně jednu vlnu za druhou, i teď přišlo něco daleko horšího, co umlčelo všechny hlasy, přehlušilo je to. Tlukot mého srdce se zrychloval jako ohromný virbl bubeníka beznaděje, neustále se zrychlujíc, tisíce srdcí pumpovalo rudou tekutinu nepředstavitelnou rychlostí. Ten příšerný tlukot, dunivé rány, přece musejí být slyšet až venku na ulici. Nevím jestli je slyšíš. Mě ničí, připadám si jako bych měl pulsovat a pulsovat dokud nevybuchnu jako pinata plná těch nejhořčejších bonbónů na světě. Pak jsi řekla tu pro mě hroznou věc, která Tobě hrozná nepřišla, ale pro mě to bylo jako rána z děla, zachvátila mě panika. Ne! To nejde! Ne tuhle noc, poslední noc, zbláznil bych se! Utekl bych! A srdce, ten zlomyslný bubeník, to závodní auto jedoucí momentálně maximální rychlostí havarovalo, bortilo se, křivilo se, sténalo. Zastavilo se. Jen na krátký okamžik, ale zůstalo stát.
„Nijak“, odpověděl jsem bezbarvě, nevím zda jsi v tom slyšela tu úpěnlivou prosbu, tu žádost, ani já ji v tom neslyšel. Ale zlomilo mě to, v tu chvíli jsem chtěl na místě umřít, nebo okamžitě utéct, zmizet. Teď už vím, že nakonec jsi mou prosbu vyslyšela. Noc jsem přežil. Děkuju.

Venkovní schránka něco dělá, snad i mluví, ale já nevím co, nevnímám to ani to nekontroluji, zřejmě vypadám celkem běžně. Mé nitro je ale zmítáno city, otázkami s nemožnými odpověďmi, dusí se. Dusí! Pomoc! Je tu nedýchatelno, dusím se! Připadám si jako bych hořel na hranici, stravován plameny a dusící se kouřem z mého vlastního hořícího těla. A jediné co chci je z té hranice utéct, nebýt na ní. Ale je to nemožné, jsem příliš silně svázán. Dusí mě vzduch, vadí mi světlo, je ostré, pálí mě, možná že to je ten plamen, nedá se to vydržet. Pálí to! Proč nezhasneme! Prosím, chci tmu, ta mě ochrání, zakryje mě!

„Všechno nejlepší k narozeninám“, špitla jsi. Pomalu jsem se otáčel za tím nejkrásnějším hlasem, který miluji jako vše na Tobě a v Tobě. Zároveň jsem se ale nechtěl otočit, nechci aby se stalo to co se má stát, co se stalo, chci raději na místě zemřít. Ale nemohl jsem, mé oči na tobě spočinuly, mé vnitřní oči, a v tu ránu jsem skoro vzplanul přívalem citu, lásky a úcty k tobě. Jsi tak krásná, kdysi jsi do mého života vstoupila jako anděl a teď o to všechno přicházím. A příval citu začal svádět předem prohraný boj s bezmocí, beznadějí, smutkem a bolestí. Bolestí toho fyzicky i psychicky nejdůležitějšího orgánu, srdce. Začalo se kroutit, praskat a škvařit.

Ne, prosím, ať to není pravda, ať je to jen jedna z mých nočních můr. PROSÍM!. Myšlenky se do mě zabodávaly jako šípy válečníků z dávno prohraných bitev. Lásko, nedělej mi to! Usměj se a řekni že je to celé vtip, krutý, ale přesto vtip. Ale ty se nesměješ. Ne, nemám ti to za zlé, nemůžu, většina je jen má chyba. Přeji si jen ať jsi šťastná. Položil jsem se vedle tebe a připadal si jako bych si lehl do nějaké ledové rakve. Cítil jsem teplo, od tebe, ale to není určeno mně. Bohužel. Rozklepal jsem se, ale nebylo to zimou, bylo to strachem, viděla jsi jak se snažím třesavku marně přemoci. Dostal jsem prostor pro otázky, ptal jsem se, odpovídala jsi, ale já jsem stejně všechno věděl, vždy tady bylo to, že jsem se cítil špatně, když jsi se cítila špatně a cítil se dobře, když ty taky. A bojím se že teď už to nebude fungovat. Už nikdy nebudu veselý, upřímně veselý, promiň, mrzí mě to… Všechno jsem ti řekl, vnesla jsi do mého života světlo a ani jsi o tom nevěděla, proto je teď ta tma tak neproniknutelná a svět zase ztratil barvu, lesk. Svět ztratil smysl.

Usnula jsi, já jsem na spánek ani nepomyslel. Pozoroval jsem tě celou noc, chtěl jsem si zapamatovat co nejvíc, každý detail, od jizvy na čele, přes rozkošný nosík, rty jež se ve spánku mírně usmívají, celý ten výjev, který vidím zřejmě naposledy. Nepodařilo se, nemohl jsem se soustředit. Marné snažení, jak bych mohl zapomenout něco, co lidé celý život hledají a já to našel? Nemohl, je to nemožné. Zkoušel jsem spát, věděl jsem že zítra spolu ještě budeme, že tělo potřebuje odpočinek, ale nešlo to. Proč ne?! Proč nemůžu spát? Omlouvám se ti za sebe, omlouvám se ti za to, že mě znáš. Nechci tě trápit, nejlepší bude když na mě zapomeneš, já nezapomenu nikdy. Nemůžu. Ale stejně si sobecky přeji, ať tato noc nikdy neskončí, ať se na tebe můžu dívat navěky. Vím že je to nemožné, neúprosný čas odměřuje vteřiny ještě rychleji než bych si přál. Proč jen je ta noc tak krátká? Nechci vstát, chci se na tebe dívat až do své smrti, mohl bych pak zemřít šťastný, jen z toho, že jsem se na tebe mohl po zbytek života dívat.

Nenávidím slunce, chce mi tě vzít, nezastavitelně se dere do místnosti a ozařuje ji svým svitem. Jdi pryč! Alespoň chvíli, prosím! Dám za to zbytek života! Neslyší mě, nikdy mě nemělo rádo, ukrajuje poslední zbytky noci velkými kusy, již brzy nastane den, probudíš se a já usnu spánkem zatracených. Alespoň chvíli, co mám udělat? Slunce se mi vysmívá, baví ho mě mučit, ničit mě. Svými paprsky ti přejelo po tváři. I přesto, že jsem jej odháněl, bylo to nádherné.

Už jen chvíli, probouzíš se. Je čas osušit oči, noc už mě neukrývá. Krásný nový den, hnusný nový konec. Dobré ráno zlato. Pořád neztrácím naději, snad někdy. Ale bojím se, nemám čas, nikdy jsem ho neměl. Proč jen jsem tě nenašel dříve, asi další výsměch v plejádě výsměchů škodolibého osudu. Zkusím to, slibuji ti to, zkusím vydržet. Ale bojím se že nemám sílu, že už nemám sílu vůbec na nic…