Přišel anděl....

Vlasy mi vlají. Vítr si s nimi lehce hraje. Mám krásný výhled. Vidím lesy, louky, pole, domy. Vidím vše, co je na tomto světě. Vidím vše, tedy až na lásku.

Miluju ho, proč on mě ne?
Jsem snad špatná?
Jsem snad škaredá?
Jsem snad nepříjemná?
Jsem snad zlá?
Nebo nejsem snad ta vyvolená?

Jsi člověk? Ne, ty jsi zvíře! Tohle by člověk nikdy neudělal! Já miluju zvíře?...ne, to nemůžu.

Jsi zvíře? Ne, jsi ďábel! Ďábel s úsměvem, který ti daroval anděl. Vzal si mu úsměv, utrhl jsi mu křídla, vytrhl si mu srdce…zabil jsi ho!

Přišla víla. Přišla tě varovat. Ty ses jen usmál a nechal si ji jít.

Přišla kráska. Přišla ti říct, že jsi ďábel. Ty ses jen usmál a nechal si ji jít.

Přišla dívka. Přišla a nic ti neřekla a ani tě nevarovala. Přišla, dala ti zrcadlo a hned odešla.
Ty ses do toho zrcadla podíval. Viděl si všechno-anděla, vílu, krásku, ďábla, zvíře. Viděl si všechno-jen ne sebe. Sebe-člověka. Zlostí si zrcadlo rozbil.

Přišel pegas. Přišel, aby ti dal radu. Tys odmítl. Chtěl odletět. Tys mu to nedovolil. Zabil si ho. Měl si vztek!

Přišel bůh. Přišel, aby ti pomohl. Ale tys pomoc odmítl.

Jsi ďábel? Ne, ty nejsi NIC! Jsi duch.
Přišla totiž smrtka. Přišla, nic ti neřekla a jenom sekla. Z tvé duše vyšel anděl, víla, kráska, ďábel, zvíře, pegas.

Stojím na skále. Vidím všechno, co ke světu patří. Vidím poslední západ slunce. Za chvíli se podívám smrti do očí.
„Miluju tě!“ šeptnu a padám dolů. Dolů, za tebou.