Yu yu Hakusho-Černý Drak 1 část

Reno se probouzí a nechápe co se děje, prohmatává si tělo. Žije! Neví proč, jak. Rozhlíží se po pokoji, kde se nachází, leží na posteli, před ním je skříň, stolek se židlí a pc, po pravé straně má noční stolek, okno a po levé další skříň a dvoje dveře. Vzepře se na rukou a pokouší se vstát, ale ještě se celý chvěje. Zavře oči a přemýšlí co viděl na posledy. Vybavuje se mu Kurama, zatne zuby. Hiei, boj a pak tma. Pak si vzpomene na muže v kápi, stojícího nad jeho tělem v zásvětí.
Znovu se pokusí vstát, zjistí u toho že má na sobě volné kalhoty. Dostane se pracně k oknu a zjišťuje, že je v Tokiu. Sakra co tu dělá? Kdo byl ten muž?
Pohlédne na své břicho a vidí 3 táhnoucí se jizvy od ran Hieiovi katany. Tvář se mu zkřiví zlobou. Přejede prsty po jizvách, opravdu se mu to nezdá. Jak dlouho tu může být? Týden? Dva?
Ozve se hlas a Reno se lekne: “Jsi tu 3 týdny, jestli pátráš.“ Reno se otočí, ale nikoho nevidí.
„Dalo práci tě dát do kupy.“ Reno těká pohledem po místnosti. „Kde jsi a kdo jsi?“ zazní jeho otázka. Stojí opřen zády o zeď a čeká na odpověď,ale nic se neděje. Pohlédne tedy znovu z okna, je asi v 15tém patře má na dohled domy kolem. V očích se mu objeví zvědavost. Proč tu?? Náhle spatří dům, který povědomě zná. Chytne se parapetu. To snad není možné? Určitě se zmýlil. Pátrá pohledem dál,ale stále se vrací na ten jeden dům. Prsty křečovitě svírá parapet. Neplete se, je to on. Ucítí za sebou pohyb, otočí se, ale nikdo tam není. „O co tu jde?“ ukazuje přitom na dům. Opět je ticho, otočí se zpátky, když z koutu po něm něco letí, instinktivně to chytne. Dalekohled. Reno chvíli přemýšlí, pak se podívá s jeho pomocí na ten dům. Ano je to ON. Ruka mu klesne. Proč si ten člověk s ním takhle zahrává? Otočí se znovu do pokoje a zaměří se na roh odkud dalekohled doletěl. Nyní tam uvidí stát postavu ve stínu. Udělá dva kroky k němu: “Odpovíš mi? Nebo prostě odcházím.“ Natáhne se pro halenu a míří ke dveřím. Postava v rohu se nehýbe. Reno sáhne po klice a naštěstí trefí ty správné a stojí na prahu obývacího pokoje. Tak jak ale dveře otevře se mu sami od sebe před nosem opět zavřou. „Ty někam jdeš? Dost mi dlužíš, nemyslíš?“ Reno zaraženě stojí před dveřmi: “Já se tě ptal. Neodpověděl si mi.“
Postava se vynoří z kouta, je to asi 180 cm vysoký muž, podle všeho mladý. Část obličeje mu zakrývá maska a zbytek tetování.
Reno o krok ustoupí: “Proč?“
Mladík k němu přistoupí: “Mám své důvody, ale napřed ti sdělím to základní, co se dělo když si spal.“
Reno se posadí na kraj postele: “Tak začni.“
Mladík začne: “Takže asi takhle, tvůj bratr je mrtev, toho se mi nepovedlo ani zachránit ani přivést zpět k životu, byl slabý. Kurama již částečně vidí“ podívá se z okna ven „ touhle dobou by se měli vracet z kláštera, kde se léčil.“
Reno zaujatě poslouchá.
