Předurčená - 9.kapitola

Cítím dotyk na svém rameni. Z úst mi vyjde polekaný výkřik, který je vzápětí umlčen cizí rukou. Couvnu dozadu, když tu něco klapne. Všude se rozhostí světlo.

"Omlouvám se, je to moje chyba," řekne Riu a odstoupí stranou, abych mohla opustit vězení mezi ním a zdí za mnou.

Cítím, jak mi silně buší srdce i když vím, že se nebylo čeho obávat.

Já jsem ale pošetilá!

"To já bych se měla omluvit," řeknu po chvíli. Nohy mne odmítají poslechnout, a tak stojím pořád na tom jednom a samém místě. "I přesto, že tobě a Eivicovi věřím, tak jsem před vámi neustále ostražitá."

Riu na ni udiveně pohlédl.

"No… Eivicovi věřím možná trochu víc… to ale neznamená, že bych proti tobě něco měla nebo tak…"

"Nemusíš mi nic vysvětlovat, chápu tě," usmál se upír. "Běž si už lehnout, je pozdě. Rozsvítil jsem, protože mi přišlo lepší, kdyby sis lehla a já zhasnul, jinak by sis totiž mohla ublížit," vysvětlil své předchozí jednání.

Cítila jsem, jak rudnu. Nebyla jsem si však jistá jestli studem anebo rozhořčením.

Nemyslel to vůbec zle. A já mu tady říkám, jak malou k němu mám důvěru, když jsem s ním sama! Co si teď asi myslí? A co je mi vlastně do toho!?

Sklopila jsem obličej k zemi, tiše došla k lůžku a zachumlala se do peřin. V tu chvíli jsem už musela jistě být rudá jako rak. Nikdy by mne nenapadlo, že bych se mohla dostat do takovéto situace.

Jemně jsem kývla na Riu, že už může zhasnout. Postřehla jsem, že mě po celou dobu propaloval pohledem.

Při představě, že budu spát ve stejné místnosti, ve které bude i tolik přitažlivý upír, jsem pocítila jemné šimrání v břiše. Trochu jsem sebou ošila. Tento pocit byl pro mě nový a já nechápala, co znamená - jestli vůbec.

Před tím, než zhasnul, mi naposled v hlavě zazněla Eivicova slova: "…nikdy nenech upíra, aby ti byl nablízku… když člověk usne dobrovolně v blízkosti upíra, je to jako kdyby se mu nabízel…"

Avšak Eivic mě později ujistil, že není čeho se bát… a tak jsem po chvíli klidně usnula.

•••

Probudil mě jakýsi šramot. Nejdříve jsem jen tak ležela se zavřenýma očima a s tím, že Eivic s Riu jen něco brzy z rána dělají.

Asi zase šermují, probliklo mi hlavou a já začala zase pomalu usínat.

Počkat… šermují?

V tu chvíli jsem si vzpomněla. A nadobro se probudila.

Ti tři upíři jsou tady… jak jsem jen mohla zapomenout? Děje se snad něco?

Rychle jsem si sedla, až se mi trochu zamotala hlava.

"Riu? Jsi tady? Mohl bys rozsvítit?" rozhlížela jsem se kolem, ale nic a ani nikoho jsem neviděla. Díky tlustým závěsům do pokoje neproniklo ani chabé světlo měsíce.

"Ano jsem," ozvalo se po chvíli tiše.

Trhla jsem s sebou z toho, jak byl ten hlas blízko. Otočila jsem hlavu směrem, kde jsem myslela, že je.

"Raději ale nerozsvítím. Mohlo by to přilákat pozornost," řekl po chvíli.

"Proč? Děje se snad něco? Slyšela jsem nějaký hluk…"

A mám k tomu ještě takový divný pocit…

"Je noc… takže Vorien spolu se svými kumpány řádí, nic neobvyklého," vysvětlil, "mrzí mě, že tě probudili," dodal.

"To je v pořádku," hlesla jsem, i když to nebyla úplně tak pravda.

"Eivic je v pořádku? Jsou asi venku, takže…"

"Nic mu není," ujistil mě.

Jen jsem přikývla. Věděla jsem, že mě na rozdíl ode mě může vidět.

"Ale… mám takový divný pocit. Říkáš mi opravdu všechno?" ohlédla jsem se zase jeho směrem.

Zamračila jsem se, když mi neodpověděl.

"Riu?" těkala jsem očima z černého místa na černé a zpět.

"Všechno je v pořádku," řekl nakonec mírně.

Já jsem však uslyšela, jak se mu hlas nepatrně zachvěl.

Něco se děje… a to něco je asi právě v tomto pokoji…

"Lžeš?" zeptala jsem se nejistě a přitáhla si kolena pod bradu.

"Ano… omlouvám se," řekl po chvíli.

"Příště mi prosím říkej rovnou pravdu… myslím, že je to tak lepší," řekla jsem neklidně a pročísla si rukou vlasy.

"Buď prosím v klidu a moc nerozviřuj vzduch," řekl přiškrceně, když jsem se znova pohnula na posteli. "Bylo by nejlepší, kdybys šla ještě spát…" zakončil.

Ani jsem se nehnula. Udělala jsem, co po mě chtěl, ale nemohl chtít, abych zrovna teď šla spát.

"Nemusíš se bát," ujistil mě.

"Já ale nemám strach," namítla jsem pohotově.

"Cítím, jak ti buší srdce," oponoval mi.

"To přeci neznamená, že mám strach."

"Minule to tak ale bylo…" připomněl mi to, jak mě poprvé vyděsil, jen aby zjistil mé reakce… teď to ale bylo opravdové a já jsem necítila, že bych z něho měla mít hrůzu. Ne, po tom všem už jsem se ho bát nemohla.

Trochu jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla, že to byl ten samý den, co mě políbil. I když to bylo jen proto, aby mě uklidnil a já věděla, že to nemělo žádný jiný důvod, byl to ten nejlepší polibek, co jsem kdy zažila.

"Takže opravdu nemáš strach? Proč tedy tvá krev proudí tak rychle? Je to snad… kvůli mně?" zeptal se se zájmem.

Co mu mám na to odpovědět? Jak to jen mohl myslet? Teď jsem mu přeci řekla, že z něj strach nemám a on se mě na to znova zeptá!

Najednou jsem uslyšela kroky mířící ke mně.

"Ani jednou jsem se n-nepohnula!" poposkočil mi hlas. "Nemáš důvod… proč se ke mně přibližuješ?" nechápala jsem jeho počínání.

Nic se neděje… chtěl, abych ho slyšela… kdyby ne, tak by se prostě dokázal pohybovat neslyšně… ale proč?

"Co vůbec… co se vlastně děje, že nesmím zvířit okolí?" snažila jsem se vyzvídat.

"To protože mám hlad," řekl, aniž by se to pokusil zapřít.

Cukla jsem s sebou, když jsem ho uslyšela přímo u své postele.

Co to…!?

Nevěděla jsem, co mám dělat. Utéct by nebylo nejmoudřejší, ale zůstat také ne.

"…dávej si prosím pozor, když jsi s ním. A rozhodně ho nenech, aby se ti dostal za záda…" uslyšela jsem náhle ve své hlavě slova, která mi jednou řekl Eivic.

Pomalu jsem se k němu natočila, abych ho měla přímo před sebou a ne po boku.

Cítila jsem, že dělám dobře. Nejvíce mě ale deptalo, že ho i přes to, jak je blízko, nevidím. Nebála jsem se, ale i přes to mi po zádech přešel mráz.

A v tu samou chvíli mě upír vzal za zápěstí.