Možná se zblázním, miláčku...

Ležela jsem bez pohnutí. Jediné, co nějak dokazovalo, že jsem živá, byly potiché trhané vzlyky. Zápěstí jsem měla poseté modřinami, jak jsem se snažila vyprostit z provazu přivázáného k pelesti, který mi zabranoval v útěku. Neležela jsem v tmavé kobce, ale v nádherném světlém pokoji, který by se mi za jiných okolností určitě líbil. Ale pro tento okamžik to bylo pouze chladné bílé vězení, kde jsem zůstat nechtěla už ani minutu.

Vztek? Měla jsem obrovský vztek a ten ještě umocnoval fakt, že můj věznitel byl tak...pozorný. Ano, zvláštní slova k někomu, kdo mě unesl. Ale jinak to popsat neumím.
Pravidelně se ptal, jestli nemám hlad. Když jsem potřebovala na záchod nebo se umýt, stačilo zazvonit na zvoneček mezi mými dlaněmi. Uvolnil mi ruce a odvedl mě do koupelny hned vedle. Hned první den jsem si všimla, že odstranil všechny věci, které by mohly posloužit jako nástroj, kterým bych si chtěla ublížit. Byla tu pouze sprcha, abych si nenapustila plnou vanu a nechtěla se utopit. Dbal na to, abych byla v pořádku. Ale proč? Co se mnou zamýšlel?

Tím jsem se zaobírala celkem často. Když nemusel, nijak zvlášt se mě nedotýkal. Většinou něco dělal ve vedlejší místnosti. Jednou jsem se osmělila a zeptala jsem se ho, co tam dělá. ,,Většinou čtu," odpověděl. Nechápala jsem ho. Ta jeho nemluvnost a klid mě trochu děsily.

- - -

Už to byl týden. Sedm dní bez svobody. Dnes mi na chvíli uvolnil ruce jen tak a odešel do té své místnosti. Okna byla stejně zamřížovaná, takže nemělo smysl hledat únikovou cestu. Seděla jsem na posteli a nevěděla, co dělat. Lehla jsem si a stulila se do klubíčka. Připadala jsem si tak unavená, ačkoliv jsem neměla jak se unavit. Zavřela jsem oči. Pod víčky se mi promítal barevný film. Všude žluté klasy, ozářené zlatavým sluncem. V dálce hory a lesy. Skoro jsem cítila tu vůni letního vzduchu...

Probudil mě letmý dotyk na tváři. Nechala jsem oči zavřené, ale srdce mi splašeně bušilo. Znovu mi přejel něžně po tváři. A pak jsem slyšela pouze kroky, jak odcházel...