Secrets - II.

„Potřebuji s Tebou mluvit. Ozvi se, prosím. S.“ Zírala jsem na těch pár písmen dost dlouho a jediná reakce, na kterou jsem se zmohla, byla dvě slova.
„Do prdele…………“


***


Plynul den za dnem a já si ani neuvědomovala, jak ten čas letí. Předchozí den, když jsem zase ležela v Javierově posteli a pomalu usínala, muž, který mě objímal, se ke mně otočil a konečkem prstu obkroužil linii mých rtů. Ztěžka jsem otevřela oči a pousmála se.
„Víš, měl bych ti něco říct,“ začal.
„Povídej.“
„V sobotu odlítám do Británie. Scott mě pověřil tím, abych zvedl ze dna londýnskou pobočku IntercontinentalRecords.“
Posadila jsem se a přitáhla si peřinu co nejvíc k sobě. Zvykla jsem si na to, že bez obalu řekl to, co měl na srdci, ale tenkrát jsem nic podobného nečekala.
„Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Pohladil mě po holých zádech.
„Až to tam dám do pořádku,“ pronesl do ticha a já se zase položila do saténového povlečení. Jiné reakce se ode mě nedočkal.
Příští den se hned v ranních hodinách dostavili všichni majoritní vlastníci akcií společnosti a společně se nahrnuli do zasedací místnosti, aby projednali, kdo bude ve Valdésově nepřítomnosti zahřívat ředitelské křeslo. Na tento post si brousila drápy hezká řádka lidí. Chodili po chodbách a tvářili se jako docela obyčejní nevinní řadoví zaměstnanci, ale jakmile se dostali z Javiérova dosahu, nešetřili nadávkami na něj a nezapomínali zmínit ani to, jak rádi by převzali jeho místo a podíl.
Rada trvala celý den. Celou společností vládlo znepokojivé ticho. Každý, kdo měl svou vlastní kancelář, se raději zavřel dovnitř, a když nemusel, nevycházel ven. Ti, kteří takové štěstí neměli a museli pendlovat mezi různými odděleními, se snažili vyhýbat se zasedací místnosti. A poslední skupina, odvážlivci, zjišťovali nejnovější informace a posílali je dál ihned, jakmile se něco dozvěděli.
Zasedání skončilo něco po desáté hodině večer. Obvykle už v tuto dobu nikdo v budově nebyl, natož v pátek. Ale tohle byla výjimečná situace. Každý dychtil po konečném verdiktu. Zaměstnanci už měli ve většině případů odpracováno své, jen předstírali, že něco dělají, aby se mohli zdržet, co nejdéle. Já na rozdíl od nich měla na telefonu Alana Greena, frontmana skupiny Three Days Away, a snažila se ho jako svého dlouholetého přítele z dětství přesvědčit, aby se skupinou podepsali novou smlouvu s IntercontinentalRecords.
„Alane, poslouchej mě. Teď se vykašli na to, že jsme spolu vyrůstali. Zapomeň, že máme společnou minulost. Jde o smlouvu s IntercontinentalRecords, to se neodmítá. Víš, co by jiní dali za to, abychom jim nabídli spolupráci? Ochrannou ruku by nad vámi nedržel nikdo, jako John Raileigh nebo Liam Dothy. U jména vaší kapely by bylo napsáno Gaila Tedder Welsh…“ popošla jsem k oknu s pracovním mobilem u ucha a opřela se čelem o chladné sklo, přes nějž bylo vidět na řeku a Detroit zahalený do tmy.
„Kdybych tě neznal, řekl bych, že ti to všechno stouplo do hlavy,“ promluvil po chvilce ticha Alan a já se usmála.
„Ještě, že mě znáš. Tak co ty na tu nabídku?“
„Gailo?“ ozvalo se ode dveří do mé kanceláře a já se otočila. Do místnosti nahlížel sám Javier. Na sobě měl jako obvykle značkové, skvěle mu padnoucí černé sako, kalhoty stejné barvy a hnědou košili, o něco světlejší než jeho oči. Podívala jsem se na hodinky na své pravé ruce a odtáhla telefon od úst.
