Kult panenské bohyně!

Kult panenské bohyně!
„To zase bude den!“ Bylo to jediné, co doktoru Karlu Pánkovi prolétlo hlavou, když vstoupil do své nemocniční ordinace. Je teprve půl desáté a on už má za sebou hádku s manželkou, ostrou konfrontaci s dcerou a vyhrocenou při s ředitelem nemocnice.
Jako by on mohl za to, že sedm doktorů z dvanácti podalo výpověď.
Doslova a do písmene prolétl pohledem po své pracovně. Dvě skříně, starý psací stůl, jedna židle pro něho a další pro pacienta. A v tomto poněkud tísnivém a šedivém prostředí má on plný rezignace léčit lidi plné zoufalství.
V hlavě mu zahlodala podivná až kacířská myšlenka: „Má to vůbec cenu?“
Sám neví, co má dělat a přitom má radit druhým.
Ale Karel je už devět let psychiatrem a tak rychle a poměrně snadno dokáže překonat i tento stav svého nitra. S bílým pláštěm si dokáže „navlíknout“ i profesionální a chápající výraz na tváři. Dále už nepitvá sám sebe a rychle se dává do čtení složky nové pacientky.
Přijatá včera ve 22.35 hodin. Jméno Alena Kuchařová. Věk: necelých devatenáct. Předběžná diagnóza:posttraumatická deprese. Zatím psychiatricky neléčená. Službu konající lékař nařídil medikamentózní léčbu s cílem utlumení pacienty. Karel složku odložil a znuděně se protáhl.
Má už jasno. Alenka se rozešla asi se svým klukem a ve stavu „hluboké“ bolesti upadla do deprese. Pak sebrala doma prášky na spaní a chtěla je demonstrativně sežrat, aby všem ukázal a jak trpí. Maminka jí odebrala pilulky a holčičku dodala na psychiatrii. Kolega už neměl jinou volbu, než tu husu přijmout. On jí teď pozorně vyslechne a pak ji promluví do duše a Alenka půjde k mamince. Tenhle kolotoč se pak možná ještě několikrát zopakuje, než ta holka dostane rozum. Byl by tu ještě jeden způsob léčby. Jednoduše Alenku profackovat a už by se na oddělení nikdy nevrátila, ale to by VZP asi neproplatila, na to není v sazebníku položka.
Slastnou představu rychlé a účinné léčby utnulo zaťukání na dveře.
Bez vyzvání i bez pozdravu do místnosti vpadla sestra Bártová a svým pronikavým hlasem spustila: ,,Pane doktore chtěla by s Vámi mluvit matka toho večerního příjmu“.
Karel smutně kývnul hlavou a bylo mu jasné, co teď nastane. Uvidí starou utahanou mámu, která si nevšimla, že Alenka už není ta malá copatá holčička a teď jí to ničí život. Tak do toho ať už má paní Kuchařovou z krku. Nasadil strnulý paňácovský výraz upřímného zájmu a vykročil směrem ke dveřím. Ale něco je špatně.
Do místnosti vstoupila vysoce atraktivní žena v dokonale padnoucím kostýmu. Pravda, v obličeji trochu smutná, ale vynikající make-up skrývá stopy eventuálního duševního utrpení. Takhle nevypadá matka devatenáctileté dcery, která se pokusila spáchat demonstrativní sebevraždu. Něco je špatně. Karel se představil a dokonce s upřímným zájmem usadil tuto neobyčejnou návštěvu do židle pro pacienta.