„Část týmu je teď pryč, ale ví, že si zmizel, netuší že jsi naživu. Nejsou hloupí a dojde jim to.“ Mladík se odmlčí. Reno přemítá v rychlosti co a jak. „Dobře bratra neřeším. Ten tupec se neumí ani pomstít. A truchlit za něj nemá smysl. Kurama je již jiné kafe. Toho chci. Ale teď k jiné otázce. Proč já? Kdo jsi a jak si mě oživil?“
„Kdo jsem není teď podstatné, vše se v čas dozvíš. Proč ty? Máš v sobě velký potenciál ani o tom nevíš. Postoupil jsi dál oproti svému bratru. Proč? Důvody jsou dva. Já chci Hieie a dýku co vlastní, o nic jiného mi nejde. Druhý důvod je ten , že se ještě tu nemohu pohybovat lehce mezi lidmi. Má proměna vydrží maximálně 10 minut a to není dostatečný čas pro můj plán, proto potřebuji tebe. A oživil?“ zasměje se „To ani moc nebylo potřeba, sice tvá zranění byla smrtelná, ale ty sám ses uvedl do stavu podobného smrti pro jiné těžko rozpoznatelné a v momentu, kdy se o tvé tělo přestaly zajímat, odnesl sem tě sem a pomohl tvému tělu se dál léčit. Víc ani nebylo třeba.“
Reno se zamyslí: „Dobře a proč chceš Hieie??“ Mladík couvne: „To ti neřeknu, mám k tomu své vlastní důvod. Teď se najíš, vedle je vše připraveno. Já se musím vrátit do zásvětí. Nikomu zatím neotvírej maximálně domovníkovi a tomu řekni, že jsi můj bratr. Více ho zajímat nemusí. Večer se vrátím.“ S těmito slovy zmizí a Reno zůstane v bytě sám. Jde do obýváku, který je propojen s kuchyní a spořádá nachystané jídlo. Musí si zjistit pár věcí. Oblékne se do kabátu, který nosil v zásvětí,chtěje se vydat na cestu. Pak se na chvíli zarazí a vrátí se k oknu, podívá se k domu, prstem píchne do skla přesně kde se nachází Kuramův dům. „Budeš můj.“ S těmito slovy se přesune do zásvětí do tajných zahrad. Přímo před ním stojí dva démoni, kteří okamžitě, jak se objeví začnou couvat. „Vidíš to? On žije, mizíme.“ Než se Reno rozhoupe cokoli říct oba démoni zmizí. Vrátí se tedy zpět k tomu co chtěl. Zavítá do zadní časti, kde se nachází omamné a manipulující květy. Ví přesně které chce, vezme nůž který má v kapse kabátu a odřeže 3 druhy, které vybral. Něco s nimi vymyslí. Vráti se ještě zpět do jejich starého úkrytu a pobere si pár věcí a zbraně. Lekne se, když za sebou uslyší známý hlas, a prudce se otočí: „Můžeš mi říct co tu děláš?? To chceš, aby všichni věděli, že jsi na živu?“ Zlostně mu nadává mladík a žďuchne jej do ramene.Reno couvne: „Ne, ale potřeboval jsem pár věcí!“ „Tak si měl říct, bych ti to donesl.“ Reno se zasměje: „Jasně ty máš přístup do tajných zahrad, já zapomněl.“ poznamená ironicky. Mladík naštvaně odpoví: „To nemám. Tajné zahrady Karbezo jsou mi uzavřeny.“ „Tak vidíš, musel jsem jít.“ hází u toho jeden z pytlů po něm: “Aspoň mi s tím pomůžeš.“ Mladík bez problémů pytel chytne a zasměje se: „Drzý jako vždy, taková maličkost.“
Reno se zarazí: „Co ty o mě víš??“
Mladík se usměje: „Celkem dost a jdeme.“ Opět před ním zmizí a Reno se tedy přenese zpět do lidského světa. Pytel leží vedle jeho postele. Usměje se, rychlá to přeprava. Mrkne na stolek a tam leží na papíru napsaný vzkaz: „Poslíčka ti příště nedělám, v 11 dojdu. M.“
Reno chvíli kouká na písmeno M, co to jen znamená, jaké má jméno?
Přejde do obýváku a pustí si televizi, sice je mu to k ničemu, ale aspoň to nebude nápadné, že je tu celý den potichu. Za 2 hodiny jej věci v televizi přestanou bavit, vypne ji a vrátí se do pokoje. Z jednoho z pytlů vytahá nádobí na přípravu ampulí, ať už léčivých nebo útočných. Stolek s pc vyklidí a velice rychle z něj udělá malou laboratoř. Z druhého pytle vytáhne pár kousků oblečení a ledabyle je pohodí do skříně. Ze třetího pytle tahá zbraně, hlavně bral ty malé lehce přenosné (dýky, šipky...) a jednu velkou, svou katanu a ta je již brzy opřena v rohu u zdi. Jako poslední vytáhne květiny. Každá z nich je pečlivě zabalená, aby se nepomíchali a malý notýsek se znaky. Komu by se dostal do rukou nevěděl by co s ním. Znalci, ale poskytl důležité informace o směsích vyráběných z květin. Od masožravých až po hypnotizující. Reno si sedne na postel a hledá v notesu ty květiny, které si donesl, listuje opatrně deníkem. Najde po chvíli vhodný recept a pustí se do přípravy. 3kráte esenci zkazí, než se mu povede ji vyrobit. Unaven s hotovou ampulí padne do postele, ampulku položí na noční stolek a usíná.
