Zasněženou krajinou

"Maxi!!"
Uslyšel jsem zavolání a trhl s sebou. Linda ke mě běžela a v ruce držela prachovku.
"Co je zas?" Vyjel jsem na ni poněkud nevrle. "Musím skončit do města, uděláš to za mě, viď, bráško?" "Tak to ani omylem." Schladil jsem ji. "Musím do stáje, čekají mne." Pokrčil jsem rameny. Zamračila se. "Zas ty tvoje smradlavý herky. A že já mám smluvené kino, to už tě nezajímá!" Vybuchl jsem. Nesnáším, když někdo nadává koním. Těm úžasným stvořením s věrnýma očima.
Sebral jsem svůj batoh a bez rozloučení odešel. Volala za mnou, ale já dělal, že ji neslyším. Moje namyšlená sestra nasupeně odkráčela, až jí podpadky růžových pantoflíčků klapaly o naleštěnou podlahu. Zavrtěl jsem hlavou a spěchal do stájí. Před vchodem do našeho paneláku jsem málem uklouzl. Rozhlédl jsem se kolem. Síky sestře jsem si ani nevšiml, že nasněžilo! A sníh stále vytrvale padal. Trochu mne to zklamalo, měl jsem v plánu vzít Espeta na jízdárnu. Espet byl bělouš menší a mohutnější postavy. Byl to z 80% chladnokrevník, ale od jeho majitelky jsem věděl, že má v sobě 20% plnokrevníka. Nebyl můj, jen jsem se o něj staral. Jeho majitelka byla velice zaměstnaná dvojčaty, které se jí nedávno narodily a neměla čas na Espetovi jezdit. Za těch pár týdnů jsme si na sebe tak zvykli, že mě Espet vítával zařehtáním a já jeho naopak mrkví či tvrdým chlebem.
Nevadí, no. Aspoň mu dnes pořádně vydrhnu box a vezmu ho aspoň na krátkou procházku. Ovšem, to jsem si jen myslel. Lenka, štíhlá hnědovláska s krásnýma zelenýma očima, která se mi už nějakou dobu líbila tu dnes byla sama. Nikdy jsem nesebral odvahu jí říct, jak se mi líbí. Teď jsem měl příležitost, ale nechtěl jsem nic uspěchat.
"Ahoj Maxi," Pozdravila mě vřele. Kývl jsem, trochu mi vyslo v krku a měl jsem strach, že bych místo pozdravu vypustil zaskřehotání. "Jdeš za Espetem? Chci vzít Liu na louku, tam se to tolik nesmeká. Kam se chystáš ty?" Řekla vyzívavě a já hozené lano přijal. "Vlastně nevím. Ale tvůj nápad zní skvěle. Mohli bychom se s Espetem připojit?" Zkusil jsem to. Srdce se mi rozbušilo, téměř jsem pořítal s odmítnutím. Ona ale pokrčila rameny. "Proč ne!" Tak za 10 minut sraz tady." Mrkla na mě a zmizela v boxu na druhé straně stájového komplexu. Uvědomil jsem si, že mi srdce stále buší, ale po chvíli jsem se vzpamatoval a osedla Espeta. Šťastně piřehtával a kopal do dvířek boxu. Včera jsme nejezdili, měl v sobě spoustu energie a já věděl, že s ním dnes budu mít hromadu práce. Ovšem to mi nevadilo. Myšlenka, že budu s Lenkou a koňmi sám v lese mně doslova rozklepávala. Nemohl jsem skoro ani dopnout podbřišák, jak jsem se klepal.
Vyšel jsem na dvůr. Ona tam už čekala. Lia byla vysoká hannoverská klisna s lesklou hnědou srstí, oproti Espetovi lehoučká víla. Stejně jako Lenka. Ty dvě k sobě patřili asi jako měsíc a hvězdy. Lenka byla hvězda. Svítivá hvězdička, která se na mě sladce usmívala a upravovala si třmeny. Polkl jsem a dotáhl Espeta. Kývl jsem na ni, ona pochopila. Vydali jsme se branou kolem zdi komplexu. Mlčky. Prvně jsem s ní byl sám, ale nezmohl jsem se na slovo.
"Je krásně, viď?" Vypadlo ze mě a nejradši bych si nafackoval. Taková blbá otázka!! "Ano. Miluji sníh. Miluji i cvla ve sněhu a...miluji vlastně i cval bez sněhu." Trochu se jí klepal hlas, dodalo mi to odvahu. Začal jsem mluvit o cválání a ona se přidala.
Po chvíli jsme naše slova i uskutečnili. Dostali jsme se totiž na louku, kde jsme si pořádně zacválali. Espet s Liou běželi vedle sebe, šťastni rychlou jízdou a já se cítil neskonale šťastný. Lenčiny dlouhé vlasy vlály po přilbou a smála se od ucha k uchu. Smaragdy v jejích očích jen zářiliy. Když jsme přešli do kroku, tak jsem prostě neodolal. Nahnul se k ní a políbil ji na tvář. Ona zastavila a pohlédla mi do očí. Pak mě chytla kolem krku a políbila mne na ústa. Espet s Liou jako by tušili klidně stáli. Byl to nejkrásnější okamžik mého života.