Paní Kuchařová nečekala na vyzvání a začala. „Pane doktore než budete mluvit a Alenou musím Vám o ní a nakonec i o sobě něco povědět. Já nejsem její biologická matka. Nemůžu mít děti a tak jsme ji s manželem adoptovali, když jí bylo půl roku.“
Karel zpozorněl a s omluvným gestem ruky přerušil monolog své návštěvy důležitou otázkou: „Promiňte, ale to je moc důležité. Musím se zeptat, jestli nemáte ponětí o tom zda byli Aleniny biologičtí rodiče psychiatricky léčeni ?“
Paní Kuchařová chápavě přikývla a pokračovala: „To bohužel nevím a nedá se to ani zjistit. Alenu našli dva myslivci pohozenou na kraji lesa kousek od Sušice. Byl zázrak, že vůbec přežila. Ležela tam úplně nahá minimálně několik hodin. Ti lovci jí odvezli do nemocnice v Klatovech a tam ji sestry dali její jméno. Z nemocnice šla do kojeneckého ústavu a pak k nám.“
Po krátké pauze dodala: „Původně jsme ji ani nechtěli říci, že je adoptovaná, ale to prostě nebylo možné. Byla od samého dětství mimořádně vnímavá a inteligentní. Nakonec ten pohled jejích očí brzy poznáte. Já ani manžel jsme ji nedokázali lhát. Petr to nevydržel a odešel od nás, když Aleně bylo sedm let.“
Karel využil krátké pauzy ve vyprávění a udělal si do karty pacientky krátkou poznámku: „Nejistí adoptivní rodiče, otec neunesl tíhu výchovy, matka přehnaně starostlivá, Alena silná až dominantní osobnost.“
Návštěvnice uctivě počkala, až Karel odloží tužku a teprve poté pokračovala: „Zůstali jsme sami a popravdě je třeba říci, že nám to ani nevadilo. Alena byla a vlastně stále je moc hodná, ale samotářská holka, když všem začali problémy s dospíváním nás to totálně minulo. Kluky nevyhledávala a oni kupodivu jí také nechávali stranou. Došlo to tak daleko, že jsem dostala strach, aby nezůstala sama.“
Karlovi se už ten monolog starostlivé matky začal zajídat a tak ho dost razantně ukončil slovy: ,,No dobrá ! To je všechno moc zajímavé, ale já bych potřeboval vědět co Vás sem vlastně přivedlo ?“ Rozpačitá matka nervózně poposedla a smutným hlasem odpověděla: ,,Včera večer se Alenka vracela ze školy. Před půl desátou dojela vlakem a pak šla domů přes park. Tam se ji pokusil znásilnit hajzl od nás z ulice Naštěstí se jí nic nestalo a ten prasák jí nestihl ublížit.“
Karel si rychle udělal další poznámku: „Posttraumatická reakce na pokus o znásilnění i, když nebylo dokončeno.“
Poté klidným až omluvným hlasem řekl: „Ten lump byl vyrušen, Vaši dceru nechal na místě a utekl.“
Paní Kuchařová se rozplakala a tichým přerývaným hlasem vyvrátila tuto logicky vypadající hypotézu: „Vůbec ne! V parku toho hajzla napadlo nějaké zvíře asi toulavý pes a úplně ho roztrhalo. Alenka musela být přímo u toho, protože byla celá od krve,“
Dál se už nedostala a slzy jí úplně paralyzovaly.
Karel se doslova naježil. To je po delší době opravdu zajímavý psychiatrický pacient. Ta dívka byla napadena zvrhlíkem v tmavém parku a než ji stihl znásilnit přiběhl velký pes a zvrhlíka rozsápal aniž se Aleny dotknul.
To je jako z laciného krvavého hororu!
Rychle si udělal do chorobopisu další vsuvku: ,, Posttraumatický šok ze znásilnění posílen o těžký otřes ze smrti útočníka.“
Poněkud spěšně, ale profesionálně s velkou a neupřímnou účastí vyprovodil nešťastnou matku ke dveřím. V duchu si doslova mnul ruce. Po týdnech nudných a tuctových případů mu náhoda přihrála do cesty takovou bombu. Doslova oběhl své stávající pacienty. Vyslechl, pokýval hlavou, projevil pochopení a rychle k dalšímu. V hlavě měl jen Alenu Kuchařovou, která do stanovení podrobné diagnózy nocovala na jednolůžkovém přijímacím pokoji.
Karel měl dokonale nacvičený systém jednání s pacienty, kteří se poprvé ocitli na psychiatrickém oddělení. Nepříliš důrazně zaklepe a pomalu vstoupí. S tváří roztaženou optimistickým uklidňujícím úsměvem přistoupí k novému pacientovi nebo pacientce. Klidným hlasem se představí a více méně ihned začne to klubíčko nervů chlácholit a uklidňovat. Lidé totiž stále berou toto oddělení jako obyčejný blázinec a ten kdo se sem dostane poprvé začne automaticky uvažovat o tom, zda už není i on blázen.
Karel zaklepal a vstoupil, chtěl se optimisticky usmát, ale prostě to nedokázal. Při pohledu na Alenu Kuchařovou mu úsměv dokonale zamrzl. Na nemocničním seděla ta nejkrásnější dívka, kterou kdy v životě viděl. Mírně snědý obličej byl rámován ocelově se blyštícími vlasy. Pravidelnému nádhernému obličeji dominovaly velké oči, jejichž kouzelný pohled Karla tak překvapil. Ty oči byly doslova plné ohně, šla z nich obrovská síla a Karel nyní dokonale pochopil, proč mu dívčina adoptivní matka řekla, že se jí prostě nedá lhát. Dokonce pochopil i adoptivního otce, že z dosahu těchto očí raději utekl a dokonce chápal, že chlapci Alenu nechávali stranou, kdo by jí dokázal pohledět do očí plných ohnivé síly.