„Už jste skončili?“ zašeptala jsem směrem ke svému nadřízenému a on přikývnul. Vyčerpání z něj sálalo na metry daleko.
„Potřebuju tě v zasedačce,“ oznámil mi a odešel.
„Gail, slyšíš mně?“ zvýšil hlas Alan a já se vzpamatovala. Přešla jsem zase zpět ke svému stolu, nazula si lodičky, které jsem před tím odkopla na druhou stranu místnosti a přitakala.
„Alane, já budu muset končit. Zítra ti zavolám, ano? Zatím se měj,“ ukončila jsem hovor a přešla k zrcadlu u dveří. Černá sukně byla vzadu zmačkaná od neustálého sezení za stolem, zelený top a černá vestička byly ve stejném stavu. S tím jsem nic udělat nemohla. Prohrábla jsem si své světle zrzavé vlasy s blond melírem a malíčkem odstranila drolící se řasenku zpod řas pravého oka.
„Moc pracuješ. Nemáš čas ani si koupit novou, blbečku!“ zakroutila jsem hlavou a během chvíle už jsem klepala na dveře zasedací místnosti.
„Dobrý večer. Chtěli jste se mnou mluvit?“ zavřela jsem za sebou a upřela jsem zrak na Javiera. On jediný neměl na tváři nevlídný výraz, který ovládl ostatní přítomné.
„Správní rada dnes zasedala z důvodu, který jistě znáte,“ přešel do vykání můj nadřízený a já přikývla.
„Domluvili jsme se na konečném řešení a chtěli bychom oznámit…“ mluvil příliš formálně. Věděla jsem, že je to z důvodu přítomnosti ostatních mužů v místnosti, ale dělalo mi problém si opět na něco takového zvyknout. Ráno jsme se probudili vedle sebe v posteli a večer mi vykal.
„… že za prozatímního ředitele nahrávací společnosti IntercontinentalRecords jsme zvolili vás,“ dokončil svou dobře promyšlenou řeč a já si v pouhé vteřině rozmyslela otevření úst a vykulení očí. Nemohla jsem to udělat. Rozmysleli by si to.
„Další schůze byla z důvodů vašeho zvolení stanovena na příští týden. Budeme se těšit. Zatím nashledanou,“ rozloučili se se mnou všichni, s kamennými tvářemi mi pogratulovali a odešli věnovat se svým dalším povinnostem. V místnosti jsem zůstala jen já a Javier.
„Čekám na vysvětlení,“ oznámila jsem mu a dívala se mu zpříma do očí.
„Chtěli po mně návrh. Tak jsem jim dal jméno člověka, který mě bude schopen nejlépe zastoupit,“ pokrčil rameny.
„Ty asi dopředu nejsi zvyklej informovat o tom, co se chystáš udělat, i když se to netýká tebe, ale někoho jinýho, že jo?!“ vyjela jsem na něj. Prostě mi ruply nervy.
„Nestojíš o to místo?“
„Já nejsem jeden z těch lidí, co tě chtějí nahradit!“
„Tak jsem to nemyslel. Ale jestli to místo nechceš, udělám ze sebe vola a navrhnu někoho jiného. Jenom nevím koho. S žádnou záložní možností jsem nepočítal.“
„Tak co vám trvalo tak dlouho, než jste se rozhodli?“
„Nejdřív byli proti. Že se prý žena nedokáže prosadit tak, jako muž. Ale když jsem jim řekl, co jsi zatím dokázala, co jsi pro Intercontinental udělala, že většina zásadních smluv je podepsána díky tobě, nakonec souhlasili.“
„Já tě jednou přerazim, víš to? Co když to nezvládnu? Já nikdy v čele společnosti nestála! Natož ne v čele takovýhle společnosti a na dobu neurčitou!“
„Zvládneš to, já ti věřím. A kdyby se cokoli dělo, není nic jednoduššího, než zvednout telefon a kdykoli mi zavolat,“ políbil mě do vlasů a já se zhluboka nadechla.
