Mrtvé purpurové květy (část 1.)

Seděla na posteli. Učila se, dělala věci do školy. Její den probíhal jako každý jiný. Neměla moc přátel. Měla kamarádku Veroniku, ale její nejlepší přítelkyně byla Samota. Samota se občas přikradla a nechala Annu v klidu a tichu sedět a mlčet. Protože ticho je občas to nejdůležitější, co máme.
"Co tady děláš tak sama?" prudce vyskočila na nohy a začala se rozhlížet po pokoji. Ostražitě prohlížela každý kout jejího pokoje.
"Nelekej se." promluvil tichý hlas někde napravo od ní. Škubla sebou a prudce se otočila. Ke svému vlastnímu zděšení zjistila, že vážně není blázen a že vážně v jejím pokoji je i někdo jiný než ona.
"Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. To jsem nechtěl." sklopil zrak omluvně. V tichém šoku na něj nevěřícně zírala. Jak se dostal k ní do pokoje? Proč se tam dostal a kdo to vlastně je? Byl to docela pěkný kluk. Mohlo mu být tak 17, možná trošku víc. Ale na puberťáka, který běhá za holkama a poslouchá hip hop, vypadal příliš strhaně, byl příliš bledý a byl oblečený v depresivně černočerné barvě. Jeho vlasy, barvy stejně havraní jako jeho sako mu zakrývaly pravé oko.
"Cccc...Kdo...Co tady děláš?" koktala a nevěděla, kterou otázku má položit dřív. Stále na něj upírala svůj zděšený pohled a on se na ni úzkostlivě zadíval.
"Nebaví mě už být sám." řekl příliš smutně na to, aby se v Anně probudil nějaký pocit zlosti. Pocítila náhlou lítost nad tím černým neznámým. Pohnula instinktivně rukou, nasměrovala ji mírně k jeho nehybnému postoji.
"Vážně mě mrzí, že jsem tě tak vylekal. Nemohl jsem si už dál pomoci." jeho lítostný výraz se změnil v nevinný úsměv. Byl okouzlující a Anna se nepatrně zatřásla. Pořád nevěděla, na co se má vlastně ptát. Nemohla se přinutit ke slovu. Jakoby se její rty přilepily k sobě. Chtěla najít správná slova, ale jakoby se všechna slova světa utopila na dně Tichého oceánu. Ani nemrkla, jen si ho zlobně měřila pohledem.
"Zlobíš se?" zvedl obočí v očekávání. Zavřela pevně oči a zavrtěla hlavou. Chvíli proti sobě stáli v tichu.
"Proč nic neříkáš?" nevydržel to po chvíli on.
"Nevím, co mám říct." řekla po chvíli váhání upřímně. Kdo je tenhle cizinec? Tak tajemný, zvláštní a jiný.
"Sedni si."
"Řekneš mi, kdo jsi?" zeptala se váhavě a vyčkávala na odpověď. Jeho obličej se zkřivil jakousi zvláštní podrážděnou lítostí.
"Později."
"Později?"
"Není na to ten pravý čas."
"Myslím, že na to je právě teď ten nejlepší čas." odpověděla svým hrubším tichým hlasem.
"Měj se mnou trpělivost." zaprosil něžně.
"Kdo jsi a co tady děláš?" zeptala se už trošku naštvaně.
"Stojím tady a dívám se na tebe." odpověděl polovičně. Prudce vydechla.
"Nevím, kdo jsi, ale tvoje přítomnost mě znervózňuje. Měl bys jít."
"Půjdu, když si to přeješ, ale myslím, že se brzy vrátím."
"Proč?"
"Jak jsem řekl, už mě nebaví být sám." řekl a ve vteřině byl pryč. Zůstala stát ohromená a naprosto zmatená.