Mokuro se objeví přesně jak řekl. Vidí z pokoje Rena světlo tak tam ihned vyrazí, chce s ním mluvit. Nachází ho ale spícího, napůl oblečeného leží napříč postelí. Na stole je hrozný nepořádek. Mokuro nechápavě pokývá hlavou a jde zhasnout lampičku, když mu pohled padne na ampuli. Opatrně ji vezme do rukou a prohlíží si substanci proti světlu. Fialová esence se v ampulce vlní. Fascinuje ho ten pohled. Lehce se prsty dotkne víčka a přemýšlí jestli ji otevřít. Nakonec ji ale vrací na stolek. Zhasne světlo a odchází do svého pokoje. Kde velice rychle usíná.

--------

Kurama a Hiei se vrací domů, tam je ostatní uvítají. Keiko s Yukinou připravili pohoštění. Kubawara si jako vždy neodpustí pár poznámek, ale po chvíli se na polštářích u stolu část party směje, to když Hiei honí Kubawaru kolem stolu. Kurama jim vypráví, co se v klášteře dělo, tak není nouze o další vtipné situace. Padne večer a oslava už pomalu končí. Začínají se rozcházet do svých pokojů. Genkai pomůže Yukině posbírat nádobí a odchází na svůj pokoj, nechce na noc jít k sobě domů o pár ulic dále. Yusuke odnáší zatím spící Keiko do pokoje, Yukina před sebou žduchá Kubawaru. Hiei odběhne do koupelny, která je součástí jejich pokoje. A Kurama zatím otevře okno, posadí se do něj s jednou nohou pokrčenou, druhou volně spuštěnou do pokoje. Opírá se o rám okna a sleduje hvězdy. Přemítá si poslední měsíc zpětně, co se vše stalo. Jeho zrak je již skoro v pořádku, tak je i z toho důvodu šťastný, ne jen protože mají konečně vyřešen další případ. Uslyší za sebou capkání bosých nohou, otočí se směrem k Hieiovi,který sedl obkročmo na židli a s hlavou opřenou o ruce na opěradle ho sleduje.
„Copak je?“ ptá se Kurama. Hiei mlčí, Kurama se chce zvednout, že přejde k němu, když jej Hiei zastaví. „Zůstaň tam prosím.“ Kurama se usměje a zadívá se z okna ven. Cítí jeho pohled. Přivře oči a nechá ať se Hiei dívá. Hiei zatím sleduje Kuramu. Kurama pootevře oči a olízne si suché rty, když uslyší vedle sebe povzdech. Nestihne ani natočit hlavu, když Hiei najednou stojí v okně a dívá se na něj dolů. Kurama ho mlčky sleduje. Hiei si zatím v okně čupne a natáhne po něm ruku. Kurama ji chytí: „Copak chceš?“ Hiei se mu zadívá do očí: „Co asi.“ Kuramovi přelítne úsměv na rtech. „Si opilý, jak začnu nemůžu přestat a ty mi to budeš vyčítat, nene, spát.“ Hiei se přitáhne blíže k němu: „Chci!“ Kurama mu sevře ruku: „Neprovokuj“ usmívá se. „Až budeš střízlivý, tak se o tom budeme bavit.“ Hiei se přisune ještě blíž: „Kuramo...!“
Ten se sice pořád usmívá, ale je již na něm vidět napětí a to jak se drží. Hiei to cítí a klečí nad ním.Vypadá velice odhodlaně. Kurama polkne a v duchu si říká „Musím vydržet.“ Hiei se na něj posadí a dívá se mu přímo do očí. Obě ruce opřené o trám za Kuramovou hlavou. Ten přerývaně dýchá, občas zalapá po dechu a opětuje jeho pohled. Když Hiei vidí, že ani tohle nepomohlo, zkouší poslední výpad. Chytne jej za vlasy, nahne mu hlavu na bok a políbí jej na krk, jazykem sjíždí dolů k jizvě pod klíční kostí. Kurama slastí přivře oči, ruce mají tendenci se zvednout. Obejme ho a přitiskne k sobě. Hodnou chvíli ho tak drží, Hiei se snaží vyprostit: „Kuramoo … hej ty podvádíš...!“ Kurama se usměje: „Ne ne bojuj jestli něco chceš.“ Hiei se chvíli mrská, pak Kurama stisk povolí, čeká, že je již unaven. Ale Hiei hezky únavu zahrál a jakmile má ruce volné zaútočí znovu. Nehty mu zaryje do zad, druhou rukou ho přimáčkne k trámu a hladově se vrhne na jeho rty. Kurama lapá po dechu: „Ty malý podvodníku..