Možná se zblázním, miláčku...

Díval se na mě a i když se snažil, abych to nepostřehla, v jeho očích jsem zahlédla slzy. Přejel mi dlaní po tváři, ale ani jsem nemusel uskočit - sám se otočil a odešel.
Možná ho zlomím. Třeba mě sám propustí, když ho trochu psychicky potýrám. Za zkoušku to určitě stojí. Jinou šanci zatím nevidím.

---
Můj plán jsem zatím nemohla uskutečnit, protože mi jídlo přinesl už když jsem spala a pak se znovu neukázal. Prošla jsem si obsah košíku, který se pravidelně trochu měnil. Překvapila mě kniha, která ležela na dně. Byla ovázaná zelenou stuhou, na které visel lístek:

VŠE NEJLEPŠÍ K DNEŠNÍMU SVÁTKU.

Vůbec jsem si nevzpomněla, že mám svátek. Nenapadlo mě to. Ale jeho ano. Dal mi něco, čím nepohrdnu ani od nepřítele. Samozřejmě že věděl, jak ráda čtu. Sledoval mě. Navíc tu nebylo co dělat, takže jsem tu pěti set stránkovou ,,knížečku" docela uvítala.
Už sám obal byl zvláštní - laděný do černé. Na obrázku seděla dívka na lavičcce - kolem ní padalo poslední žluté listí, zem už ale pokrýval sníh. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly kolem smutného obličeje. Přečetla jsem si titul.

LEDOVÁ TOUHA

Název mě znepokojil. Chtěl tím snad něco říci? Zvědavě jsem nahlédla na první stránku. A za čtyři hodiny jsem měla přečteno. Měla jsem si ji šetřit. Nevím, jak dlouho tu budu - mohla jsem mít alespon malou věc na zahnání nudy. Ale ten příběh mě tak zaujal, že jsem nemohla jinak. Musela jsem číst a číst.

Hlavní hrdinkou byla sedmnáctiletá dívka jménem Natalie. Žila pouze s matkou. Každý den se vracela domů stejnou cestou - vyšla z gymnázia, prošla několika uličkami, následně prošla kouskem městského centra. Poslední úsek její denní cesty byl park. Jednoho dne v zimě se ale ze školy nevrátila. Matka zavolala policii, sdělila jim, kudy dcera chodívá. Policisté prošli celou trasu. Až u vchodu do parku našli stopu - dlouhý fialový šál, který Natalii patřil. Hledali dál a našli čepici. Postupem času šli pouze po cestičce z Nataliina oblečení. Boty, ponožky, kalhoty, spodní prádlo, tričko, svetr, bunda... Co bylo zvláštní, nenašli se žádné stopy po zápasu s nějakým útočníkem. Vypadalo to, jako by si Natalie všechno svlékla z vlastní vůle. Ale kam se poděla? Nemohla přeci jen tak zmizet!
Policisté prohledávali park i přilehlé okolí. Matka se vzdávala naděje - po setmění se znatelně ochlazovalo a Natalie, jak se zdálo, neměla žádné oblečení. Smiřovala se s tím nejhorším - dcera někde umrzla.
Přesto dívku našli živou. Jeden dobrácký bezdomovec jí půjčil svůj prastarý kabát a děravé rukavice, dokonce se s ní rozdělil o přikrývku z kartonu a ohen.