Po dlouhé noci plné myšlenek, otázek, představ a zuřivé nevědomosti, Anna procitla do nového dne. Vyčistila si zuby, učesala svoje dlouhé krvavě rudé vlasy, oblékla si své klasické obnošené světlé džiny, tmavé tričko s dlouhým rukávem, zabalila se do tmavě modré zapínací mikiny, obula si své tři roky staré červené converzky, hodila na sebe tmavou bundu a vplula do víru velkoměsta. Na svůj večerní přízrak však nezapomněla. Ba naopak. Pořád ji vrtalo hlavou, co nebo kdo to byl. Přišlo ji to absolutně absurdní. Na duchy, na upíry, na vlkodlaky, ani na nic podobného nevěřila a pomalu začínala přesvědčovat sebe sama, že je ve skutečnosti blázen. Bloumala městem bezmyšlenkovitě, ale nezabloudila. Její podvědomí vědělo, kam má jít.
"Ann! Ann!" křičela kamarádka někde zpoza školního davu. Všude kolem bylo ranní rušno. Koneckonců asi jako každý všední den.
"Ahoj." kývla Anna na pozdrav své jediné kamarádce.
"Ahój!" zahalekala Veronika přes procházející studenty. Anna se malinko pousmála.
"Poběž! Přijdeme pozdě." křikla Anně do ucha, když se k ní konečně probojovala. Anna se usmála a pokrčila rameny, Veronika vzdychla a společně se přesunuly do jazykové učebny a začaly s francouzštinou. Anna byla celý den jako na trní. Slíbil, že přijde, proč si to tolik přála? Přemýšlela a přemýšlela. Přemýšlela, jestli nemá hlavu už jako pátrací balon. Přemýšlela, jestli by neměla přestat přemýšlet, protože přemýšlela nad přemýšlením už tak akorát.
"Co je? Jsi nějak mimo." zeptala se Veronika o přestávce a vytrhla tak Annu z přemýšlení.
"Jsem jen unavená." Nikdy toho moc nenamluvila. Byla tiché dítě, tichý člověk. Proplouvala středečním dnem prázdně a těžce. A když doplula domů, těžkost na ní dopadla téměř hmatatelně. Rozhlédla se po pokoji, aby se přesvědčila, že tam vážně nikdo není a převlékla se do oblíbených černých tepláků a vytahaného trička s nápisem Guns 'n' Roses. Prohrábla si své dlouhé vlasy až pod lopatky a posadila se na postel. Matka ještě nebyla doma, tak si mohla v klidu a nerušeně dumat nad tou prázdnotou. Povzdechla si a dál upřeně sledovala rýhu na tmavém koberci. S dalším povzdechem obrátila pohled ke stropu a prudce se položila na postel. Nohy měla opřené stále o zem, ale trup měla uvolněný. Ruce natáhla dlaněmi vzhůru a zírala do pomyslných hvězd. V srdci ji prazvláštně bodalo a ruce ji svrbily, ale neměla chuť vstát a převrhnout tak sklenici myšlenek v hlavě. Nechtěla si připouštět ten vlastní proud řeky v hlavě. Nechtěla si představovat ty obrazy visící na stěnách jejího mozku. Dýchala tiše a vyrovnaně. Její obvyklý dech se po čase změnil v tiché chrápání. Ponořila se do říše snů. Na chvíli.

Prudce sebou trhla a vymrštila se do polohy vsedě. Nepatrný pohyb ji vytrhl z polospánku. Postel se vedle ní malinko prohnula. Vyděšeně zírala vedle sebe. Je tady.
"Ahoj. Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." díval se na ni pronikavě svýma smaragdovýma očima. Polkla. Asi by s ním měla mluvit, ptát se, ale nedostávalo se jí kyslíku. Znovu to udělal. Znovu ji odzbrojil.
"Jak ses dnes měla?" zeptal se nevinně. Zavrtěla netrpělivě hlavou.
"Kdo jsi?"
"Já jsem... pocestný."
"Pocestný?"
"Svým způsobem."