„Ty to vidíš všechno hrozně jednoduše…“
„A ty moc složitě. Rád bych to s tebou oslavil, ale potřebuju si sbalit.“
„Já to oslavovat nechci. Zatím není co. Nerada bych předbíhala. Nechceš s tím balením pomoct? Vždyť pomalu ani nevíš, kde máš kravaty, natož kufry,“ šťouchla jsem do něj.
„Děkuju. Ale jedno mi slib.“
„A to?“
„Na letiště pojedu sám.“
„Počkej, proč?“
„Nerad se loučím.“
„Ale…“
„Ne, Gailo, prosím. Žádná ale. Já teď ještě zajdu zařídit podpisové právo a pak tě vyzvednu, ano?“
„Dobře, dojdu si vzít věci,“ rezignovala jsem a vyšla z místnosti jako první. Ze mého původního cíle ale sešlo, jakmile jsem uviděla, že se za dveřmi nahrávacího studia svítí. V tuhle dobu už tam nikdo být neměl.
Rozhlédla jsem se a vydala se dovnitř. Jakmile jsem ale za sebou zavřela dveře zevnitř, okamžitě mi bylo jasné, že jsem zase šlápla vedle. A krutě vedle!
Stála jsem tam ve tmě a přes sklo oddělující část se všemi přístroji k nahrávání muziky od místnosti s mikrofony a nástroji, jsem uviděla na barové stoličce sedět osobu, kterou jsem tam nečekala ani za milion let.
Dveře vedoucí ke vzdálenější osvětlené místnosti byly pootevřené a tak jsem mohla slyšet, co se uvnitř dělo. Zvuk kytary spojený s tichou angličtinou s oklahomským dialektem, byl prostě dokonalý. Jako vždycky…
A najednou mi to všechno došlo. Proč se najednou ukázal…. Vždyť se mnou chtěl mluvit. A já tu textovou zprávu prostě a jednoduše ignorovala. Nechtěla jsem s ním mluvit. Co by mi řekl? To, co naposledy? O to jsem nestála. Ty jeho lži mi lezly pěkně na nervy.
Začínala se ve mně zvedat hladina vzteku. Poslední dobou toho na mě bylo moc. A ten den se toho na mě navalilo ještě víc. Byla jsem jmenovaná prozatímní ředitelkou IntercontinentalRecords. S nulovými zkušenostmi ohledně této pozice a ještě ke všemu ve svých třiatřiceti letech!
Ale jak světlovlasý muž zpíval dál a dál, vztek mně opouštěl a jeho místo začalo nahrazovat něco úplně jiného. Něco, co jsem si nechtěla přiznat v žádném případě, ať to bude stát cokoli.
V tu chvíli se otevřely dveře vedoucí na chodbu a místo, kde jsem stála, zaplavilo světlo. Zpěv ustal a jeho vlastník se otočil za nově příchozím. Na pouhý zlomek vteřiny jsem se střetla s jeho pohledem.
„Tady jsi, všude jsem tě hledal. Podpisové právo přepsáno na tebe. Můžeme jít?“ chytil mně okolo pasu Javier a já přikývla. Ve dveřích jsem se ohlédla za sebe a zahleděla se do těch šedých očí plných bolesti. Stačil jediný pohyb. Jediný krok. Já ale nebyla schopná ho udělat. A tak ho za mě musel udělat Javier.
Když jsme si sedali do jeho Maserati, nastartoval a podíval se na mě.
„Byl to tam uvnitř Sa…“
„Ne, dost!“ zarazila jsem ho dřív, než to stihl dopovědět. „Opovaž se říct to jméno nahlas…“