Po dost dlouhé době překonal své naprosté uhranutí novou pacientkou a váhavým hlasem se představil: ,,Já se jmenuji Karel Pávek a budu Vaším ošetřujícím lékařem.“
Dívka k němu natáhla pravici a úžasně krásným hlasem odvětila: ,,Alena Kuchařová.“
Pevně mu stiskla ruku a to Karla trochu vrátilo do reality. Stisk ruky měla pevný, hlas klidný a zcela vyrovnaný. Vypadá to, že sedativa nasazená službu konajícím kolegou splnila svoje poslání přímo úžasně. To ale není snad ani možné, tu mladou ženu se pokusili znásilnit a pak se stala nechtěnou svědkyní hrůzné smrti člověka a ona teď vypadá zcela v pohodě. Od těch děsivých událostí neuplynulo ani dvanáct hodit a krásná Alena může jít domů.
Ticho už bylo trapně dlouhé a tak ho Karel ukončil naprosto přirozenou otázkou: ,,Jak se cítíte?“
Pacientka neváhala s odpovědí ani tři vteřiny a klidným hlasem spustila: ,,Docela dobře pane doktore. Prosím o jedinou věc, pokuste se uklidnit matku.“
Karel byl všeobecně považován za velmi dobrého psychiatra a znalce lidské duše, ale ta odpověď mladé ženy ho překvapila. Nejenom svým obsahem, ale i tónem, kterým byla pronesena. Je velmi málo pravděpodobné, že žena po pokusu o znásilnění a noci na psychiatrii řekne, že se cítí dobře a bude se starat v první řadě o to, jak je její matce. Navíc je víc než jisté, že by v takové situaci neužila slova matka, ale spíš maminka nebo mamča a pak tady byl ten naprosto klidný a neosobní hlas, který použila. Karel z něho mimo jakoukoliv pochybnost vycítil, že je jí adoptivní matka naprosto lhostejná a on se stává nechtěnou obětí pokusu o podivnou manipulaci. Rychle si udělal několik poznámek do chorobopisu a pak se podíval Aleně přímo do očí.
Ty nádherná kukadla plná ohně, která ho tak zaujala na první pohled byla zcela proměněná. Valila se z nich zloba, byly až zářivě nazelenalá jako oči šelmy ženoucí se za svojí kořistí.
Nevydržel ten strašlivý pohled vraždícího monstra a vyběhl z pokoje. Třesoucí rukou si otřel čelo, které bylo pokryto velkými krůpějemi potu. Zpotil se hrůzou jen při letmém pohledu té dívky! Opřel se o stěnu a pomalu se vrátil do reality. Rychlým krokem vyrazil do své pracovny a stejnou rychlostí jako šly jeho nohy, vyvalil se mu v hlavě proud zmatených úvah.
Co se vlastně stalo?
Ta pacientka se v podstatě jen představila a pak řekla jedinou větu. Pak chtěla, aby uklidnil matku. To bylo vše. Nakonec se na ní podíval a měla zvířecí oči!
Otevřel dveře své místnosti a už mu začalo pomalu svítat. Chyba nebyla na straně té Aleny, ale u něho samotného. Tutově ho oklamaly smysly. Buď je přepracován a tím pádem vidí věci co prostě nejsou nebo se jednalo o nějaký odraz světla. Venku vykouklo zpoza mraků slunce a není vyloučeno, že se jeho ranní paprsky odrazily od nějakého okna do pokoje Aleny Kuchařové, on už pak viděl jen podivný výsledek hry světel. Bude muset za pacientkou dojít a nějak přesvědčivě vysvětlit proč vyběhl na chodbu jako by viděl v pokoji ducha, ale co jí řekne?
Jeho zcela neplodné úvahy utnulo nesmělé zaklepání.
Po vyzvání se do místnosti vplížil malý mužík v ošumělém baloňáku a sešlapaných asi původně hnědých polobotkách.