“ Hiei se směje. Kurama ho zvedne do výšky a přenese k posteli, lehce jej tam hodí. Hiei očekává vše, co si přeje. Jenže přichází překvapení Kurama si sice k němu lehne, ale jen ho svým tělem zablokuje, aby se nemohl hýbat a tiše zašeptá: „Říkal jsem až budeš střízlivý.“ Dá mu pusu na tvář a začne usínat. Hiei chvíli překvapeně kouká, cítí co se s Kuramou děje a i to, že se musí hodně přemáhat. Začne se pod jeho tělem kroutit a uvolnit se trochu. Ucítí, jak se na něm Kuramovo tělo zachvěje: „Hiei..!“ Vyrazí ze sebe Kurama chroptíce: „Nech toho, ještě jednou a potrestám Tě.“ Hiei na chvíli zklidní, pak začne znovu. To už přiletí ruka k jeho obličeji a chytne ho za bradu: „Něco sem ti řekl ne?“ Hiei se podívá do jeho očí a vidí v nich velikou touhu. „Tak proč se bráníš? Když to na tobě vidím.“
Kurama ho políbí na rty: „Protože jsi opilý, nebudeš si nic pamatovat a jak tě znám vyčteš mi to.“ Hiei chvíli leží a nehýbá se. Vidí, jak Kurama usíná, ale jeho tělo žádá něco jiného. Hiei se pokusí aspoň přetočit. To co se stane absolutně nečeká: „Hiei zatraceně budeš už ležet v klidu?“ „Mě ale mrtví ruka si těžkej.“ „Já ti dám těžkej.“ Než Hiei vysloví cokoli dalšího strhne z něj Kurama tričko a přehodí nohu přes jeho. Rukou mu podepře hlavu, chytne jej za rameno a druhou ruku dá na jeho břicho: „No počkej a běda jestli budeš za chvíli kňourat, že chceš spát.“
Rty napadne jeho krk a ucho. Rukou jej, ale drží takm aby mu neutekl, druhou ho začne dráždit dole, od břicha dolů. Hiei se po chvíli nezmůže na nic, jen přerývaně dýchá, třese se po celém těle a mrská hlavou ze strany na stranu, kouše se do rtů a sem tam výkřik prořízne tmu. Kurama přestane a sleduje jeho tvář v měsíčním světle, pootevřené rty, chvějící se tělo, vzrušený dech. Hiei konečně nabere dech a zklidní se. Na to Kurama čekal, a začne znovu. Hiei se opět celý chvěje, sem tam sebou cukne. Kurama opět přestane. Sleduje jeho rty, tělo třesoucí se jak v horečkách. Tiše pošeptá: „Já tě varoval.“ Hiei se zhluboka nadechne: „Podrazáku, já už nemůžu...“ Kurama se usměje: „Ne ne řekl sis o to sám.“ Hiei se zachvěje, tak rád by se ho dotkl, cokoli ale Kurama ho silně drží. Zaútočí na něj naposledy a vůbec ho nešetří. Hiei se prohne a rozkoší vykřikne, zhroutí se zpět do postele a namáhavě oddechuje. Nyní ho až Kurama pustí, hladí jej prsty přes rty. Hiei se celý chvěje a lapá po dechu. Kurama ho znovu zablokuje, silně obejme a tiše řekne: „A spát. Doufám, že ti to stačilo.“
--------

Reno se probudí ve 2 ráno, převaluje se na posteli a nemůže usnout. Sleduje strop, poté jeho pohled padne na ampulku. Tiše se zvedne a přistoupí k oknu. Sleduje hvězdy, pak jeho zrak padne na dům, zaznamená tam pohyb. Sáhne rukou po dalekohledu a chvíli zaostřuje. Poté ztuhne, začnou se mu chvět ruce a přerývaně dýchá, udělá krok vzad, druhý a sedne si na postel. V očích má zlost i vášeň. Nabere dech a znovu dojde k oknu. Již tam nikdo není. Reno si zklamaně sedne zpátky na postel. Na ten výjev, co viděl nezapomene. Kurama sedící na okně, polonahý, měsíční svit se mu odrážel v očích i na těle. Přivřené oči, pootevřené rty a pak tento výjev celý zkazil Hiei, který se tam na něj vrhl. Zvedne se a přejde do obýváku a projde až do kuchyně, otevře lednici a pátrá v jejím obsahu, po chvíli nachází víno a s lahví v ruce se vrací do pokoje.