"Myslím, že bych měla zavolat policii." napadlo jí zoufale. Zacukaly mu koutky.
"Proč? Někdo ti snad ukradl kolo?"
"Tohle tvoje chování hraničí s narušováním osobní svobody." vychrlila jako blesk. Kdo ji vlastně naposledy uvedl do rozpaků? Zatvařil se ublíženě, jako by mu právě někdo zasadil kulku do nohy.
"Odejdu, pokud budeš chtít." sklopil zrak. Nad jeho bolestí se jí stáhlo hrdlo.
"Ne." zašeptala okamžitě a neměla tušení proč. "Jen mi začni odpovídat."
"Později."
"Kdy později? Myslím, že později právě nastalo."
"Nejsi na to připravená."
"Jak ty to můžeš vědět? Já dobře vím, na co jsem a na co nejsem připravená a myslím, že právě teď máš tu nejlepší příležitost mi všechno vysvětlit." prskala v náhlém rozčarování.
"Proč jsem tu? Už jsem ti to říkal. Nechci být sám."
"Proč zrovna já?" pochopila, že kdo je jí asi nepoví.
"Líbíš se mi."
"Líbíš? V jakém smyslu?"
"Nevím. Zkrátka se mi líbíš."
"Pokud nechceš být sám, neměl bys lidi odrazovat ještě dřív než se s Tebou začnou bavit. To jsou mi způsoby. Přijdeš si sem a začneš mi vyprávět o tom, jak nechceš být sám. Neodpovídáš na otázky o své totožnosti, neodpovídáš vlastně na nic. Kde si myslíš, že jsi? Co si myslíš? U nás se lidé nejdřív seznámí někde venku, nezačnou si hned lézt do oken!"
"Kdo říká, že sem lezu oknem." ohlédl se směrem ke dveřím a vmžiku byl pryč. Za okamžik bylo slyšet chrastění klíču v zámku. Maminka se vrátila domů z práce. Anna si napjatě vzdychla a promnula si spánky. Přestávala rozumnět všemu, i sama sobě. Vstala přivítala matku, pomohla jí vyndat nákup z igelitových tašek a vrátila se zpátky do pokoje. Vyndala si sešit z francouzštiny a splnila nějaký bizardní domací úkol. Připravila si věci do školy a šla se umýt. Teplá sprcha jí udělala dobře. Na chvíli zapomněla na proud svých myšlenek a nechala se unášet skutečným proudem vody. Vylezla, vyčistila si zuby, pročesala vlasy a pečlivě usušila své mokré tělo. Po potřebných procedurách se převlékla do pyžama a zalezla si pod peřinu. Vyčkávala. Přijde ještě?

Druhý den zaspala. Bůhví do kolika hodin zírala do stropu a čekala až se její přelud vrátí. Rychle na sebe naházela obvyklý outfit a zmizela ze dveří. Celá udýchaná dorazila do školy a zařadila se mezi řadu lavic a studujících studentů. Vytáhla si velký linkovaný sešit a nepřítomně si zapisovala poznámky z hodiny dějepisu. Začínala mít obavu o své psychické zdraví. Vážně jí to bylo divné. Jednou dobrá, ale když i po druhé. Přemýšlela, jestli v dohledné době náhodou nepožila nějakou drogu, marně. Její den nebyl nikterak zajímavý. Každý den je téměř stejný a přesto je tak jedinečný. Probíhá stejnou linií, ale přeci jen má jiný scénář. Každý den může být tím posledním. Připadalo jí, že její život snad ani tu správnou linii nemá a litovala, že jí někdo z té vyšíí sféry dal život, který takhle parádně promrhá. Nevěděla, že může existovat někdo, kdo během pár vět tak razantně změní její slabý život. Už ano.