Karlovi hlavou prolétla podivná úvaha: ,,Ten človíček vypadá jako poručík Colombo.“
A proto ho skoro vůbec nepřekvapilo, když nezvaný host huhňavým hlasem řekl: „Dobrý den pane doktore. Jmenuji se Jahoda, poručík Karel Jahoda a potřeboval bych s Vámi mluvit o jedné pacientce.“
Po tomto úvodu se posadili a poručík mohl pokračovat: „Potřeboval bych vědět, jak se cítí slečna Alena Kuchařová, kterou k Vám přeložili včera večer z urgentního příjmu a kdy bych ji mohl vyslechnout?“
Karel se zadumal, ale nakonec dokázal dát dohromady odpověď: „Pane poručíku pacientka je na to co prožila v překvapivě dobrém stavu, ale výslech Vám budu moci povolit nejdříve zítra.“
Zdálo se, že je návštěva muže zákona u konce, ale Karel nedokázal ovládnout svoji zvědavost a rychle dodal: „Nemohl bych vědět víc o tom co se slečně Kuchařové stalo?“
Poručík, který už napůl stál se znovu usadil a rozvláčně odpověděl otázkou: „Je to pro Vaši práci důležité?“
Karel jen přikývl a policista vyndal z kapsy svého ošuntělého pláště stejně ošuntělý zápisník. Zkušeným pohybem nalistoval danou stránku a zcela jiným jakoby úředním hlasem zahájil delší monolog: „Včera večer před půl desátou vyrazil doktor práv Pavel Bernát s chotí na delší večerní procházku. Šli ze Skupovi ulice na Šibeničák.“
Jahoda se podíval na Karla a do úředního zápisu vložil osobní vsuvku: „Pane doktore asi víte, že Šibeničák je v podstatě kopec porostlý keři a malými stromy, který je ze všech stran obestavěn panelovou zástavbou.“
Rychle se vysmrkal a pokračovat v předčítání ze svého notesu: „Přesně ve 21 hodin a 45 minut byli manželé Bernátovi asi v polovině stoupání k vrcholu. Tam zaslechli pronikavý lidský křik a zároveň s tím i děsivé vrčení. Vyrazili za těmi zvuky a po přibližně sto metrech doběhli na malý palouk ze tří stran obklopený hustým prakticky neprostupným křovím. Ve svitu měsíce viděli na zemi sedět slečnu Kuchařovou. Byla úplně nahá, celá od krve a vůbec nereagovala na pokus o navázání kontaktu. Tři metry od ní pak leželo torzo mužského těla. Ta oběť se jmenovala Pavel Sobol, věk 36 let. Těžký alkoholik a narkoman. Sedmkrát trestaný za majetkové trestné činy a násilí na ženách. Při prvotním ohledání bylo zjištěno, že Sobola napadlo nějaké extrémně silné zvíře. Jedním rázem mu ukouslo pravou ruku v předloktí, dále měl prokousnuté hrdlo a chyběla mu i podstatná část obličeje. Podle výpovědi Bernátových usuzujeme, že to zvíře zaútočilo v první řadě na pravou ruku, kterou se ten ubožák chtěl bránit a pak pokračovalo v útoku na obličej a krk. Je totiž vyloučeno, že by byl schopen křičet s prokousnutým hrdlem, navíc jak Bernát tak paní Bernátová trvají na tom, že ten křik byl mužský. Alena musela při tom ataku mlčet i když vzhledem k tomu jak moc byla znečištěna krví seděla nebo ležela přímo na místě, kde zemřel Sobol.“
Poručík zavřel svůj notes a Karel se na něho pozorně podíval. Na první pohled poznal, že jeho host není vůbec spokojen s verzí události, kterou tady předložil. Dokonce ani on psychiatr a laik v oboru kriminalistiky si dost dobře nedovedl představit psa, který se prohání zarostlým parkem uprostřed panelových sídlišť a při tom tak strašlivě zabije mladého otrlého násilníka. Navíc to zvíře, které doslova zadáví silného chlapa, poté doslova ignoruje slabou a bezbrannou holku.
Karel si nemohl pomoci a musel svému jmenovci v policejních službách vyjevit své pochyby, které završil zásadní otázkou: „A našli se na místě činu stopy toho psa?“
Poručík viditelně nervózně poposedl a odvětil: „Je tam suchá tráva na, které nebyli stopy k rozeznání. Zavolali jsme i psovoda, ale Ajax se doslova zbláznil a z místa činu s kňučením utekl a nebyla síla, která by ho donutila vrátit se tam a jít po stopě. Prošli jsme ještě v noci celý ten kopec a nikde ani jediná stopa abnormálně velkého psa. Kolegové prohlédli i všechny záznamy z kamerového systému v ulicích přiléhajících k Šibeničáku a nic. Žádný pes, který by mohl rozsápat člověka tam nebyl k nalezení.“
Oba muži mlčeli a bylo vidět, že by rádi něco řekli. To co se na Šibeničáku stalo, podivuhodně připomíná původní legendu, která inspirovala sira Artura Conana Doyla k napsání románu Pes Baskervilský. Vypadá to tak, že se z hlubin samotného pekla vynořil děsivý tvor a zachránil napadenou dívku. Oba muži na to mysleli, ale neřekl to ani jeden z nich. Byl to totiž nesmysl a jistě se brzy najde naprosto logické vysvětlení z našeho světa.
Nakonec ticho v místnosti ukončil lékař rychle prohozenou nabídkou: „To je moc zajímavý případ, nechte mi tu telefonní číslo a já se Vám dám vědět, až budete moci s pacientkou mluvit.“
Poručík položil na stůl navštívenku a zvedl se k odchodu, doktor Pávek rychle dodal: „Můžu dojít na urgentní příjem, Včera sloužil Petr Novák můj spolužák z gymnázia a mě řekne určitě víc než policii.“
Poručík Jahoda huhňavě poděkoval a vyrazil za dalším posláním. Karel na nic nečekal a vytočil telefonní číslo kolegy, spolužáka a kamaráda Petra Nováka. Stačily tři věty a polo pracovní oběd v nemocniční jídelně byl domluven. Karel se pohodlně usadil a začal s úředničinou. Procházel chorobopisy všech svých pacientů, upravoval medikace, napsal tři zprávy i jednu žádanku na odborné vyšetření, ale nebyl ve své kůži. Doslova z každého listu papíru na něj hleděli ty úžasné oči Aleny Kuchařové nejdřív nádherné plné ohně a pak tak děsivé plné vražedné touhy.