Mokura probudí hluk, slyší, jak Reno chodí a navštěva lednice, návrat na pokoj. Posadí se na posteli. Co blázní ve 2 ráno? Přeleze postel, přetáhne přes sebe plášť, jinak má jen kalhoty a projde až do jeho pokoje. „Co tu blbneš?“ Reno ztuhne a snaží se láhev schovat. „Nic jen jsem měl žízeň.“ Mokuro se zasměje: „Aha a proto si sbalil láhev vína? Aspoň nabídni.“ Reno mu překvapeně podá láhev: „Jak to víš?“ „ Je tam jediná skleněná láhev. A to tahle.“ směje se Mokuro a napije se. Podá ji zpátky Renovi, ten si pořádně přihne. Chvíli tak mlčky sedí a popíjí. Reno brzy láhev otočí: „Hmm je prázdná.“ Mokoro se znovu zasměje: „Tady dole prodávají, mají obchod nonstop otevřený.“ Hodí po něm peníze. „Kup když tak 2 lahve. Jak se tak na tebe dívám, bude to potřeba.“ Reno se zašklebí, vezme peníze a mizí dolů. Mokuro zatím přistoupí k oknu, všimne si, že je tam nachystaný dalekohled. Vezme jej a podívá se, vidí, že v Kuramově bytě je otevřené okno. Tak proto, asi ho viděl. Přemýšlí a pak ho napadne podlost. Hodí mu do postele dáreček. Vezme svou ampulku a mizí oknem ven. Objeví se v okamžiku na parapetu jejich bytu. Vidí, že oba leží a spí. Trošku zamotaní v sobě. Rozhlédne se po pokoji. Spatří dýku na zdi. Seskočí lehce do pokoje, mrštně se protáhne mezi nábytkem. Dojde až ke Kuramovi. Nabere na prst trošku esence a lehce ji vtiskne Kuramovi mezi rty. To samé s Hieiem. S lehkostí bere Kuramu do náruče a mizí s ním oknem ven. Míří zpět k jejich bytu. Musí jednat rychle, esence působí jen 10 minut. Vskočí do pokoje Rena, který se ještě nevrátil. Spokojeně se zazubí a položí Kuramu do jeho postele. Zatáhne okna, vypne světlo a sedne si obkročmo na židli a čeká. Po chvíli uslyší hluk z chodby, klapnutí dveří. Reno vstoupí do pokoje s dvěma lahvemi. „Mám je.“ Mokuro si dá prst na rty. Reno se na něj kouká jestli je normální. Posadí se na kraj postele, otevře láhev, napije se a podává láhev Mokurovi.
Ten se divně usmívá a Reno si poťuká na čelo a myslí si něco o idiocii. Mokuro si vezme láhev napije se: „Ještě ti nic nedošlo?“ Reno se podívá pořádně: „Jo je tu tma a proč si zatemnil okna?“ Mokuro se začne smát: „Já zapomněl, že špatně vidíš ve tmě.“
Reno na něj kouká: „Ty jsi fakt magor.“ Padne na záda, když vedle sebe ucítí pohyb. Zarazí se a strnule leží, otočí hlavu na bok a snaží se přijít o co jde. Začne vedle sebe rozeznávat tělo. Zařve a slítne z postele, připraven k boji čeká v podřepu. Mokuro se už dusí smíchy. „Já ti sem donesu 10 minutový dárek. Ty z toho 4 minuty proflákáš, 2 minuty tu skáčeš, řveš a chceš ho zabít.“ Zubí se dál. „To jsem ho nemusel nosit.“ Popadá se za břicho. Reno ztuhne: „Ho?“
Dojde k posteli, klekne na ni a jde po čtyřech k tělu. Rukou nahmatá rameno a pátrá po tom, kdo to je. Narazí na vlasy a nechá je projet mezi prsty. Přesune ruku dál na obličej. Mokuro vidí, jak se Reno začal chvět.“ Máš poslední 2 minuty pak musím jít.“
Reno zašmátrá po lampičce a blikne. Ozve se přidušený výkřik, v jeho posteli leží spící polonahý Kurama. Reno se chvěje a prsty přejíždí po liniích jeho tváře. „Bože....“ vydechne, pohled mu sjede i na jeho tělo: „Kdy si ..jak..“ Mokuro se zasměje.“ I já znám pár věcí, ale honem za 2 minuty se probere. A to by nebylo zrovna dobré.“
Reno přejede prsty po jeho rtech, tázavě hodí pohled na Mokura. „No, když si pohneš.“ ozve se odpověď. Reno se bez okolků sehne a políbí Kuramu na rty. Postaví se: „Honem jdi.“ Mokuro se připraví a pak ho napadne: „Pošramotíme mu trochu v hlavě.“ Reno se zákeřně usměje, poškrábne mu svými drápy záda a ramena, na krku mu udělá cucflek a spokojeně přenechá Kuramu v Mokurových rukou. Ten jej vezme a urychleně vrátí zpět.
