Za zrcadlem

Dělila je pouze jakási prosklená hranice, kterou nemohla nikdy rozbít. Znamenalo by to totiž její smrt. To obrovské zrcadlo, které tolik nenáviděla. Koukala skrze něj každý den i noc. Nemohla odtrhnout své velké modré oči, často zarudlé od pláče. A on? Neměl ani ponětí, že za zrcadlem v jeho předsíni se skrývá mnohem víc, než by ho kdy mohlo napadnout…
Jeho zvyky znala téměř nazpaměť. Každé ráno, kdy se jen těžko dokázal vyhrabat z postele a pak byl ještě aspoň hodinu úplně mimo. Nedokázal se přinutit k žádné pořádné činnosti. Tohle jí vždycky dokázalo vykouzlit úsměv na tváři. Obvykle chodil po bytě bez košile, jenom v těch svých černých kalhotách, vlasy vždycky tak trochu rozcuchané. A ona tenhle pohled na něj milovala. Stejně tak jako milovala jeho.
Do tohoto opuštěného bytu se přistěhoval přesně před dvěma lety. Pamatuje si, jak poprvé otevřel dveře a vstoupil do předsíně obtěžkán několika obrovskými kufry. Zpočátku jí byl protivný. Viděla v něm totiž jakéhosi vetřelce, který by mohl narušit její poklidný život, který si žila ve svém malém světě ohraničeném pouze několika zrcadly. V tu dobu by ji ani na chvíli nenapadlo, že právě Mirek – tak se opovážlivý mladík jmenoval- se stane důvodem, proč začne pomalu, ale jistě své skleněné království nenávidět. I když si to nechtěla přiznat, už od začátku ji k němu něco přitahovalo. Jak čas plynul, bylo jí čím dál tím víc jasné, že se s ní něco děje. Už ji nebavilo celé dny prosedět na zemi a přemýšlet o smyslu svého života, jestli vůbec nějaký měla. Nyní přemýšlela o něm. Vždy, když ráno odešel do práce, ona už se nemohla dočkat toho, až se vrátí. Pozorovala ho každou volnou minutu a ani na chvíli ji to neomrzelo. Teď už jí bylo nade vše jasné, že je do něj zamilovaná. Na jednu stranu byla šťastná, že konečně ví, co znamená láska, o které dříve slyšela pouze vyprávět Na druhou stranu věděla, že její náklonnost k němu nebude nikdy opětovaná, už jen z toho důvodu, že on o její existenci nemá ani ponětí. Toto vědomí ji sužovalo a ona věděla, že je vůči tomu naprosto bezmocná.
I když moc dobře věděla, že její láska bude vždy pouze jednostranná, snažila se tolik si to nepřipouštět. Stačil jeden pohled do jeho veselých zelených očí a veškeré chmury ji rázem přešly. Takhle tedy žili den za dnem, měsíc po měsíci. On, jakožto ambiciózní pracovitý mladík, kterého ani na chvíli nenapadlo, že za zrcadlem existuje další svět, a ona, která už nedokázala žít pro nic jiného než pro lásku k němu. Dny pomalu ubíhaly a mohlo by se zdát, že tento stereotyp už jim zůstane navždy.
Ale opak je pravdou. Právě dnešní den byl totiž něčím výjimečný. Začal sice stejně jako všechny předchozí, ale ona již od rána cítila, že se něco děje. Dnes se nemohla zasmát tomu, jak Mirek zmateně pobíhá po bytě a hledá části svého oblečení. Již od brzkých ranních hodin totiž seděl v obleku u jídelního stolu a vypadal značně nervózně. Ruce se mu klepaly a v obličeji byl úplně bledý. Celé dopoledne se snažila přijít na to, co ho dokázalo takto rozrušit, avšak marně. Celá záhada se však vyřešila hned v poledne. Zazvonil zvonek a Mirek šel otevřít. Nejprve si myslela, že ho přišli navštívit nějací kolegové z práce. Avšak to, co následovalo, by ji nenapadlo ani v tom nejhorším snu. Ti cizí lidé s sebou měli obrovské kufry, které začali ihned vybalovat a on jenom nečinně přihlížel. Chtěla na něj zavolat, zeptat se ho, co to má znamenat, ale bylo jí jasné, že by ji stejně neslyšel. Vyčkávala tedy, co se bude dít dál.
Nemohla uvěřit vlastním očím. Mirek se najednou zvedl, předal neznámé paní klíče od bytu a se slovy „Doufám, že se vám tu bude líbit“ odešel do předsíně. Ještě naposledy se dlouze zadíval do zrcadla, jako kdyby snad něco tušil. Najednou však rychle sklopil oči, sundal z věšáku sako a opustil byt i se všemi svými věcmi.
V tu chvíli se jí oči zalily slzami. Jediný důvod, pro který ještě dokázala žít právě navždy zmizel. Nedokázala se smířit s tím, že by tu měla zůstat sama, uvězněná za tou prosklenou zdí. Teď pro ni existovalo už jen jediné řešení. A ona byla pevně rozhodnutá. Nenávistně se podívala na zrcadlo a vší silou do něj praštila. Střepy se rozlétly na všechny strany a její bezvládné tělo se sesunulo k zemi. O pár okamžiků později se otevřely domovní dveře a v nich se objevil Mirek. Něco uvnitř mu totiž pořád říkalo, že by se měl vrátit. Ale přišel pozdě. Ležela nehybně na zemi, celá pořezaná od ostrých kusů zrcadla a její pohled směřoval do prázdna. Nedýchala. Z jejích očí se dala vyčíst pouze jediná věc – lásky si vážila víc než vlastního života a byla pro ni ochotná i zemřít. Už se na tom nedalo nic změnit. Padnul na kolena, objal ji a poprvé a naposled jí do ucha zašeptal „Miluju tě“.