Pomalým plahočením se dostala domů. Hodila si věci na zem a šla se napít vody. V ledničce našla zbytek z včerejší koupené číny, tak si ho ohřála a snědla. Po obědě si vyndala nějaké učení do školy a probírala se předměty jako jsou čeština, zeměpis a chemie. Protože už všechno měla hotové a připravené, vyndala si z knihovny nějakou nedočtenou knihu a s úmyslem zaplnit volný čas, začala číst. Někdy kolem osmé, když se její matka vrátila z práce, knihu odložila a šla si připravit sendvič k večeři.
"Tak jak bylo ve škole?" zeptala se matka s úmyslem rozvést společnou řeč.
"Dobře. Díky."
"Vůbec si spolu nepovídáme. Mám tak málo času..."
"To je dobrý, mami. Nezazlívám ti to."
"Já vím, ale stejně. Ty už jsi tak dospělá a zodpovědná. Vůbec nestíhám mapovat tvůj život."
"Nepotřebuji, abys ho mapovala. Mám se dobře. Vážně dík."
"A co kluci?" Na okamžíček se Anně do hlavy vloudil obraz kluka v černém.
"Nic. Nechci se bavit o klukách."
"A o čem se chceš bavit?"
"Asi o ničem. Jdu spát. Dobrou noc, mami." rázně debatu ukončila a se zvukem bouchnutí talíře do dřezu opustila kuchyň. Než zavřela dveře do pokoje, uslyšela ještě matčin zoufalý povzdech. Zmocnil se jí pocit viny a lítosti, ale myšlenku brzy zapudila, protože s matkou zkrátka nikdy neměla společnou řeč a po letech se to určitě jen tak nemohlo změnit. Pro dnešek si jen vyčistila rychle zuby a omyla obličej. Navlékla na sebe pyžamo a s žuchnutím dopadla na postel. Rychle se zabalila do teplých fialových peřin a chystala se ke spánku. Onu noc nepřišel.

Nastal víkend. Anna věděla, že se bude nejspíš celý víkend učit. Už ji ani nepřipadalo divné, že nemá žádné koníčky a že nemá, jak zaplnit mezery mezi povinnostmi a spánkem. Často upadala do prapodivně prázdných a temných depresí, ale po většinu času byla jen tiše smutná. Občas ji udělala radost jen maličkost. Slunce prozařující z tmavě rudých průsvitných záclon, když ráno vstávala do školy, zpěv ranních ptáků, kapky letního deště, tichý zpěv větru. Jakoby snad měl být její život promrhán spánkem a nicotnou bezvýrazností, tichem a ubíjející prázdnotou. A zatímco přemýšlela nad svým nezajímavým životem, on seděl v rohu jejího pokoje a upřeně na ni hleděl. Dělala, že ho nevidí a přelouskávala stránky Božské komedie. Snažila se ho ignorovat, třeba nakonec vážně jen tak zmizí. Snažila se dýchat zhluboka a pravidelně. Mlčel, jen se na ni zbožně díval. Občas kolem něj prošla, občas na něj pohlédla, ale stále a pořád mlčela. A vydržela to měsíc...

Do školy přišlo nové maso. Bylo jasné, že ihned bude středem zájmu. Všechny holky kolem z něj byly úplně hotové a nemluvilo se o nikom jiném, než o tomhle novém neznámém. Anna si ho jen letmo prohlédla a sedla si na své místo někde v rohu u zdi. Jediné, co na něm stihla zaznamenat, byly platinově blond vlasy. Učitelka ho posadila hned do první lavice, aby ho měla pod kontrolou a aby nebyl hned vystaven přílišnému vlivu ostatních studentů. Dál už se o něj Anna nezajímala. Chtělo se jí zvracet z toho, jak kolem něj každá kvokala a jak se na dámských záchodech sázely, která ho sbalí dříve. K jejímu pobavení to vypadalo, že i jemu je to docela nepříjemné. Všechno to divadélko okolo jí přišlo přehnané. Znechucená odcházela domů. Venku už znatelně přituhovalo a ve vzduchu byla cítit zima. Zabalila se do huňaté černé pletené šály a pomalu kráčela k domovu. Doma vyndala z ledničky mléko a nalila si ho do hrnku. Napila se, nasypala si do něj pár piškotů a šla do pokoje. Matka byla v práci, ostatně jako vždy a ona byla doma sama. Jen on tam zase čekal ve tmě, v tmavém rohu a nic neříkal.