Když se Mokuro vrátí vezme každý jednu láhev, přiťuknou si a smějí se oba na celé kolo. Bude zajímavé, jak bude Kurama vysvětlovat jak k tomu přišel.
-----
Kurama se probouzí jako by ze zlého snu, bolí ho ruce, záda a krk. Hiei vedle něj ještě spí. Vydá se tedy do koupelny a začne se oplachovat, voda jej ale všude pálí. Přestane a jde k zrcadlu a začne si prohlížet krk a ruce. Ztuhne a nevěří svým očím, na krku se mu objevuje modrý flek. Přejde po něm prsty a zasyčí bolestí. Nějak si není vědomý kdy? Uslyší za sebou šramot, ve dveřích stojí smějící se Hiei. Kurama se začne smát: „Dívej ty skrčku.“ ukazuje přitom na krk: „Teď se mi bude Kubawara smát.“ Hiei k němu přistoupí obejme ho zezadu: „A to jsi neviděl ještě svá záda.“ Oba se chvíli smějí než Hiei prsty přejede po ranách na zádech. Jsou více od sebe, Hiei zkusí na míru svoje a jeho jsou o kousek menší. Zarazí se: „Kuramo! Ty nejsou ode mne!“ Kurama se směje: „A kde bych k nim asi přišel? V noci jsme byly jen spolu, odsud jsem se rozhodně nehnul. Natož abych tě podváděl jinde. Jsem rád, že trefím za dne do dveří a ještě tak lést někde v noci.“ Hiei jej pohladí: „Já vím, promiň. Ale něco se stát muselo, kdo by tě mohl takhle zřídit, ty rány na zádech vypadají, jak ze zlosti, jsou dost hluboké.“ Hiei se zarazí: „Kuramo jsi si opravdu jistý?“ Podezíravě na něj kouká. Kurama se zlostně otočí: „Jo, nepodvádím tě, nemám to ani za potřebí. Miluji tebe.“ Hiei zamrká. „Večer si byl chladný.“ podotkne. Kurama ho chytne za ramena: „Ne nebyl, byl jsi opilý a už jsem ti to vysvětloval v noci. Pokaždé, když to využiji nadáváš mi, že si nic z toho nepamatuješ. Proto jsem nechtěl. Víš jakou mi dalo práci se ovládat?“ Hiei sklopí oči: „Ale jak jinak?“
Kurama ho přitlačí ke zdi a políbí: „Rozhodně ne s mým vědomím. Víš, že tohle bych ti nikdy neudělal.“ Hiei se ho drží: „Někdo s námi hraje nečistou hru. A začínám mít podezření kdo.“ Kurama přikývne: „Taky mě to napadlo.“ Hiei zlostně zavrčí: „Jestli jo, musel se tě v noci dotýkat“ zatíná pěsti. „Já ho zabiji.“ Kurama se zamyslí: „No mohl, ale tady si asi netroufl navíc.“ Hiei ke Kuramovi pozvedne zrak: „Jsi si jistý, že jste to nedělali? Co ty víš co v noci dělal? Nesnesl bych to.“ Kurama se usměje: „Tak toho se opravdu neboj.“ Hiei mu pátrá v očích: „Proč si tak klidný, jak si můžeš být jistý?“ Prohlíží si u toho jeho tělo se zlostí, že se jej vůbec dotýkal někdo jiný než on. Kurama se znovu usměje. „Má to dva důvody. 1 chci jen tebe. 2 Genkai tohle čekala a v hypnóze mi dala jakýsi blok. Pokud by se mu nepodařilo se přes něj dostat tak nic nebude. Horší je, že tohle udělala všeobecně, takže víš, co to znamená .. Možná pochopíš i moje včerejší chování. Prostě to nejde.“
Hiei protočí oči: „Tak to jsem tam mohl včera skákat jak chtěl co?“ říká naštvaně.
