Obálka.

nezesílil bys to topení? je tu poněkud dusno. služky, přátelé, smějte se a směj se i ty, kterého z hlouby luhů a houby některé nelahodí mému oku, ale tebe však, pane, nenávidím. tak a teď je ti dopřáno býti ti to zřejmé, vyluzuješ mi úsměv pod obočím. ano, naposled se na tebe podívám a dál ať se na tebe dívají už jen slepci. možná však, nabídl-li bys mi výlet do hor, snad zvážila bych nasvážená polínka běsu, co zbytečně zabírají mi místo v šatní skříni. ale, řekni mi, kde ty a tvá ohavnost byli jste počati. stádo buvolů. ano, milujeme vás. zelenost nitek vašeho šatu a vy – jste hodni obdivu. já a projekce mého těla vám promítaná do předozadní skuliny vaší lebky, jsme vám oddáni. pane, květiny pravoslavné jsou zahanbeny vaší ohavností, když žáby na váš popud pletou sítě. dobrý večer. zaklesnut do vaší tajuplnosti, ztrácím se ve své. ovšem k aktuálnosti dnešních témat, vyjádřit se nemohu. prosím, přijměte mou stydnou poklonu, ale lepidlo nechte uzavřené. oslavíme to později. aneb jak pes hodlal seskočit a ano! opět nic ve vaší větě nepřestalo mě zarážet. většího obdivu nejsem schopna. nepopiratelně ve vás nacházím něco, co nedopřeje mi klidu. ovšem, nacházím ve vás mě. pokud já se sebou dokážu žít, vy už byste to zvládnout neměl. ach, příteli, jak vroucně na vás dokážu zapomínat. to se tak vezme nůž a obálka jako by nikdy nebyla. ve vašich očích zřím však pouze urputnost, kterou však jinde hledat bych nechtěla. tak už skočte! nebo obdivujte, jak dlouho dokážu čekat. kat. ten je mi zaslíben. přítel. pán. nitrožilně ztrácím trpělivost. ale na vás, příteli, nedá se než čekat. pane, omluvte mou nezdvořilost. jako sliz nebudu se vám loudit do přízně. pravdu-li máte rád - sám to uděláte. kdo vlasy rád by nerozplétal. pod lupou, pod petrolej. pane, miluji vás.
pane, lížu si krev z podpaží a myslím na vás. pane, mých dvanáct potencionálních dcer vás miluje už teď. pane, chtěla bych vás hladit ustřiženými nehty. pane, ráda vás vždy po sedmé hodině budu topit ve vaně. ale pane, vždy jen chvíli, tak, jak to máte rád.