"Vážně mě nebavíš." zašeptala si jen tak pro sebe.
"Ty mluvíš?" podivil se.
"Vážně mě udivuje, jak dlouho dokáže člověk sedět sám a v tichosti."
"Myslela jsem, že třeba zmizíž, když tě budu dlouho ignorovat."
"Musíš pochopit, že nejsem výplodem tvé mysli."
"Nechápu jen, co ode mě chceš. Není nic, co bych ti mohla nabídnout."
"Nechci od tebe nic, zatím. Jen se mnou mluv. Chci tě pochopit."
"Já chci jen vědět, kdo jsi!" obrátila se na něj se zuřivým pohledem.
"K čemu by ti to bylo?"
"Doženeš mě k šílenství. Já...já... já vážně nevím, co si o tomhle všem mám myslet." začala přecházet po pokoji křížem krážem.
"Uklidni se. Já ti nepovím, kdo jsem..." Vzdychla a sklopila zrak.
"Ale můžu ti to ukázat." řekl potemněle. Chvíli se mu dívala do očí, aby v nich našla jakoukoliv emoci. Pomalu přistoupil k oknu. Nechápavě se na něj dívala a netrpělivě vyčkávala. Zkoumala každý jeho pohyb, každý záchvěv v jeho dokonalém obličeji. Pomalu, velmi pomaloučku zvedl pravou ruku směrem k oknu. Absolutně nevěděla, co má zalubem. Na parapetu kalně bílého okna stál takový malý květináč s Ocúnem, zrovna rozkvetlou fialkovou rostlinou.
"Co to děláš?" nevydržela mlčet. Otočil se k ní zády a zakryl jí svým tělem výhled na květinu. Když poodstoupil, pořád na něj nechápavě zírala. A když se potom zadívala zpátky na květinu, viděla jen černé, spálené a uvadlé zbytky z jejích listů.
"Co...?" vyhrkla a pak se jí hlava začala točit. Sedla si na postel a zprudka oddechovala. Přisunul si židli, tak aby viděl Anně do očí a sedl si na ní. Stáhnul obočí a smutně se na ní díval.
"A co to jako má bejt? Co jsi zač?" neuměla to říct nahlas. Nechtěla nic takového vyslovit nahlas. Přeci se už dočista nezbláznila.
"Nejsem Smrt. Jsem jen její posel."
"Co, že jsi?" kroutila hlavou a křečovitě zavírala oči.
"Já vím, že je to pro tebe asi náročné..." nestihl doříct a Anna rychle vstala z postele.
"Náročné... Tak co chceš? Chceš můj život? Tak si ho vem! Pro mě stejně nemá žádnou cenu."
"Tohle neříkej. Je pak příliš pozdě na to, vzít svá slova zpátky." Rychle si oblékla mikinu, hodila na sebe bundu a narazila si černou čepici a beze slova odešla. Nevěděla kam jde, ale potřebovala čerstvý vzduch. Sedla si do nejbližšího parku a rozplakala se. Nevěděla proč pláče, možná z šoku, možná z toho pocitu procitnutí. Seděla a brečela, schoulená, s rukama kolem kolen. Nevnímala tu všudypřítomnou zimu a prudký studený vítr. Jen seděla a plakala.
"Ahoj. Neni ti něco?" objevil se za ní neznámý hlas. Rychle se otočila a uviděla toho nováčka ze školy.
"Eh... ahoj." oplatila mu pozdrav a otřela si slzy o lem rukávu.
"Promiň... ééé... já jsem šel okolo a...." koktal nejistě.