Kurama ho chytí a políbí na krk: „Ano, ale zase máš jistotu, že nelítám jinde.“ Hiei mu polibek vrátí: „No jo. Ale co já? Se tu zblázním.“ Kurama se usměje: „Hrát si můžeme.“

---------
Reno čeká až se Mokuro vrátí. Překvapen směsicí pocitů se celý chvěje, dotýká se přitom prsty svých rtů. Políbil jej. Zmateně zamrká, když sám na sobě vidí, jak se mu klepou ruce. Mokuro se vrátí a usmívá se: „Spokojen?“ Reno se zakoktá: „Jo, já to...no.“ Odmlčí se: „Díky.“ Mokuro mávne rukou: „To nestojí za řeč.“ Reno zapřemýšlí: „Můžeš to udělat i zítra? Něco mě napadlo.“ Mokuro zaloví v kabátě a vytáhne malou lahvičku, kde je již na dně tekutiny. „Jo, ale už jen jednou.“ Reno se usměje. „Super, napadlo mě toto. Doneseš Kuramu a vrátíš se tam, něco provedeš Hieiovi, já tu zatím něco Kuramovi, a pak ho tam vrátíš. Já si ještě dnes skočím pro jednu květinu. Mám v plánu jim to tam hodně zamotat.“ Mokuro se ďábelsky směje. Reno ještě přidá: „Chceš něco donést?“ Mokuro se zamyslí: „Mám taky nápad, podáš mi svůj deník?“ Reno mu ho podá, Mokuro chvíli listuje, pak mu ukáže na jednu květinu. „Tuhle mi dones.“ Reno si přečte, která to je a začne se smát: „Ty jsi teda padouch. Ale dobře donesu Ti ji.“
Mokuro se směje také: „Už je vidím živě, jak nechápou, co se děje.“ Reno se obleče, portne se do zásvětských zahrad a za půl hodiny se vrací s oběma květinami. Mokurovi podá tu, co si přál a varuje ho: „Dej si pozor, když to budeš dělat, ať se do toho nenamotáš taky. Tohle máš pro jistotu.“ hází mu rukavice.

--------

Hiei ošetřuje rány Kuramovi na zádech. Ten se občas pod jeho dotyky zachvěje. Hiei to cítí a neodolá, políbí ho na rameno. Kurama vzdychne. Rychle vstane, natáhne na sebe tričko a zhluboka se nadechne a otočí se na Hieie. Ten sedí na posteli a v ruce drží náplasti, hází po něm psí oči: „Hiei nezkoušej to, víš co jsem ti řekl. Neovlivním to.“ Hiei založí ruce na prsou: „Já nic nezkouším. To ty tu hopsáš jak čokl.“ Kurama k němu udělá dva kroky, natočí hlavu na bok, aby se mu díval do očí a udělá psí kukuč. „Kuramooo...!“ Hiei chvíli váhá, pořád dělá že je uražen. Pak jej ale chytne za bradu a políbí ho. Kurama se lekne, převáží se a padne přímo na něj. Hiei se radostně usměje: „Vidíš, že to šlo.“ Kurama ho zatím líbá a hladí ve vlasech. Pak se převalí na bok a oddychuje. Hiei na něj obkročmo sedne a chytne jej za ruce, mluví dál: „Tak co je?“ Kurama přivře oči a sleduje jeho tvář: „Nic nebude“ zasměje se „a opovaž se to zkoušet ještě jednou.“
Hiei ho pustí a sleze dolů. Odpochoduje naštvaný na snídani. Kurama se pro sebe usměje: „Počkej až tohle skončí, to nerozchodíš.“ Za chvíli sebíhá dolů a vrhne se na jídlo. Schválně u jídla hází na Hieie pohledy, chvíli zamilované, pak chtící, mrká na něj a olizuje si rty. Je vidět, jak sebou Hiei na druhé straně stolu šije a nejraděj by, aby ten stůl tam nebyl. Kurama se usměje ukousne poslední sousto, poklidí po sobě a uteče rychle nahoru. Heiei zlostně kouše svou porci. Tak jej znervóznil, že zapomněl jíst. Ostatní se kolem hihňají. Hiei ještě chvíli kouše a pak nechá jídlo jídlem a utíká rychle nahoru do jejich pokoje. Když tam doběhne zůstane strnule stát. Kurama tam není, prohledává pokoj, koupelnu, ostatní místnosti v patře a nic.Vrátí se do pokoje, zavře