Navíc vůbec netušil jak ji bude dále léčit. Původní medikace, kterou nasadil kolega při příjmu, už není nutná a další postup léčení nebyl v tuto chvíli schopen stanovit. Rychle do chorobopisu zapsal slabší tlumicí medikamenty a tím tento problém pro tuto chvíli vyřešil. Byl akorát čas jít na oběd.
Už od dveří viděl za stolem lékaře z urgentního příjmu Petra Nováka. Menší trochu při těle, známý šprýmař a vyhlášený znalec života. Milovník žen, dobrého vína i jídla se teď za stolem v nemocniční jídelně ládoval vepřovou se zelím.
Přisedl a po krátkém úvodu přešel rovnou k jádru problému: „Co mi můžeš Petře říci o té mé nové pacientce?“
Na čerstvě najedeném lékaři bylo jasně patrné, že nechápe proč se jeho kolega tak moc zajímá zrovna o Alenu Kuchařovou, ale po krátkém zamyšlení otevřel útlou složku, která ležela na stole a spustil: „Přivezena rychlou zdravotní ve 22 hodin a 5 minut. Těžký šok, nereagovala na vnější podměty.“
Poté citoval celou řadu čistě lékařských pojmů, z kterých Karel pochopil, že dívka byla prakticky nezraněna a ve 22 hodin a 50 minut ji doktor Novák odeslal na psychiatrické oddělení.
To, ale není nic co by Karlovi pomohlo a tak položil další otázku: „Nebylo ti na té holce něco divného?“
Petr se zamyslel a pomalým hlasem odpověděl: „Abych ti řekl pravdu, celé to bylo takové divné prostě netypické. Ta Alena prožila strašný šok, ale tep i tlak měla naprosto v normálu. Ten její posttraumatický šok se projevil takovým podivným vypnutím. Asi jako, když přepneš televizi do pohotovostního režimu. Tělo fungovalo jako hodinky, ale mozek jakoby se odpojil.“
Dokončil větu, ale bylo vidět, že má ještě něco na srdci a po chvíli váhavě dodal: „Navíc vůbec nechápu, jak se mohla tak děsivě zamazat od krve. Patnáct minut jí dvě sestry myly, než jsme ji odeslali k Vám. Měla krev na rukou i na nohou a pod nehty, taky po celém těle a obličeji. Dokonce i na zubech jakoby jí někdo natlačil silou hlavou do ran toho prasáka.“
To je divné poručík říkal, že na místě útoku byl snad agresivní pes, ale ten by určitě nešpinil krví svědka. Buď by dívku napadl nebo nepochopitelně ignoroval.
Co to všechno znamená?
Petr Novák se zvedl a odešel, Karel ho po chvilce následoval. Na jídlo neměl ani pomyšlení, rozhodl se Alenu vyzpovídat okamžitě a tím rychle rozetnout tento podivný problém. Svižným krokem se blížil k přijímacímu pokoji, ale okamžik, kdy zjistí pravdu, ještě nenastal.
Do cesty se mu postavila staniční sestra Karolina Hubková a hlasem přeskakujícím těžce skrývanou zlobou spustila: „Pane doktore, ta pacientka na přijímacím pokoji stoprocentně neužívá předepsané léky!“
Než se Karel stihl zeptat, jak na to přišla, důrazně pokračovala: „Má přece indikovaná dost silná sedativa, ale ona od rána sedí na posteli a ani náznak po tlumení. To přece není možné!“
Ani nepočkala na odpověď a šla si po svých.
Karel se zamyslel. Ta Hubková je sice strašně protivná sestra, ale má pravdu. Už ráno, když ji navštívil poprvé, seděla spokojeně na lůžku a to měla v sobě dávku léků po příjmu i udržovací dávku z noci, ale ona byla čilá. Ráno pak dostala další udržovací medikamenty a v poledne už o něco slabší sedativa co jí předepsal dopoledne a vůbec žádná reakce na tuto léčbu. Pokud je to tak, bude léky dostávat injekčně.
Bez dalšího přemýšlení zaklepal na dveře přijímacího pokoje a vstoupil. Chtěl začít přísnou otázkou ohledně užívání či neužívání léků, ale nezmohl se na slovo. Ty oči plné ohně a nadlidské nebo dokonce nelidské síly ho totálně ochromily. Stál u dveří a díval se Aleně přímo do očí. Ta pomalu spustila nohy z postele a plíživě k němu k němu vykročila, jediným pohybem ladně odložila nemocniční noční košili.
Teď stála před Karlem úplně nahá. Karel sice nebyl žádný puritán, ale pacientky byly pro něho tabu. Chtěl protestovat, ale nezmohl se na slovo.
