Dárek

Vlak dojel a on vystoupil mezi prvními.

„Podařilo se,“ zafuněl mi do ucha a já jsem se v mžiku otočila a objala jej.
„Trochu nenápadněji, prosím tě,“ dodal s úlevou, ale i úsměvem v hlase, „stále mohou být ještě tady.“
Sáhla jsem do kapsy a cosi mi zacinkalo v dlani.
„Ať tu jsou nebo ne, teď už na tebe nemají,“ vtiskla jsem mu polibek do tváře a pověsila přívěšek kolem krku. Stiskl jej v dlani a poté jsme odešli pryč z nástupiště.

Nešli jsme moc rychle, nebylo kam spěchat. Už nebyl žádný vlak, který by nám ujížděl v dáli a my za ním jen bezmocně hleděli. Nyní všechno čekalo na nás.
Za líbezného švitoření raného podzimu jsme prošli až na okraj města, mlčky. Jen jsme se drželi za ruce.
Mohutný strom s bronzovými listy zachytával poslední paprsky zapadajícího slunce, v zákrytu jeho stínu byla drobná lavička. Vzal mě za konečky prstů a jen očima řekl, ať se na ni posadím.
On však zůstal stát a utrhl několik usychajících listů. Chvíli si s nimi pohrával mezi prsty, pak je silou rozdrobil a nechal unášet lehkým večerním vánkem.
Moje oči jej sledovaly celou dobu, ale až teď jsme se střetli.
„Chceš něco říct,“ konstatovala jsem a kousek se posunula, čímž mu mělo dojít, aby se posadil. Mlčky odmítl.
„Kdybych jen věděl jak!“ rozhořčeně zašeptal a začal špičkou boty před sebe do hlíny kreslit nicneříkající obrazce.
„Zkus mluvit, já budu poslouchat.“
Ušklíbl se a po krátkém vnitřním boji se i posadil vedle mne.
„Já, totiž...takhle bych asi začal,“ odmlčel se a zvážněl, „Já jsem ti něco koupil, vlastně spíš sehnal...“
„...ukradl,“ dokončila jsem za něj a vůbec mě to nepohoršilo. Znám totiž jeho osud-vyrůstal mezi vyvrheli jeho společnosti a nebyl zvyklý nevzít si to, co chtěl.
Neodpovídal, jen mu lehce cukly koutky, nahmatal jakýsi váček a jeho obsah mi vložil do dlaní a zapečetil je svým stiskem.
„Toto je jenom pro tebe. Navždycky. Dělej si s tím co chceš.“ Povolil dlaně a já spatřila uzlíček látky. Nedočkavě, ale zároveň opatrně jsem jej rozvázala. Dal tam sice jen náramek, ale znala jsem jej dost dlouho na to, abych věděla, že zkrášlení bude jeho nejnuznější použití.
„Co to přesně je?“ nedokázala jsem skrýt jistý odstup a nejistotu z nových, nutno dodat kradených, věcí.
„Nasaď si ho, rychle,“ kázal a netrpělivostí se kousal do rtu.
„A jsi si tím opravdu jistý?“ raději jsem se ještě optala, ale pohled do jeho očí mi dal jasnou odpověď. Ano, je.
Chopil se konců náramku a já ho nechala připnout jej na moje zápěstí.
V první chvíli se nic nedělo. Teprve po pár vteřinách jsem nabyla dojmu, že šperk bledne a začíná se jako by vstřebávat.
„Nový typ tetování?“ nadhodila jsem s nádechem laškovnictví v hlase.
Jen si odfrkl: „Neurážej, prosím tě.“
Ihned si začal prohlížet můj náramek, který skutečně vypadal už jako pravé tetování. Ale neuniklo mi, že dbal na to, aby se ničím nedotkl mé ruky, což ve mně samozřejmě vyvolalo otázku: proč?
Na nic jsem nečekala a jedním rychlým pohybem obkroužila prsty kolem jeho paže. A nevěděla jsem, jestli bych měla křičet nebo se smát. Zpočátku jsem měla v hlavě neuvěřitelný zmatek, jako když vysypete na podlahu několik tisíc puzzlí a máte je poskládat. Nicméně tento stav netrval dlouho, spíše ta moje nepřipravenost mu dávala tolik prostoru. Dílky se začaly v mžiku slepovat a vytvářet rám, následně zaplňovat mezeru uprostřed. Když dopadl poslední pomyslný kousek skládanky, vnímala jsem představu sebe samu v barvách a stínech, které jsem nikdy nespatřila a s krásou, která mi nenáležela. Ale byla jsem to já, sic jen na okamžik, než se jeho myšlenky přesunuly jinam.