"Jo díky. To je v pohodě." mávla rukou. Teprve teď ho viděla tak zblízka. Byl bledý, záře modři z jeho očí ji téměř oslnila. Byl jistě krásný, ale Anna to nevnímala. Jediné, co před očima viděla, byl černý temný stín. Ten jediný dával jejímu životu nepochopitelný smysl.
"Já jsem Tom." podával ji ruku ten blonďák s úsměvem.
"Jo, já jsem Anna." snažila se ho nepřítomně napodobit.
"Tak to mě moc těší." usmíval se pořád ten kluk.
"Smím si přisednout?" zeptal se a na odpověď ani nečekal. Anna se nepatrně narovnala.
"Co tě trápí, Anno?" obrátil se na ní a propaloval je těma nebeskýma modrýma očima.
"Nic, co by tě zajímalo." zamumlala neslyšně.
"Určitě mě to zajímá."
"Kolik je hodin? Už budu muset jít." zvedla se rychle a pomalu se vydala na cestu domů. Tom vstal a následoval jí.
"Promiň. Nemusíš mi to řikat, jestli nechceš. Nebudu tě nutit."
"Díky. Je to od tebe vážně milé, ale já nemám o starost zájem. Ahoj." prohlásila chladně a tím utla jakýkoliv další kontakt. Až když Anna zmizela za roh, Tom nehlesně zašeptal pár slov narozloučenou. Když se Anna vrátila domů, on tam nebyl.

Annu čekal úplně normální týden. Žádné velké plány, žádné vélké akce. Jen úkoly, písemky a učení. Mrhala svým životem a dobře si to uvědomovala, ale byla tak unavená, tak slabá a zničená, že neuměla udělat ten potřebný první krok vstříc životu. Ten, co jí nedával spát byl nevyzpitatelný. Už dlouho se neukázal a ona byla čím dál zmatenější. Tomáš se pořád snažil udržovat s Annou alespoň základní kontakt, ale ona o to nestála. Rozhodně nebyla jako normální holky. Nebyla si jistá, jestli je vůbec člověk. Vždyť viděla mrtvé...
"Mrzí mě, že jsem tě nechal tak dlouho čekat. Měl jsem plno práce." objevil se po dvou týdnech.
"Plno práce? Zabíjel si kytky?"
"Ne. Nikoho nezabíjím. Je to důležitá součást života."
"Co? Smrt?"
"Ano. Říkej tomu, jak chceš."
"A co je podle tebe teda smrt?"
"Pro mě je to jen práce. Nedělám nic jiného."
"Neděláš nic jiného, než že zabíjíš lidi."
"Jak jsem řekl. Každý to chápeme jinak. Kdyby tuhle práci nikdo nedělal, jak bys pak mohla žít? Nic by se nevyvíjelo a lidí by bylo příliš. Nakonec byste odešli všichni."
"Chodíš za všemi svými oběťmi?"
"Nejsi má oběť. Zatím se nechystám poslat tě pryč."
"Baví mě, jak tomu ty říkáš."
"Říkám tomu tak, jak tomu říkám. Vy jste si našli označení, i my ho máme."
"Vy? Kolik vás je?"
"Spoustu. Je to těžké. Lidí je tolik. Života kolem nás je tolik."
"A ty ho musíš ničit. Musí to být hrozný pocit."
"Nechápeš můj pohled na věc."
"Chápu. Je ti to jedno."
"Nemám jinou možnost. Nic necítím."
"Tak proč jsi tady?"
"To sám nevím. Najednou mi začalo vadit, že jsem v tom sám."
"Jenže proč já? Vybral sis nejslabší článek na světě."
"Možná proto jsem si tě vybral."
"Chceš mě zabít."
"Nechci tě ... zabít." nešlo mu to slovo přes jazyk.
"Poslat pryč, zabít... Není to jedno?"