Nadpozemsky nádherná dívka zde stála tak jak ji bůh nebo ďábel stvořil a hlasem jako z jiného světa řekla: „Budeme se milovat!“
Chtěl vyběhnout z pokoje, chtěl odmítnout, ale nedokázal to.
Natáhla paži a dotkla se přes bílé kalhoty jeho mužského nástroje. Ten na impulz v mžiku zareagoval a Karel by se snad i zastyděl, ale na to mu nezbyl čas. Vše okolo se jako ve snu změnilo. Nemocniční pokoj byl pryč a Karel s Alenou stáli uprostřed jakési paseky.
Kam až oko dohlédlo rostli věkovité smrky a borovice. Rty nadpozemsky krásné dívky se dotkli rtů šokovaného muže a lesní ticho protnulo táhlé roztoužené vlčí zavití. Dívka půvabná jako sen mírně ustoupila a pak v jediném okamžiku Karla prudce sevřela v objetí tak vášnivém, že by z něho mohl člověk zešílet. Ucítil šílenou bolest na zádech. Ta bolest ho neuvěřitelně vzrušila. Brutálně smýkl s dívkou a pak se jejich pohledy střetli. Byl šokován, ale ne překvapen.
Viděl nazelenalé oči šelmy.
Viděl vlčí oči!
Pak se běh času zpomalil. Dívčí jemná tvář byla pryč a nahradila ji morda nadpozemsky veliké vlčice na, které planuly oči plné touhy po krvi a kořisti. Cítil jak se tupé vražedné drápy na zvířecích tlapách zasekávají do jeho zad. Tušil, že se přiblížil jeho poslední okamžik, ale vůbec ho to netrápilo. Jediné co vnímal byla neovladatelná zvířecí touha, po té co mu způsobovala tak děsivou bolest. Totem lidské i vlčí smyslnosti opět táhle zavyl a prudce se zakousl do mužovy šíje.
Tak to je smrt!
Prolétlo mu hlavou a v ten okamžik ucítil neuvěřitelnou škálu vůní a pachů.
Cítil každou květinu, co jich v lese rostlo. Cítil i zápach tlejícího stromu, ale hlavně cítil neuvěřitelně dráždící vůni roztoužené lidské vlčice. Najednou jeho uši slyšeli zvuky celého světa, slyšel růst trávu, slyšel i dopad suché větvičky do lesního mechu, ale hlavně slyšel bouřlivé rány srdce v hrudi až k šílenství rozdivočené lidské vlčice. Rozhlédl se po zdroji těch vůní, pachů i zvuků a v tu chvíli mu oči otevřely nový svět. Barvy i obrysy nabraly nové kontury a on táhle zavyl, aby ten nový úžasný svět pozdravil. Podíval se na ruce a viděl obrovské drápy, kůže zmizela pod hustou šedavou srstí. Spustil se na všechny čtyři a vyrazil po stopě své vlčí družky. Hnali se přes lesy až ke skalnaté rokli. Tam se jejich pouť zastavila a jen kameny viděli dokonalé splynutí dvou přízračných bytostí. Spojili se dvě duše zamilovaných lidí a dvě až k šílenství rozvášněná těla zamilovaných vlků. Potemnělý ztichlý les se zprudka nadechl a poté zatajil dech. To napjaté ticho ukončilo slastné dvojhlasné vlčí zavití.
Dokonáno jest!
Karel se poděšeně rozhlédl. Stál u dveří přijímacího pokoje a Alena Kuchařová zřejmě spala na svém loži. Pomalu si v hlavě přehrával tu podivnou halucinaci nebo snad snění v bdělém stavu, které ho právě postihlo.
V duchu si pro sebe řekl: „No teď ji budit nebudu a vrátím se později.“
Tiše otevřel a pomalým krokem došel do svého lékařského pokoje. Měl pocit jakoby složil tatru s uhlím, doslova ho bolelo celé tělo. Posadil se za stůl a chtěl se pohodlně opřít, ale tato úlevná poloha těla mu nebyla dopřána.
Strašlivá bolest v zádech ho donutila vyskočit ze židle.
Rychle odhodil bílý plášť i košili a s pomocí nástěnného zrcadla obhlédl co ho to tak trýzní. Celá záda byla poseta obrovskými ranami od zvířecích drápů. To co prožil v pokoji pacientky nebyla podivná halucinace, ale šíleně vypadající neuvěřitelná skutečnost. Zakrvácená košile na jeho stole vylučovala i tu poslední pochybnost. Úplně mechanicky se podíval na nástěnné hodiny. Ukazovali půl šesté. Rychle zkontroloval čas i na mobilu. Na přístroji zářilo 17 hodin 32 minut. To je, ale zhola nemožné, do pokoje Aleny Kuchařové vešel hned po obědě.
Kam se ztratilo těch pět hodin, kde po ten čas vlastně byl?
