Předurčená - 8.kapitola

"Ale co druhé pravidlo?" řekla jsem tiše směrem k Eivicovi, tak aby mne Riu neslyšel, když už jsme šli k večeru nahoru po schodech. Šli tiše za mnou, skoro jakoby tam ani nebyli.

Jestli se takto dokážou pohybovat i tamti, tak to potěš pánbůh!

"Druhé pravidlo?" podivil se upír a přešel k mému pravému boku.

"No… vždyť si říkal, že spát v blízkosti upíra je-"

"Ach ano, tohle. Samozřejmě," vydechl. " Airen, protentokrát na toto pravidlo zapomeň. Tvá ochrana proti těm třem je důležitější, než proti nám. My se dokážeme udržet, když budeme mít silnou vůli a to my mít budeme, o to se neboj. Kdybychom se ti pokusili ublížit my, oni by to poznali a mohlo by z toho být akorát více nepříjemností a to nechceme. Věřím, že všechno bude v pořádku," usmál se a nechal mne, abych jako první vstoupila do svého pokoje.

"Aáá!" vyletěla jsem zděšením.

"Co se děje?" podivil se Eivic, který neshledal pokoj ničím narušen.

"Všechno je v pořádku," obrátil se k nim čelem muž v černém.

Uff, to je jenom Riu, oddechla jsem si.

"Co tady…? Já myslela, že jsi šel celou dobu za námi…" zasmála jsem se, abych odehnala své překvapení.

"Ano, to šel," usmál se. "Nakonec jsem vás ale předběhl, abych se ujistil, že je zde vše v pořádku. A taky že ano. Nikdo tu nebyl a ani není. Možná že podle pachu poznali, kde máš pokoj, ale zatím se tím nezabývali," zakončil.

"A oni mají který pokoj?" začala jsem se zajímat.

Přeci jen, měla bych to vědět…

"Jeden z pokojů nahoře. Poblíž těch našich. Po dobu co tady budou, se tam nevrátíme. Není to bezpečné, ani když se jedná o pánovy příbuzné," řekl Eivic.

Poté v pokoji zavládlo nepříjemné ticho.

Co mám dělat? Jsem tu sama s upíry- což už zas takový problém není, ale jak se tu mám asi převléknout!? A co koupelna… tam se mnou půjdou taky!?

Cítila jsem, jak mne začíná popadat nervozita.

Co těď!?

"Ehm… necháme ti teď samozřejmě soukromí. Já budu hlídat zvenku okna a Riu dveře tvého pokoje. Až budeš hotová, tak tě sem přijde hlídat," oznámil upír a vyšel ven na balkón. Riu za ním zavřel a sám se odebral na chodbu.

A já jen tupě koukala.

Bim-bam, oznámily hodiny celou hodinu večerní.

Už je pozdě. Měla bych se jít omýt.

Vzala jsem si tedy všechny potřebné věci a odešla do vedlejší malé místnůstky, která byla propojena s mým pokojem. Byla zde vana, umyvadlo, toaleta a odkládací stolek. Zrcadlo a ručník byl samozřejmostí.

Je to skromné, ale mně to stačí. Proč tu tedy nemůže být i minimum upírů? To by mi také vystačilo…

Osprchovala jsem se, umyla si hlavu a vyčistila zuby. Při tom jsem neustále přemýšlela, co nastane, až vyjdu z koupelny.

Jak se mám chovat? Eivic říkal, že mne bude hlídat Riu… Proč to ale nemůže být on sám? Aspoň bych věděla, jak se k němu mám chovat, ale Riu je na rozdíl od něj úplně jiný…!

"Až budu v pokoji, budu ho muset zavolat, aby věděl, že už může vstoupit… jenže když mu otevřu dveře, nebude to vypadat, Jako bych ho dovnitř sama zvala? Jako kdybych s tím souhlasila?" zauvažuju nahlas.

Počkat… ale já s tím vážně souhlasila!

"Nedá se nic dělat, jdu na věc," řekla jsem si nakonec, když jsem byla hotová.

Věci, co jsem si s sebou vzala, jsem ponechala v koupelně. Rovnou jsem se bez přemýšlení vydala ke dveřím.

"Nemusíš mě chodit volat. Už jsem tady," oznámil někdo za mými zády, až jsem leknutím nadskočila.

Nebyla jsem si zas až tak jistá, ale na(ne)štěstí to opravdu Riu byl.

Sakra! Zrovna dnes jsem si na sebe musela vzít tuhle krátkou košilku! Na co jsem to jen myslela!? Co si teď o mně bude myslet?

"Ehm… já…"

Riu pozvedl tázavě jedno obočí. "Chceš si pro něco zajít do jídelny? Nebo snad mám ještě na chvíli odejít?"

Žádná reakce! Tak to snad není tak strašné, jak jsem si myslela.

V hlavě mi náhle zablikalo zelené světélko.

Vystupuje normálně a je v klidu. Udržuje si odstup. Všechno je tak jak má být. Žádná agrese či něco podobného… prostě úplně krotký upír!


"Eh, ne tak jsem to nemyslela," zavrtím hlavou, když se vzpamatuju. "Já jen… no myslím, že už půjdu spát, a tak mě napadlo… no, ehm…"

"Ano?" pobídl mě upír, abych dále hovořila.

"No když ty a Eivic… a vlastně i ostatní upíři spíte převážně za dne, tak jestli ti to nebude vadit, že mě budeš celou dobu muset hlídat…"

Riu se chápavě usmál. "Samozřejmě že ne. Já ani Eivic s tím nemáme žádný problém. Jde nám hlavně o tvé bezpečí," zopakoval to, co už mi nejméně stokrát oba říkali. "A pokud jde o to, co tu budu celou dobu dělat, tak je tu opravdu velmi mnoho knih, které si mohu přečíst," zakončil.

"Ach, to ano. Takže ti asi nechám rozsvíceno, že?"

"Kdyby zde bylo světlo, tak by ses asi moc neprospala. A já ve tmě vidím stejně dobře jako za světla, takže si nemusíš dělat starosti, že bych nic nepřečetl," zasmál se.

To jsem ale přece vědět nemohla, tak se mi hned nesměj ty barbare! ( :D )

Kvapně se přesunu k vypínači a zhasnu světlo. A hned v tu samou chvíli si uvědomím svoji chybu.

Sakra, já nic nevidím!

Vyčkávám a po chvíli si mé oči konečně přivyknou. Znenadání jsem do nich zasažena světlem měsíce. Pochopila jsem, že se upír musel pohnout.

Ale proč? Nechce snad…

Mhouřím oči, když tu spatřím odlesk jednoho páru očí přímo přede mnou…