"Je to, jak bludný kruh. Vysvětlím ti to jinak. Můj život je tomu tvému velmi podobný. Je tak prázdný a tichý. Mrtvý je to správné slovo. Pro tebe je život jen spánek, škola a jídlo. Není nic jiného, co by tě zajímalo, nemáš žádné tužby a přání. Dokonce snad není ani nikdo s kým by sis otevřeně povídala. Jediný člověk, se kterým jsem tě viděl mluvit, je tvoje spolužačka, která o tebe stejně příliš nestojí. Nemluvíš dokonce ani se svou vlastní matkou. Nezdá se ti to divné? Ano, je to divné. I já jsem... divný. Kdybych se rozhodl o svém takzvaném životě mluvit do televize, kdo by mi uvěřil?" odmlčel se na okamžik a Anna jen mlčky, s mírně pootevřenou pusou, stála a naslouchala.
"Ale tys mi uvěřila a už jen to je pro mě znamením, že právě teď dělám správnou věc. Já už jen nechci být sám. Neměl bych takové pocity cítit, ale nemohu si pomoct. Už to tak asi mělo být."
"Nezabiješ mě, nechceš mě zabít, protože já už jsem mrtvá."
"Nejsi mrtvá. Přeci jen je pár lidí, kteří tě berou na vědomí."
"To je jedno. Stejně si jako mrtvá připadám."
"A to je právě ono. Proč nežiješ jako tvoji vrstevníci? Sedíš doma, mlčíš, věčně nad něčím přemýšlíš, pláčeš, učíš se, hledíš do stínů. Proč nechodíš ven nebo snad alespoň nesleduješ třeba televizi?"
"Já, já, já... já nevím. Nemám chuť. Nemám absolutně žádnou chuť žít."
"Co se ti stalo, že je tomu tak?" Anna se posadila na postel a založila si hlavu do dlaní.
"Já nevím." zašeptala téměř neslyšně do dlaní a na chvíli se odmlčela.
"Ale chtěla bych být normální."
"Ty jsi normální. Stačí se jen rozhlédnout a začít toho využívat."
"A proč mi tohle všechno vůbec říkáš?"
"Protože všichni se bojí Smrti. Všichni tady chtějí být věčně, nestárnout a neumírat, ale přitom každý všechno vzdává ještě dřív, než se vůbec odhodlá to zkusit. Každý je líný a hloupý a nesnaží se s tím něco udělat. Jste tak odevzdaní a tolik plýtváte časem. A potom, když už je pozdě, si náhodou vzpomenete, že existuje nějaký Život a že je třeba s ním žít. Proč nereagujete na přítomnost? Proč vás neustále trápí minulost a proč se věčně tak upínáte na budoucnost? Jen se to snažím pochopit."
"Člověk se bláznem nestane, člověk bláznem je."
"Co tím myslíš?"
"No že evidentně nejsem normální. Povídám si tu se smrtí... Panebože."
"Nejsem Smrt. Jsem jen její posel."
"A viděl jsi někdy Smrt?"
"Jistě."
"A jak vypadá?"
"Je temná, tichá a mocná."
"A viděl jsi někdy Život?"
"I ten jsem viděl. Je zářivý, nespravedlivý a hlasitý."
"A kdo z nich se ti líbil víc?"
"Samozřejmě, že Smrt. Protože ta jediná je spravedlivá."
"Není spravedlivá. Co je na ní spravedlivého?"
"Všechno. Život každému nadělí to, kam a komu se narodí. Smrt si tě vezme a je jí jedno, odkud nebo od koho pocházíš."
"Spokojí se se vším. Jen bere."
"Ale i dává. Dává ti svobodu."
"Ano? A kam tedy potom přijdeš?"
"Hele, je problém jen, že se s tebou bavím, natož pak abych ti toho tolik vyprávěl o samotné Smrti. Stejně už budu muset jít."
"A kam půjdeš? Za prací?" Jen přikývl a byl pryč...