Karel znejistěl, on pochyboval, on dokonce tápal. On, který tak často pátral v cizích duších, cítil, že v tuto chvíli zabloudil sám ve svém nitru. Vše se zdálo úplně nemožné, ale rány ne.
Vyrazil za pravdou a ta se nalézala v pokoji Aleny Kuchařové. Rychle došel k jejím dveřím a bez zaklepání vpadl dovnitř.
Dívka už nespala a přivítala ho svým hlubokým ohnivě planoucím pohledem.
Karel se raději odvrátil a stísněným hlasem se nesměle zeptal: „Co to všechno znamená?“
Alena pomalu vstala a rozvážně mu vykročila vstříc. Lékař bojoval marný a předem prohraný boj, chtěl se dívat do země, nebo ven z okna, třeba i do zdi, ale jeho vůle byla slabá.
Pohlédl Aleně přímo do očí a ona řekla: „A chcete to opravdu vědět?“
Část jeho nitra chtěla vědět, ale část toužila zůstat v nevědomosti.
Jak se rozhodnout?
Je lepší vědět nebo nevědět. Karel si nebyl jistý, ale po chvíli kývnul hlavou. Dívka se mu opět podívala do očí a položila mu ruce na ramena. Aniž by otevřela ústa, začala přímo do jeho duše vyprávět svůj příběh.
Celým nemocničním pokojem se nesl absolutně neslyšný hlas z jiného Světa.
Slyšet ho mohl jen ten, komu byl určený: „Už jste určitě poznal, že nejsem stejná. Můj rod je starobylý a jeho původ se ztrácí, tam kde začal Váš svět. Celé věky se potulujeme světem lidí a skrytě pokračujeme po cestě za cílem, který neznáme. Byly časy, kdy moji předci byli postaveni na úroveň bohů. Celé říše se klaněly těm, co označovali za vlčí lidi. Pak přišly časy, kdy nás svět pronásledoval a chtěl nás vyhladit. Tyto epochy se střídali, ale mi jsme šli časem okolo tohoto kvasu dějin za svým cílem. Váš život je tak zoufale krátký, že ani nemůžete pochopit náš čas.“
Karel ničemu nerozuměl, ale Alena přešla ve svém popisu existence vlčí rasy ke konkrétním příkladům, které sebou nesly dějiny. Pevně lékaře sevřela a nemocniční pokoj zmizel v nenávratnu. Stáli spolu na kraji podivné louky, která byla ze tří stran ohrazena nasypaným valem. Na straně, kde násep chyběl, byla navršena jakási akropole na, které stála nádherná dívka s tmavýma očima plnými ohně.
Karel se letmo podíval na svoji pacientku a pochopil, koho to vidí. Buď je to dávná pramatka jejího rodu, nebo to může být i ona sama. Vždyť si sama před chvilkou povzdechla jak je život člověka krátký. Dál se s úvahami nedostal, protože obraz se prudce změnil.
Prázdné hliněné valy byly v okamžiku plné lidí oblečených v kůžích, v samém středu prostranství se zjevil nádherný černý býk s krvavýma očima a pěnou u tlamy. Dav na náspech spustil šílený křik až tuhla krev v žilách. Žena na akropoli vyrazila vstříc a Karla ani trochu nepřekvapil její zjev. Nádherně tmavé oči se změnily v nazelenalé plápolající body na hlavě obrovské vlčice. Býk se odhodlaně vrhnul vstříc predátorovi, ale ani toto strašlivé ohnivé stvoření plné síly planety Marsu nedokázalo bojoval s lidským vlkem. Boj to byl krátký a ve chvíli kdy nadpozemské stvoření zvítězilo, začal dav šíleně řvát v davové extázi. Mladí muži odhazovaly šaty a vrhali se do středu bojistě. Přičemž se zdálo, že nadpozemské vlčici nabízejí svá nahá těla. Ta očuchala prvního a zaťala do něho své drápy, aby o malý okamžik později sevřela jeho šíji do svých děsivých čelistí. Zdálo se, že váhá ale, možná to byl jen Karlův pocit, protože o malou chvilku později svůj stisk dokončila. Z krku ubožáka se vyvalil proud jasně rudé krve, který se na zemi spojil s krví ubohého zvířete. Dalšího mladíka neodradil osud jeho předchůdce a byl své vlčí bohyni k dispozici. Čekal ho stejný osud a jeho krev zalila hrůznou louku. Žeň smrti pak skolila další tři muže, ale vždy se našel další dobrovolník a právě ten poslední splnil svoje poslání. Šíje mladíka byla ušetřena děsivého stisku a právě to odstartovala metamorfózu muže ve vlka. Táhle vytí zaplnilo celý prostor. Párek lidsky nelidských tvorů vyrazil z krvavé arény. Děsivou podívanou rozdivočený dav se vrhl na bojiště. Muži i ženy začali pouze s pomocí rukou hrabat pohřební jámu. Bezduché tělo zabitého býka položili pietně na její dno a poté se nad hlavami mužů objevily starobyle vypadající sekery. Těla nebohých hochů byla během okamžiku rozsekána na kusy a zmizely ve společném hrobě s pietně uloženým turem. Stejně rychle jak byl hrob vyhrabán tak rychle se i společným úsilím davu uzavřel. Karel si vzpomněl, že o přesně takovém archeologickém nálezu cosi četl. Bylo to někde na severozápad od Prahy a nález byl přičítán Knovízské kultuře.