za sebou dveře a otevře se okno průvanem. Hiei zpozorní opatrně se k němu blíží, na kraji parapetu spatří trochu krve. Vyskočí nahoru a pátrá, kde je. Uvidí další skvrnu od krve, vyleze na střechu a přejde k ní. Prstem přejede přes kapku, je čerstvá, zmateně se rozhlédne kolem. Vidí další o kus dál, přeskočí tedy na vedlejší dům kapka je již menší. Hledá další, najde ještě jednu a více už ne. Stopy mizí někde ke středu města. Zcela zmaten se rychle vrátí zpět a utíká rovnou za Genkai, vytáhne ji za ruku z pokoje a vede ji na střechu. Hned na to tam dobíhá i Yusuke a Kubawara, každý z nich se vydává jedním směrem a snaží se najít stopy. Genkai hledá také. Vrátí se zpátky a všichni 4 strnule stojí v pokoji Kuramy a Hieie. Kurama tam je. Do pasu nahý, krev na tváři, na rameni další a leží v posteli a spí. Genkai je zarazí v akci a pošle je do pokojů a sama tam s Hieiem zůstane, ten bezradně pokrčí rameny a se zmateným výrazem v tváři si sedá do křesla. Genkai si sedne do druhého a oba Kuramu sledují. Kurama začne mrkat, protáhne se a kouká na oba nechápavě. „Co tu chcete? Děje se něco?“ Hiei k němu přistoupí: „Kde jsi byl?“
„Kde bych byl. Tady.“ „Kuramo nebyl si tu skoro půl hodiny.“ Kurama na něj nevěřícně kouká: „Cože?“ podívá se na Genkai a ta v souhlas pokývne hlavou. Kurama přemýšlí: „Vždyť jsem došel do pokoje, došel k oknu, abych ho zavřel a….“ zarazí se. „Pak nevím.“ Vyděšeně kouká: „Co se stalo?“ Genkai mu hned odpoví: „To nevíme, Hiei běžel chvíli po tom, co si odešel za tebou a našel na okně jen krev. Tu jsme našli ještě o tři domy dále,pak se stopa ztratila. Hledali jsme tě půl hodiny po venku. Vrátíme se a ty jsi tu.“ Kurama se chytne za hlavu: „Proboha, co se to děje?“ Otře si bradu od krve a zmateně na ni kouká: „Já....já si nic nepamatuji!“ Hiei ho chytne za ruku. Kurama ji pevně stiskne: „Hiei já nevím, co se dělo, nejsem si ničím jist.“ Hiei si k němu dřepne a pohladí ho po tváři: „Ty možná ne, ale tělo ano a dost ses bránil. Je dobře, co udělala Genkai. Promiň už ti věřím.“
Kurama smutně kouká: „Ale co když...??“ větu nedopoví, celý se chvěje. Vyskakují mu zmatené obrazy. Hiei ho sleduje: „Copak je?“ Kurama jako by pátrá očima po pokoji a náhle promluví: „Jsou dva.“ Hiei se na něj podívá: „Kdo dva? Kde?“
„Nevím, ale jsou dva. Reno a ještě jeden, jeho tvář mi nic neříká. Já...“ Chytne se opět za hlavu: „Něco chtěli, Reno něco zkoušel.“ Zmateně se rozhlíží „Pak i ten druhý, zvedá ruce v obraně. „Kuramo povídej dál“ naléhá Hiei. „Reno chce mě, to je jasné, ale ten druhý mě udeřil. Dál už nevím...“ Smutně kouká na Hieie. Ten ho zatím drží za ruku silně a klepe se zlostí. „O co jim jde? A kdo je ten druhý?“ Kurama si lehne na postel a kouká do zdi. Genkai se domluví s Hieiem, že jej budou hlídat. Po chvíli Kurama usíná a Hiei si sedne do křesla a sleduje ho. Vidí, jak sebou ve snu cuká, zatíná pěsti a kouše se do rtů. Chápe to, kdyby to byl rovný souboj, na život a smrt bylo by to lepší. Věděli by na čem jsou, takhle? Netušili kdy se co stane. Hiei zapřemýšlí, připadne mu, že to dělají schválně. Úmyslně Kuramu psychicky týrají. Jako by se ho pokoušeli zlomit. Věděl, že je silný. Ale nakolik? Zvládne tyhle výpady? Musí zjisti o co jde, nesmí ho ztratit, ani za nic.