Během jediné vteřiny se svět vrátil do svých normálních kolejí. Karel stál u dveří a dívka, která právě uvolnila své obětí proti němu. Venku už byla tma, ale čas ke spánku ještě nenastal. Bylo třeba toho ještě mnoho zodpovědět.
Dokonale zmatený lékař položil první otázku: „O co tady jde?“
Dívka se vrátila ke svému lůžku, usedla a odpověděla: „O nekonečný koloběh života. Každý živý tvor chce jen jediné, zachovat svůj rod. To platí pro Vás pro lidi, pro vlky i pro nás.“
Karel jí zajíkavě oponoval: „Ale tak to přece nejde. Vy nemůžete zabíjet lidi jen pro svoje přežití!“ Dívka se mu podívala zpříma do očí a odvětila: „Právě naopak mi musíme zabít toho, kdo s námi nesplyne. Ten, kdo s matkou vlčicí dokonale a bezezbytku nesouzní, nikdy nepřejde do vlčího těla a musí zemřít. Byl to úděl těch hochů na krvavém poli a byl to i úděl toho hlupáka co mě napadl.“
„A co já?“ Vykřikl Karel a Alena tiše odvětila: „Vy jste byl ten pravý. Naše duše se spojily a vlčí láska završila stvoření nového života.“
Lékař jen přikývl a hlasem plným smířlivé rezignace dodal: „A co mám teď udělat?“
Pokojem zazněla tichá odpověď: „Musím tady zůstat, dokud nový život nepovstane.“
„To nepůjde!“ Přerušil ji Karel a rozpačitě dodal: „Tady nemůžete zůstat devět měsíců a navíc chce s Vámi mluvit policie.“
Dívka se plaše pousmála a mírným hlasem se zeptala: „Proč zrovna devět měsíců?“
A po chvilce si sama odpověděla: „Už chápu! Ach Vy lidé proč celý svět měříte jen jediným metrem a zrovna tím co platí jen a jen pro Vás. Já nový život nenosím pod srdcem tak dlouho jako lidská žena. Můj čas je úplně jiný. Nová matka povstane už zítra v poledne z vlčího těla.“
Karel nemohl a nechtěl věřit svým uším. Ta žena nebo dívka nebo co ona vlastně je porodí po jednodenní graviditě z vlčího těla lidské dítě.
No ovšem! Dítě lépe řečeno malá holčička bude nalezena někde u lesa a vychována adoptivními rodiči přesně jako ta co jí celý svět říká Alena Kuchařová. Po dovršení správného věku se koloběh života uzavře,
Ale co bude s ní?
Co se stane s Alenou Kuchařovou až splní základní poslání každého živého tvora?
Karel cítil ve svém nitru, že jeho společnice sleduje tok zmatených myšlenek a proto nebyl překvapen, že na ně byť nevyslovené odpověděla: „Já se přidám ke svým předchůdkyním a budu s nimi sdílet náš osudový úděl.“
„Ano tak se stane.“ Prolétlo Karlovi hlavou.
Když zůstane člověkem, stane se příslušnicí kultu panenských bohyň, které porodily dítě.
Když zůstane vlkem, stane se členkou kultu mateřských vlčic, které porodily dítě.
Když zmizí z tohoto světa, stane se jen zmatenou Karlovou vzpomínkou.
Temným pokojem zazněla poslední Karlova otázka: „Uvidíme se ještě někdy?“
Upřela na něj svůj nádherný pohled, ty oči plné ohně ho přímo objímaly a odpověděla: „Pokud se ještě někdy potkáme budu Vás muset zabít!“
Při posledním slově oči zezelenaly a byly plné vražedné touhy. To už nemluvila nádherná Alena ale lidsko-vlčí panenská bohyně.
PS 1 Alena Kuchařová odešla z psychiatrického oddělení hned po snídani. Policie byla informována s velkým zdržením až ve 14 hodin. Celostátní pátrání po nezvěstné osobě je do dnešního dne neúspěšné.
PS 2 Ten samý den v 17 hodin 15 minut bylo u obce Hora svaté Kateřiny nalezeno zdravá a donošené, leč odložené dítě. Podle místa nálezu dostala holčička jméno Kateřina a po šesti týdnech byla předána do adoptivní rodiny. Matka odložené holčičky nebyla do dnešního dne nalezena.